„V Brně je mi přenádherně, znám tu všechny výčepáky.“ Jan Kolařík, hvězda seriálu Dobré ráno, Brno!

Brzké vstávání mu není cizí ani v reálném životě: už přes třicet let se herec Jan Kolařík budí každé ráno v pět hodin, aby usedl k mikrofonu Rádia Krokodýl. A stejně dlouho je věrný své ženě, se kterou vychoval tři děti. Takže když sám o sobě říká, že je držák, musíte mu věřit.

Během rozhovoru jsme se dost nasmáli, zvlášť když mi vyprávěl, jak ho teď lidé poznávají i v tramvaji a chtějí se s ním fotit. Pro babičku… A tak se naše povídání točilo hlavně kolem humoru, kterého nikdy není dost.

Povídat si s hrdým Brňákem je vždycky trochu ošemetné, navíc když jde o šprýmaře: nikdy nevíte, co myslí vážně a kdy si dělá legraci. Ale snad je ta pohoda, nadhled a dobrá nálada z našeho rozhovoru, ve kterém místy promlouvá brněnský hantec, znát. K Janu Kolaříkovi patří, stejně jako on k tomuto svéráznému městu, divadlu, lidem i pivu. Protože, jak stojí v jeho medailonku na stránkách Divadla Husa na provázku: „Své okolí uvádí v úžas schopností vypít na jeden nádech tuplák piva!“

Opravdu jste ranní ptáče, nebo jde spíš o zvyk? Dá se takový režim dlouhodobě zvládat?

Ranní ptáče jsem z donucení, protože vysílání začíná v 5:30, a tak to zkrátka nejde jinak. Vstávám takhle už dvaatřicátý rok, a i když mám třeba volno, tak ten můj biologický budík v hlavě se mnou stejně zatřese kolem šesté. A přiznávám, že se mi občas hlavou honí myšlenky na odchod do rádiového důchodu. V dubnu jsem téměř celý měsíc natáčel s režisérem Jiřím Strachem film Lajf, kdy mě nabírali až kolem sedmé, a já jsem najednou zjistil, že ten luxus, dát si ráno v klidu kafe, cigaretu a prášek na tlak a pak si udělat vajíčka s mladou cibulkou, už vlastně neznám.

Přiznám se, že brzké vstávání mi trochu nahání hrůzu. Máte nějakou osvědčenou rutinu, jak se ráno probudit?

To víte, že ano – a úplně spolehlivou. 5:01 budík, okamžitý výskok z postele, opláchnout obličej, zuby, něco na sebe a alou!

Díky seriálu vás asi teď lidé mnohem víc poznávají. Je to pro herce, který hraje desítky let, něco jako satisfakce? Někteří herci jsou rádi, když je lidé zastavují třeba na ulici, jiní to berou jako daň popularitě a byli by raději neviditelní. Jak to máte vy?

Nevadí mi to. Mám rád, když nastoupím do šaliny, posadím se vedle pěkné mladé štiky a ona povídá: „Jé, když už sedíme vedle sebe, můžu se s vámi vyfotit? Víte, moje babička vás má hrozně ráda!“ A já povídám: „Jasně, a co máti?“ a ona: „Ta taky.“ „A kolik má máti roků?“ a ona: „Padesát.“ A já: „Tak to nic!“ Zařehtáme se a tím to hasne.

Vy máte rád srandu, že? V seriálu Dobré ráno, Brno! jste si získal diváky dost specifickým humorem. Je vám vlastní i v běžném životě?

No safra, doba je trošku bubák a sranda je nejlepší štít proti zapšklosti.

Umíte si udělat legraci sám ze sebe? Nechybí právě tohle dnešní společnosti?

To je nejdůležitější! Všichni kámoši, se kterými chodím na pivo, jsou plní ironie a házení udičky. Já sám tvrdím, že nejsem žádnej umělec, ale šauklař z Krpole, co má kolotoče, létající labutě a malej řetízkáč.

Režisér Jan Prušinovský vás prý do seriálu nalákal tím, že budete hrát sám sebe. Byla to trochu nadsázka, nebo je to tak?

Zpočátku jsem ten příměr odmítal, ale teď jsem viděl pár dílů v repríze a začínám mít dojem, že takovej kretén občas taky jsem. Jen jediná věc, kterou bych nesvedl, je vyhodit někoho z práce.

Dnes je hodně populární velká míra hyperkorektnosti, jen se někoho nedotknout… Jak se díváte na svět, kde mnozí tápou, jakého jsou vlastně pohlaví a kam jít na záchod či k jaké menšině zrovna patří? Neřítíme se už někam, kde jsme ani nechtěli být?

Tohle řešíme v inscenaci Normální detektivní komedie, kde hraju stárnoucího bílého heterosexuálního detektiva, alkoholika jménem Luboš Prcka, který nenávidí všechny lidi, kteří nejsou heterosexuální. A vede všechny ty klasický řeči „normálních lidí“. Je to sranda, při které ale mrazí. Přiznávám, že já tyhle věci neřeším. Lidem, kteří to mají jinak než já, zle nedělám, ale na barikádě s duhovou vlajkou mě neuvidíte. Věřím ve svobodu, rovnost, toleranci a humanitu a pokouším se fungovat ve shodě s lidmi, které mám rád.

A jak se díváte na špičkování Praha–Brno nebo třeba Brno–Ostrava… Štve vás, nebo je to spíš legrace? Jste hrdý Brňák?

To záleží na okolnostech. Někdy mě to mrzí, ale Brno je poslední obydlená zatáčka před Vídní, