Článek
Skoro se to sem stydím napsat. Je to nejluxusnější úlet, jaký jsem si dopřála za desítky let. Je to víc než ty stříbrné kotníkové kozačky (které se taky trochu stydím nosit, protože je každý okomentuje), je to víc než rtěnka Rouge Allure od Chanelu nebo nový iPhone. Je to něco úplně jiného: jsem na měsíc a půl sama v cizím bytě, v cizím městě. Jsem tu, abych psala knihu.
Na měsíc a půl jsem se odstřihla od všech každodenních povinností. Vzala jsem si volno v práci. Opustila jsem rodinu. Nechodím na srazy s kamarádkami. Nevenčím psa. Hlasy diskutérů z facebooku, kde se právě řeší výsledky přijímaček na střední školy a úlovky ze Světa knihy, znějí jako z velké dálky.
Jsem tu už dva týdny, a přesto se každý den probouzím s malým úžasem, že mám všechen čas od rána až do noci úplně sama pro sebe. Mám čas si u otevřeného okna zacvičit jógu (pokoj je velký, takže při přesunu ze spodního psa do bojovníka dvě nenarážím rukama a nohama do nábytku) a potom, když se posadím k počítači, nečtu maily, ale rovnou se ponořím do toho, co jsem včera rozepsala. Taky mám čas chodit na bezcílné procházky do kopce, co se zvedá nad touhle čtvrtí, nebo do rušných ulic na druhé straně řeky. Jen tak, ne že bych někam potřebovala jít.
Ještě větší překvapení mi ale přináší pozorování, kým vlastně jsem, když jsem vystoupila ze všech svých běžných rolí. Pro lidi, které potkávám venku, nejsem nikdo. A uvnitř mě se možná zvolna probouzí někdo, kým jsem bývala strašně dávno. Někdo, kdo jenom pozoruje, nehodnotí, diví se věcem, které jsou tu nové a jiné, nemá na nic názor.
Nemuset být nikým je překvapivě úlevné a osvěžující. Kdyby to bylo navždy, bylo by to možná i trochu děsivé. Ale každý večer si při videohovoru s mým mužem a s dcerami připomenu, že někde, v jiné dimenzi, pořád někým jsem. Jen teď se to kotevní lano, které mě k nim poutá, trošku prodloužilo.
Za měsíc se vrátím domů a znovu budu manželka, máma, kolegyně, kamarádka, pejskařka. Ale stejně bych si ráda i potom uchovala vzpomínku, jaké to bylo, být nikým. A zůstala v kontaktu s tím novým člověkem, který se v prostoru nikoho právě pomalu začíná rozkoukávat.
