Nostalgie zaručena: Mončičáci, Merkur i „mrkačky“. S čím jste si hráli za socialismu vy?

Dnešní čtyřicátníci mají raná léta neodmyslitelně spjatá s mončičáky. „Byl to obrovský šlágr, kdo tohohle plyšáka neměl doma v postýlce, jako by nebyl. Přitom, když si ho tak zpětně vybavím, byla to vlastně dost ošklivá hračka, trošku bych to přirovnala k dnešnímu Labubu,“ směje se Anna.

Plyšová postavička s gumovou hlavou a tlapkami, původně z Japonska, se dala nejprve coby „luxusní zboží“ pořídit jen v Tuzexu, ale později byla už běžně k dostání. Kromě mončičáků byli také oblíbení plyšoví medvědi a další zvířátka. „Já měla velkou opici, kterou jsem oblékala do oblečení pro panenky a vozila ji v kočárku,“ vzpomíná Anna.

Kromě zmíněného kočárku byla holčičí vysněnou hračkou také „mrkačka“, tedy panenka se zavíracími víčky. K panence šlo také v obchodech dokoupit oblečení, častěji je ale „oblékaly“ šikovné maminky, které jim obleček ušily doma.

Téměř každá dívenka také toužila po nádobíčku a dalších zmenšeninách praktických věcí, jako byla třeba napodobenina pokladny či kuchyňských vah. A opravdovým hitem byla kadeřnická souprava, která se dala použít ke skutečné úpravě vlasů. Fén byl totiž na tužkové baterie a i když se foukalo poměrně dlouho, panenka pak byla vyfintěná k dokonalosti.

>>> Palandy, náklaďáky Tatra, čurací panenky, angličáky a céčka: Dětské pokoje v dobách minulých

Ke klukům patřila spíše auta, mezi nimiž vévodila ta na ovládání. Na rozdíl od dneška však nebylo zdaleka tak „dálkové“ – autíčko a ovladač spojoval kabel.

„Rok dva před revolucí jsem dostal autobus Karosa, s nímž se dalo jezdit jen dopředu a dozadu, směr jízdy měnil malý volant na ovladači. V bytě jsem pro autobus a ještě jedno auto na kabel stavěl z knížek nájezdy přes prahy. Ven jsem jej raději moc nebral, bál jsem se, že kvůli louži nebo prachu přestane fungovat motor,“ líčí jednu z nejoblíbenějších hraček Martin.

Kluci si také v hojné míře hráli na vojáky. K dispozici měli hlavně repliky zbraní z druhé světové války na kuličky či špunty a také hned několik modelů tanků. Pak stačilo pár figurek vojáčků, případně oblíbených indiánů a kovbojů a boj mohl začít.

Samostatnou kapitolu pak v období socialismu představovala stavebnice Merkur. Její historie se začala psát již v roce 1920 a výrobci ji postupně neustále vylepšovali. Díky své variabilitě umožňoval Merkur stavbu velmi realistických strojů s koly, pásy či kladkami a dokonce elektromotory.

O výjimečnosti této stavebnice hovoří také fakt, že její sláva po revoluci neuvadla a i dnešní děti si tak mohou pořídit tento československý unikát. Loni byla dokončena stavba největšího modelu z této stavebnice – Ocelového města, které je k vidění v muzeu Merkuru v Polici nad Metují. Na její stavbu padlo více než 400 tisíc šroubků a matiček a celé město váží víc než 2,5 tuny.

Děti si za komunismu samozřejmě nehrály pouze samy, ale také s rodiči. K téměř „povinné výbavě“ každé domácnosti tak patřilo Člověče, nezlob se, dáma nebo mlýn a chlapci milovali také stolní hokej či fotbal s figurkami na pružinkách.

Obrovskou senzaci pak v polovině 80. let vzbudila desková hra Dostihy a sázky. „Tu měl u nás v domě jen jeden kluk, a tak jsme se u něj scházeli a dokázali to hrát celé hodiny,“ líčí Anna. Také tato hra, pravidly podobná americkým Monopolům, ustála běh času a doteď dělá radost malým i velkým hráčům.

Čtyři dekády od poslední spartakiády. Jak se děti chystaly na největší tělocvičnou událost v Československu?