Článek
Leccos se změnilo. Dnes jsme bohatí více méně všichni, někdo víc, někdo míň a někdo závratně. Když jsem nedávno šla do hospody se svými vrstevníky, jeden z nás prohlásil: „Mám takovej dojem, že se moje děti nemůžou dočkat, až zhebnu.“
Načež se rozjela celkem zajímavá debata.
„Podle čeho tak soudíš?“
„Když jsem řekl, že prodám jeden svůj byt a budu cestovat, nastoupili na mě, že to jako ne.“
„Je to tvoje právo!“
„Já vím. Ale stejně.“
Debata o našich dospělých dětech gradovala.
„Hele, a co je na tom špatnýho, že chtějí tvoje nemovitosti? Stejně jsi je zdědil.“
„No právě! Oni považujou dědictví po mých rodičích za svoje. Byli to přece jejich babička a dědeček.“
„Jsou to rozmazlený fracci,“ povzdechl si jeden.
„A my ne! Dědit je příjemný, ne?“
„To jistě. Ale dokud rodiče žijou, nemělo by z našich dětí čišet, jak se těšej na majetek, který je náš. A můžem ho rozfofrovat.“
„Naši rodiče ho ale taky nerozfofrovali! Měl bys radost, kdyby to udělali?“
Museli jsme všichni přiznat, že ne.
Dědictví je zvláštní věc. Může být jablkem sváru. Co když se stařenka nebo staroušek zamiluje, pomátne, vdá či ožení? Co když přepíše barák na svoji snoubenku? Co když opravdu touží absolvovat cestu kolem světa, užít si bezstarostný způsob života?
Jeho děti se správně mají radovat, že si užívá. Ale ne všechny naše děti jsou bohaté natolik, aby se jim nešiklo nějaké to dědictví. Ale nemělo by to z nich zkrátka čouhat jako sláma z bot. Pak totiž hrozí, že se ta hodná maminka nebo tatínek naštvou a opravdu odjedou na konec světa, pa, pa, potomci, pomozte si sami.
„Chceš, aby tě tvé dospělé děti milovaly, až budeš nemohoucí? Dej je do děcáku!“ tasil jeden z mých přátel krutý fór.
Co z toho vyplývá?
Vůbec nic. Nejlepší je si z toho dělat srandu. Než zaklepeme bačkorama, si budeme užívat tak, jak uznáme za vhodné my, milé děti.
