Majdalenka, Apolenka s Veronikou aneb Žiju si svůj diskopříběh. Jak to před revolucí vypadalo na diskotékách?

První diskotéka se konala roku 1967 v Praze. Byla to zábava, kterou si lze představit jako něco mezi takzvanými „čaji“, na nichž se mladí po odpoledních bavili v 60. letech, a dnešními párty, které se pořádně rozjíždějí až okolo jedenácté večer.

Nejdůležitější osobou na diskotéce byl diskžokej, tedy člověk, který z LP desek pouštěl písničky. Mezi první československé diskžokeje patřil Pavel Černocký, který tuto zábavu viděl v západním Německu a s nápadem uspořádat něco podobného u nás se obrátil na Miloslava Šimka a Jiřího Grossmanna.

Těm se to nejprve příliš nezdálo. Báli se, že to lidé budou vnímat jako „náhražku“ za živého hudebníka, na kterou nebudou zvědaví. Přesto se to rozhodli zkusit, sehnali aparaturu a 3. listopadu roku 1967 v klubu Olympik ve Spálené ulici se Černocký postavil ke gramofonům. Tehdejší návštěvníci prý jen vyjeveně zírali a na parket se nikdo nehrnul. Když jim však slíbili volné vstupenky na příští diskotéku, pár odvážlivců se našlo, pak se přidali další a za chvíli tančil celý sál.

Dýdžejem se nemohl stát každý. Adepti od představitelů tehdejší moci potřebovali licenci, kterou dostali po složení zkoušky v Pražském kulturním středisku. A ani poté zdaleka neměli volnou ruku co se výběru muziky týče. Předem museli předkládat seznam skladeb, které chtějí hrát, a většina z nich musela pocházet od československých interpretů.

A tak se, zejména ve vrcholných diskotékových 80. letech, v klubech hrály písničky Michala Davida, Dalibora Jandy nebo dua Stanislav Hložek a Petr Kotvald. „Pokud byl člověk milovníkem dobré muziky, tak na diskotékách spíš trpěl. My jsme tam s holkami ale chodili spíš jako na místo, kde mohl člověk trochu upustit páru, byl to takový únik z reality té doby. No a taky se samozřejmě seznámit,“ vzpomíná na mládí Jana.

>>> Osmdesátky v socialistickém Československu? Méně nablýskané, místo Michaela Jacksona Michal David

Časem se ale na seznam hraných skladeb probojovaly i zahraniční hity. Letěla třeba ABBA, Bee Gees nebo později Modern Talking. „Na klasické diskotéky jsem sice nechodil, ale na vysoké škole se pořádaly diskotéky v budově menzy. Milovali jsme skupinu Bonny M., to byly největší hity a skvělé bylo, že jsme si o přestávkách mezi těmi písničkami na plátně promítali příběhy z Jen počkej, zajíci. Tyhle diskotéky byly sice nealko, ale vyřádili jsme se nádherně. Navíc to bylo na peďáku, kde to byla samá holka,“ vzpomíná Václav na dobu svých studií s nostalgií.

Sehnat alba zahraničních interpretů ovšem nebylo pro diskžokeje úplně snadné. Pokud neměli známé v zahraničí, díky nimž by je dokázali dostat přes hranice, nezbývalo než obrážet ilegální burzy. Tam se desky prodávaly zhruba za sto korun, což byla tak polovina toho, co si diskžokej za jeden večer vydělal. Sbírka „elpíček“ tedy byla značnou investicí.

I když byly diskotéky oficiálně povolené, jejich návštěvníci ale museli počítat s občasným policejním zátahem. Příslušníci kupříkladu kontrolovali, zda se skutečně pouští pouze schválená hudba a také zde hledali „příživníky“, tedy lidi, kteří neměli v občanském průkazu razítko aktuálního zaměstnavatele.

Na tyto razie pro pořad Retro České televize vzpomínal proslulý dýdžej Miloš Skalka, který dělal diskotéky v takzvaném klubu Déčko od konce 60. let až do revoluce: „V do té doby potemnělém klubu se naplno rozsvítila světla, museli jsme vypnout muziku a nastala kontrola občanských průkazů. A kdo ho neměl, odcházel s policií a vracel se za hodinu. Nebo třeba až příště.“

Doba takovýchto diskoték je minulostí a diskžokeje nahradili DJové, kteří u mixážního pultu vytvářejí vlastní muziku. Snad na každém dětském táboře a také v mnoha kempech se ale tato tradice stále drží. A i po tolika letech si můžete zatančit třeba na Decibely lásky. Není nic lehčího než tam v létě vyrazit…

Od Plastiků po Pražský výběr: Kapely v Československu, které režim nenáviděl. Poslouchali jste je i vy?