Článek
Už přes rok má u nás na webu David Shorf velmi úspěšnou vztahovou poradnu, kde radí ženám i mužům v různých více či méně složitých životních situacích. Pro někoho mohou být jeho odpovědi možná až moc upřímné, on ale zastává názor, že pokud má někomu pomoci, je třeba si nalít čistého vína. Zkrátka nazývat věci pravými jmény. A tak jsme si zcela upřímně povídali nejen o nápravě bolavých duší, ale i o tom, jaké to je zahrát si v seriálu tak trochu sám sebe, nebo proč u nás stále přibývá závislých lidí. I o tom, kde se sklon k alkoholismu či užívání drog vlastně bere.
Když se probíráte dotazy, které do naší poradny lidé posílají, máte pocit, že se problémy ve vztazích opakují pořád dokola?
Často, ale na tom není nic zarážejícího. Většina párů neřeší „velké problémy“ typu bije mě manžel, máme problém s drogami, či je mi nevěrná. Spíše se znovu a znovu objevují problémy s komunikací, rozdílné názory na výchovu, stesky typu: „Je pořád v práci a nemá čas na rodinu“ nebo „odcizili jsme se a žijeme jako spolubydlící.“ Přesto se tu a tam v poradně objeví i „šťavnatější“ příběhy, například závislost na pornu či erotických chatech, anebo třeba zatajené děti z paralelních vztahů.
Vím, že je to hodně individuální, ale jak dlouho by měla taková úspěšná terapie trvat?
To je fakt hrozně individuální. V našem terapeutickém centru Calmea jsou terapeuti, ke kterým se lidé vracejí i léta. Ale když máte třeba úzkostnou poruchu, budete se s ní tak či onak potýkat po celý život. Někdy to bude dobré, a pak přijdou situace, kdy terapii znovu budete potřebovat. U vztahových problémů lidé chodí tak dlouho, dokud nepocítí zlepšení. Může to být desetkrát nebo dvacetkrát, ale taky můžou přijít jednou. Každopádně platí, že u párů musí chtít vždy oba, jinak se nikam nepohnou.
Chodí na terapie častěji ženy, nebo už to není pro muže stigma?
Já nejčastěji koučuju páry, ale určitě je pravda, že větší stud jít ke koučovi nebo terapeutovi mají pořád ještě muži. Cítí, že selhali, a to je pro ně to nejhorší… Ale často využívají individuální, tzv. rozchodový koučink, kdy chtějí návod, jakým seberozvojem projít, aby se jim vrátila žena.
A co dnešní muži obecně? Nemáte pocit, že jsou jako pohlaví v krizi?
My muži máme dnes velký problém. Žijeme v době, kdy se po nás chce, abychom vypadali jako svalovci z Love Islandu, vydělávali peníze jako Elon Musk a byli empatičtí a citliví jako kamarádky našich partnerek. Tolik rolí kdysi zastávala půlka vesnice. Není divu, že se v tom chlapi často utápí. Mají být těmi, kteří ukážou ženě směr a správně se rozhodnou, a v noci uspávat miminka na nafukovacím míči. Máme chodit k porodu, nebát se otevřít a být zranitelní… ale zároveň stále umět „ulovit mamuta“, naporcovat ho a správně rozdělit mezi členy rodiny. K čemu to vede? Naše ženy nás zařadí do kategorií: buď jsme pro ně „gaučáci“ nebo „workoholici“. Ti první mají čas na rodinu, ale nemají respekt v roli vůdce. Ti druzí nemají na rodinu čas, protože jim ho sežere „lov mamutů“. Proto jsem se rozhodl spustit program Upgrade chlapa, kde se naučí vysvalit a zároveň trochu rozumět ženám. Prostě udělat z nich empatické Vikingy.
Nedávno jste si zahrál v novém seriálu Na tělo, který pro českou televizi natáčí Jan Hřebejk. Má jít o vztahovou komedii o krizi středního věku a vy jste tu ztvárnil sám sebe, tedy vztahového kouče. Jaké to bylo?
Byla to fantastická zkušenost. Jako člověk s nulovou hereckou dovedností jsem byl zpočátku poměrně nervózní. Na čtené zkoušce to ještě vypadalo zdánlivě jednoduše, ale při skutečném natáčení už to taková sranda nebyla. Honza Hřebejk je přece jen legenda a nechtěl jsem ho zklamat, nebo svou neschopností zdržovat průběh natáčení. Scénář napsala Martina Formanová a já bych v reálném životě asi použil jako vztahový kouč jiné věty. Honza si ale moc zakládá na tom, aby vše bylo co nejvíc autentické, a tak neustále hledá tu nejlepší variantu. Takže jsem se dost klepal, ale nakonec jsem to dal. Nebo aspoň doufám.
Objevil jste v sobě herecké buňky?
