Článek
Potkali jsme se během výroby nového seriálu TV Nova Boží plán. Jeden z prvních natáčecích dní se odehrával v nuselském činžáku pod Vyšehradem, bylo slunečné počasí, a tak jsme pauzu využili k rozhovoru a také k cigaretě, kterou si Filip Březina s velkou pečlivostí vlastnoručně ubalil. A i když šlo o čistý tabák, dost často se během rozhovoru smál.
Řekl byste, že od Smyslu pro tumor jdete z role do role?
Bohužel. Rok poté jsem netočil vůbec. Hrál jsem divadlo, v Národním a také v shakespearovských slavnostech. Pár nabídek k natáčení sice přišlo, ale ty jsem odmítl.
Proč, připadaly vám povrchní nebo nezajímavé?
Většinou to bývají tyhle důvody, ale taky šlo o to, že jsem nebyl zrovna v nějaké existenční krizi, abych nutně potřeboval peníze.
Herectví je nestálé povolání. Umíte v tomto ohledu přemýšlet do budoucna a zabezpečit se na slabší období?
Neuměl jsem to, ale už umím. Ne že bych se ocitl ve špatné situaci, co se týče financí, ale člověk musí nějak dospět k tomu, že je potřeba šetřit a neutrácet za blbosti, když to řeknu jednoduše. A to už umím.
Někde jsem se dočetla, že vaše partnerka pracuje jako projektová manažerka, nestojí za vaším prozřením tak trochu i ona?
Tak to není… Nemůžete věřit všemu, co se píše na internetu, tam si lidi hodně vymýšlejí. Moje přítelkyně vytváří webové stránky. A finance máme oddělené.
Nad rolemi, které mi nejsou nabídnuté, nepřemýšlím. Nemám herecké sny, prostě čekám, co přijde… Člověk pak aspoň není zklamaný.
Svého času jste dělal tvář jisté automobilce, umíte si představit třeba i účinkování v televizní reklamě?
Asi umím, ale jen za určitých podmínek. Já třeba téměř nepoužívám sociální sítě, na instagram nedávám skoro nic, není to úplně moje parketa. A řekl jsem si, že jedinou spolupráci, kterou tam budu dělat, je právě ta automobilka. Ale obecně, kdybych zvažoval nabídku reklamy, musela by to být nějaká ověřená značka, se kterou mám vlastní zkušenost, anebo by za to musela být hromada peněz.
V připravovaném seriálu Boží plán jste jeden z trojice chlapíků, kteří se ocitají v nějaké patové situaci, což způsobí, že všichni tři sdílejí jeden byt. Zažil jste někdy něco podobného?
Že bych musel být ve sdíleném bydlení? No, rozhodně jsem nebyl v takovém srabu, v jakém je ta moje postava. Ty chlapy svedlo dohromady to, že se všichni rozvádějí a mojí postavy Hynka se asi týká oboje. Nedostatek peněz i osamělost. To mě osobně asi nikdy nepotkalo, ač se spolubydlením zkušenost mám, ale nikdy to nebylo z nějakého donucení. Během studií je to celkem běžná věc, nechtěl jsem být na koleji, takže jsem volil tuto možnost – a bylo to velmi příjemné. A nějaký čas jsem bydlel i sám a vlastně mi to nějak extrémně nevadilo.
Býváte rád sám?
Občas jo. Někdy to vyloženě potřebuju, třeba když točím, jsem pořád mezi velkou spoustou lidí, neustále na mě někdo mluví a pořád něco chce, někdy i dvanáct hodin v kuse. A pak potřebuju chvilku vypnout a nikoho nevidět. Doma si pak třeba zajdu zaběhat nebo se sám projedu na kole… A jsem v pohodě.
Máte na ruce snubní prstýnek jako rekvizitu. Jaký je to pocit, být „okroužkovaný“?
Už jsem si zvykl. Ale mimo natáčení ho nenosím. Je to zvláštní. Samozřejmě je tady tíha toho symbolu a s člověkem to něco udělá. Když si ho nasadí poprvé, nutí ho to nad tím trochu přemýšlet…
K čemu jste dospěl?
Že je to asi nevyhnutelné a jednou se to zřejmě stane.
Takže nejste zarytý odpůrce manželství…
Ne, myslím, že jsem spíš opak.
Nicméně na téma založení rodiny jste zatím mluvil spíš odmítavě, že je příliš brzy. Změnilo se to?
Ne, pořád to pro mě není nijak aktuální. Ale je to vlastně moc soukromé, abych o tom mluvil veřejně.
Ještě před Smyslem pro tumor jste natočil filmy Zátopek a Zlatý podraz. Je pro vás důležité mít ve výčtu pracovních příležitostí roli v celovečerním filmu, nebo to vykompenzuje i dobrý televizní projekt?
Myslím, že na formátu ve výsledku až tak nezáleží. Pokud je scénář natolik dobrý a téma natolik zajímavé, že to bude třeba nějakým způsobem rezonovat ve společnosti, bude se o tom mluvit a bude to rozdmýchávat nějakou diskusi, tak je, myslím, úplně jedno, jestli je to celovečerní film, nebo seriál.
