Politická „nalejvárna“, skřípající sedačky i Eskymo. Jak vypadala návštěva kina za socíku?

Moskva, Jadran, Úderka či Družba v Brně, Alfa, Světozor, Sevastopol, Blaník… v Praze. Před rokem 1989 bylo v každém městě hned několik kinosálů – v československém hlavním městě jejich počet atakoval až stovku. A kino nechybělo ani v žádné větší vesnici, kde se promítalo třeba v místní sokolovně.

Chození do kina tehdy představovalo běžnou zábavu už jen pro nízkou cenu vstupenky. Na malých obcích stál lístek klidně jen korunu, ve městech se za něj platilo něco mezi třemi a třinácti korunami podle atraktivity promítaného filmu.

Na rozdíl od dnešní doby, kdy je veškerá filmová tvorba díky streamovacím službám dosažitelná mrknutím oka, tehdy navíc měli lidé k dispozici pouze jeden či (od roku 1970) dva televizní programy. A tak vlastně není divu, že se kupříkladu v roce 1980 v Československu prodalo víc než 50 milionů vstupenek do kin.

Oproti dnešku bylo samozřejmě nutné si lístky opatřit na pokladně, a to někdy i s předstihem, protože o některé filmy, hlavně zahraniční, byl enormní zájem.

„Pamatuji si, že jsem v kině viděla třeba první díl Vinnetoua a také Poklad na stříbrném jezeře, to bylo vyprodáno. A jako dítě, na prvním stupni základní školy, Cestu do pravěku, to byl fantastický zážitek,“ vzpomíná Svatava, která se narodila zkraje 50. let.

„V té době také v kinech dost často hráli americké grotesky – třeba Charlieho Chaplina, Laurela a Hardyho a také si vzpomínám na film Frigo na mašině, to byl snímek ještě z doby němé éry.“

A jak to v takovém kině vlastně vypadalo a jak to tam chodilo? Sály menších kin byly vybavené dřevěnými skládacími sedačkami, které často vrzaly a nebylo neobvyklé, když si do nich diváci skřípli prsty.

V „lepších“ kinech pak byly sedačky polstrované a v předsálí nechybělo ani malé občerstvení. Lidé si ke sledování snímků nejčastěji kupovali Eskymo za 50 haléřů nebo třeba sušenky či pytlíky bonbonů.

>>> Co jsme mlsali za socialismu? Bonboniéry pro soudružky učitelky k MDŽ nebo cigaretové žvýkačky

Kromě pokladních v kinech pracovaly také uvaděčky a zaměstnanci, kteří měli za úkol kontrolu lístků. To, co se tehdy velmi striktně kontrolovalo, byl věk návštěvníků. Mnoho filmů bylo přístupných až od 15 nebo dokonce 18 let – stačil jen náznak nahoty či násilí. „Ten věk byl uvedený na plakátě k filmu a když měl ten, kdo trhal vstupenky, nějakou pochybnost, tak kontroloval občanky,“ vypráví Svatava.

Když se diváci usadili do sedadel, před samotným filmem museli „absolvovat“ již zmiňovaný politický týdeník. „To byl asi desetiminutový film, taková agitka, která se ten daný týden promítala před každým snímkem. Moc se tomu nešlo vyhnout, protože v sále už bylo zhasnuto a když šel člověk pozdě, uvaděčka se tvářila všelijak. Tak jsme to nějak museli vytrpět. Ale zase nebyly před filmy reklamy. Nebo když už později ano, tak ale krátké,“ říká rodačka z Liberce. V jejím rodném městě bylo sedm kin – jedno z těch nejznámějších, Varšava, právě prochází rekonstrukcí a v květnu letošního roku by mělo znovu otevřít.

A není to zdaleka jediné staré kino, které mohou milovníci nostalgie i dnes navštívit. V Praze jich funguje hned několik a mezi ty nejstarší patří také třeba kino v Neveklově, Berouně nebo Heřmanově Městci. A v posledních letech ožívá i zvyk promítání pod širým nebem.

„To byl v době mého mládí absolutní fenomén. Letní kina byla na kdejaké vesnici. Viděla jsem v něm třeba Kleopatru s Elizabeth Taylor. To bylo někdy na začátku 60. let, ale dodnes si na to vzpomínám,“ říká Svatava.

Nejlepší dezerty našeho dětství: Vzpomínáte na šodó chlebíček, štafetku či metrové řezy?