To asi ne. Máme s Bořkem Slezáčkem podcast Med a peří a já jsem si ještě po roce nepustil ani jeden díl. Nesnáším totiž poslouchat svůj vlastní hlas a už vůbec se na sebe nemůžu dívat na obrazovce. Nevadí mi mluvit v televizi nebo v podcastu, nevadí mi být na pódiu s kapelou, ale zpětně se pozorovat? To fakt neumím.
Nacházíte ve filmech v tomto směru nějaké nesmysly? Někdy má člověk hlavně z amerických filmů dojem, že kouč je něco jako zpovědník, ke kterému je třeba chodit každý týden a ideálně celoživotně. Jaká je realita?
Vztahový kouč by měl být hlavně empatický a rychle se vcítit jak do muže, tak do ženy. Já jsem v tom docela zběhlý. Velmi často dokážu hned na prvním sezení odříkat pocity muže i ženy za ně. Tím se na ně napojím a zrychlím proces navázání důvěry. Párovka je ovšem jiná disciplína než koučovat jednoho člověka. V amerických seriálech je často pohovka, na které klient leží, mačká v rukou polštář a mluví do stropu. To je v podstatě zobrazení psychoanalýzy, která se u nás moc neprovozuje. Kouč není psychoterapeut ani psychiatr. Je pravda, že někteří klienti si na svého kouče zvyknou a jako zpovědníka ho používají. Ale tím může být klidně i trenér v posilovně…
Nedávno vám vyšla druhá knížka Šekelí léta, kterou sám nazýváte polo-románem z devadesátek v Izraeli. V čem je tamější společnost nejvíc odlišná od té naší?
Izraelci jsou ovlivnění tím, že jsou neustále existenčně ohroženi. Žijí ve státě, kde na vojnu chodí kluci na tři roky a holky na dva. Jejich život počítá s tím, že smrt a válka je všudypřítomná. Kromě toho jsou složení z desítek národů podle toho, odkud sem Židé postupně přijížděli. Na každé subetnikum existuje spousta stereotypních vtipů - marokánští Židé mají rádi zlaté řetízky, o gruzínských se říká, že si neholí záda… Vnitřní rasismus tam žije ale v takové laskavé formě a patří k neškodnému folklóru. Je to bláznivá a zároveň úžasná země plná příběhů.
S Bořkem Slezáčkem jste rozjeli také denní stacionář pro závislé, kde on funguje jako konzultant… Máte pocit, že ten, kdo si prošel traumatickou zkušeností, může lidem pomoci třeba i lépe než zkušený terapeut?
Denní stacionář je pro závislé, kteří už ušli nějaký kus cesty. Musí sem nastoupit „čistí“ a docházejí sem jen přes den, v noci spí doma. Tým je složený z adiktologů, psychoterapeutů i jiných profesionálů. Bořek byl alkoholik a už patnáct let nepije. A ano, předání osobní zkušenosti je hrozně cenné. Ukazuje alkoholikům, drogově závislým nebo gamblerům, že nikdy není pozdě, že to jde a že existuje světlo na konci tunelu. Ale bez zkušených adiktologů to samozřejmě nejde.
Závislosti jsou dnes ve společnosti velké téma, proč si myslíte, že jich stále přibývá?
Většinou se závislým stane někdo, kdo už má nějakou psychickou poruchu. Nejčastěji jde o úzkosti. Když je někomu psychicky blbě a zaleje to alkoholem, uleví se mu. Dlouho třeba ani neví, že má úzkostnou poruchu. Alkoholismus pak přichází jako důsledek. Jinak řečeno, když úzkost krmí závislost, dopadne to bez léčby samozřejmě špatně. Takže bych řekl, že svět, v němž žijeme, způsobuje víc psychických poruch a následně víc závislých. Je to zjednodušené, ale zhruba tak to je.
Máte zkušenost ze země, která vlastně nikdy nežila v klidu a míru. Jak je to se závislostmi a psychickými traumaty tam? Horší, nebo tam na to lidé tzv. nemají čas?
V Izraeli je to tak, že během války se všichni nějak vzchopí a jedou na adrenalin. A pak, po válce, se začnou sypat. Alkoholismus tam není tak častý jako drogy typu marihuana nebo MDMA (slangově extáze, pozn. red.)
Mnozí dnes označují za hlavní problém, že jsme až přesyceni informacemi a zprávami, které se na nás valí ze všech stran a není před nimi úniku. Jak se na to díváte jako bývalý novinář?
Lidem, a mladým zvlášť, se zkracuje takzvaný „attention span“, tedy doba soustředění. Umí se soustředit třeba jen dvacet vteřin. Žijeme přece v době TikToku. Jediná cesta je naučit je kritickému myšlení, umět si najít vlastní zdroje a nevěřit každému bloggerovi nebo influencerce.
