Syndrom hodného dítěte aneb Když si potomek nevěří, nechce zklamat a myslí si, že za všechno může

Za „hodné dítě“ bývá obvykle považováno to, které nezlobí, se vším souhlasí, nezpochybňuje rodiče, ochotně pomáhá, dobře se učí, je oblíbené, nekonfliktní a nikomu nedělá problémy. Zvenku vypadá na první pohled vše v pořádku, jenže uvnitř takové dítě mnohdy není samo sebou, ale přizpůsobuje se požadavkům a očekávání okolí. Nejčastěji proto, aby si ve vlastních očích zasloužilo lásku a přijetí, uznání nebo klid v rodině. Takové dítě může svádět ve svém nitru hluboký zápas, aniž by si to jeho okolí uvědomovalo.

„U některých typů osobnosti, zejména těch, které se rozhodují primárně na základě skupinových hodnot, vztahů a pocitů, je snaha naplňovat potřeby druhých a být jimi za to pozitivně vnímán, přirozená. Jenže pokud se stává hlavním zdrojem identity dítěte, může to být známka narušené sebehodnoty a sebedůvěry. Takové dítě pak nedělá věci proto, že jim rozumí nebo s nimi souzní, ale protože se bojí, že jinak nebude milované nebo že způsobí druhým nepohodlí,“ popisuje psycholožka Šárka Miková, autorka konceptu Teorie typů.

Na vzniku tohoto vzorce chování se podílí vrozený typ osobnosti i zkušenost dítěte s tím, jak bylo dříve vnímáno a oceňováno. Děti s vrozeně silným zaměřením na mezilidské vztahy jsou přirozeně vnímavé k tomu, co se děje s druhými, a mají velkou motivaci, aby byly v kolektivu oblíbené a prospěšné. Pokud ale vyrůstají v prostředí, kde se oceňuje hlavně výkon, poslušnost nebo pomoc, mohou snadno dojít k závěru, že musí potlačit své vlastní potřeby, aby byly přijímány.

Jaký je tedy rozdíl mezi slušně vychovaným, citlivým dítětem a tím, které trpí takzvaným syndromem hodného dítěte? „Klíčem je motivace. Empatické dítě se umí vcítit, zajímá se o druhé, pomáhá, ale nezapomíná samo na sebe. Jeho ohleduplnost je spontánní, zevnitř. Dítě se syndromem hodného dítěte se chová podobně, ale jeho chování je motivováno strachem: z odmítnutí, zklamání, že nebude milované. Mnohdy ani neví, co vlastně samo chce, tak dlouho se učilo číst potřeby druhých, že ztratilo kontakt se svým nitrem. Proto je důležité, abychom dítě nechválili jen za „hodné“ chování, ale také mu pomáhali chápat, proč něco udělalo, jak se přitom cítilo, jestli to opravdu chtělo,“ říká psycholožka Šárka Miková.

Vnímání sama sebe, sebehodnota a sebedůvěra se zakládají již v raném dětství a odvíjí se od bezpodmínečného přijetí. Pokud toto bezvýhradné přijetí nepřichází, je snadné, aby se takové dítě naučilo, že „hodné znamená milované“ a cokoli jiného ohrožuje jeho místo v rodině.

„V praxi je větší pravděpodobnost, že se ‚hodným dítětem‘ stane spíše dívka. Ne, že by k tomu měly ženy větší vrozené předpoklady, ale protože někteří bohužel stále zdůrazňují, že žena má být především citlivá, laskavá, pečující a starající se o potřeby druhých. Naštěstí se ale generace dnešních mladých lidí těmto genderově stereotypním vzorcům vzpírá. Bohužel část maminek, které samy byly ‚hodnými holčičkami‘, stále v tomto duchu vychovává své děti,“ uvádí psycholožka Šárka Miková.

Dospělý jedinec, který v dětství fungoval jako „hodné dítě“, může mít velmi silnou vnější masku, na oko působí spolehlivě a úspěšně, vnitřně si ale není jistý sám sebou. Jeho rozhodování je ovlivněno tím, co si myslí druzí a co od něj očekávají. Takový člověk mívá velký problém říct „ne“, udržet si vlastní hranice a vnímat své potřeby jako oprávněné.

„Ve vztazích bývá přizpůsobivý na úkor sebe, snadno si nechá vnuknout myšlenku, že za všechno může, a ještě víc se snaží druhému vyjít vstříc. V práci je výkonný, ale ne proto, že by dělal, co ho naplňuje, spíš proto, aby obstál, bojí se kritiky nebo konfliktu, má pocit, že musí být pořád silný a nápomocný, jinak zklame. Dlouhodobě ho to může dovést k syndromu vyhoření nebo pocitu vnitřní prázdnoty. Přitom navenek často stále ‚všechno funguje‘,“ vysvětluje Šárka Miková.

Křičíte na děti? Ničíte tím vzájemný vztah a poškozujete jejich sebeúctu