Vy máte v tomto ohledu laťku nasazenou hodně vysoko. Má to nějaká úskalí, když se herci hned na začátku kariéry podaří být obsazen do tak výrazného projektu?
Je pravda, že je těžké takový úspěch potom zopakovat. Těžko se popisuje, jak je krásné a obohacující dělat něco, co mě baví, a ještě je to skvělá věc, která má smysl a hluboké téma, které se dotýká spousty lidí. A je prostě těžké na to navázat. Nevím, co by to muselo být, aby to bylo srovnatelné. Člověk se asi musí bránit jakémukoli poměřování a přijímat to, jak to je. Ale samozřejmě, že bych si chtěl něco takového zopakovat, o tom žádná.
Loni jste oslavil třicítku a při té příležitosti jste prohlásil, že se nacházíte v polovině života a že se nedožijete důchodu. Z čeho vyplývá tohle vaše přesvědčení?
Nevím, to je nějaká reflexe, uvědomění a nějaké uzemnění… Spíš jsem to tak plácnul.
Ale v současnosti se věk dožití spíš prodlužuje, ne?
To ano, ale s aktivním životem to tak horké nebude. Nemyslím si třeba, že po šedesátce budu ještě moci běhat po horách.
Tak to si ráda počkám na to, co budete říkat v pětapadesáti, myslím, že vám to bude připadat úplně normální…
Tak snad. Já se prostě bojím, že už mi to nepůjde tak, jak mi to jde teď.
Natáčení vás čeká až do září, podaří se vám vzít si i nějaké volno?
Obávám se, že vůbec. Od jara jsem se Skutry ve Státní opeře zkoušel Proměny, na což navázalo natáčení ještě jiného seriálu, taky hraju v shakespearovských slavnostech. Zkrátka se to sešlo tak nešikovně, že jedu už tři měsíce v kuse. V dubnu jsem měl jeden den volna, v květnu druhý.
Jak takový jediný den volna trávíte?
Samozřejmě s přítelkyní, protože jinak se skoro nevidíme, nemáme na sebe čas, tak mi nic jiného ani nezbývá. Teda, to jsem řekl nešikovně – samozřejmě jsem si to přál.
Až ten čas mít budete, kam byste se rád vypravil?
Zrovna nedávno jsme to s přítelkyní probírali a zvažovali jsme Gruzii a Kyrgyzstán. Lehce, turisticky chodit po horách, částečně taky válečka, knížka, pláž, moře, kokos, prostě klasika. Tedy kokos v Gruzii asi mít nebudou, ale víte, jak to myslím. Už jsme takhle byli v Indonésii, uvažovali jsme o Kostarice, ale to bych asi měl jet spíš sám, abych to mohl pojmout víc sportovně. To znamená víc běhání, víc chůze a tak. Jednou bych chtěl třeba uskutečnit takový sen, že bych dojel na kole z Česka do Chorvatska. Tak to bych zrovna asi do té šedesátky stihnout měl.
Pocházíte ze čtyř sourozenců, ostatní ve vaší rodné Ostravě zůstali?
Ségra je v Liberci, předtím žila v Ústí, je baletka, takže se stěhuje podle angažmá. A ostatní dva sourozenci jsou v Ostravě. Jeden brácha kácí stromy a druhý je grafik.
Jak blízko mají k umění vaši rodiče?
Moc ne, táta je projektant a máma se velkou část života starala o nás, čtyři děti. A teď dělá PR frýdecko-místecké nemocnici. Naši hráli amatérské divadlo, to bylo tak všechno. Možná se na nás projevilo, jak moc se nám maminka věnovala, jestli mám vlohy pro nějakou práci s fantazií, tak za to vděčím právě jí.
Pro herectví jste se rozhodl už jako malý. V jednom rozhovoru jste vyprávěl, že jste se se zalíbením podíval do zrcadla a řekl si: „To je ale fešák, ten by měl být herec…“
Přesně tak, to mi bylo asi deset. Tak jsem se prostě přihlásil do dramaťáku a teď jsem tady.
Bylo vám to někdy i na škodu, že jste fešák, nebo je to ve vaší profesi jednoznačná výhoda?
To se takhle říct nedá – už proto, že krása není měřitelná, každému se líbí něco jiného. Já bych to nepopsal tak, že je někdo fešák nebo hezký, ale je to určitý typ, který se hodí na určitou roli. A je pravda, že sám sebe si v některých rolích neumím představit, protože s mým typem prostě nekorespondují.
Chápu. A jsou mezi nimi role, které byste si třeba zahrál rád a mrzí vás, že jste pro ně příliš pohledný?
Člověk něco řekne a už se to s ním veze… Ve výsledku to musí zhodnotit někdo jiný. Já si můžu něco myslet, ale třeba to tak není. Pravda je taková, že nad rolemi, které mi nejsou nabídnuté, vlastně nepřemýšlím. Nemám herecké sny, prostě čekám, co přijde, to je, myslím, nejlepší. Člověk pak aspoň není zklamaný.
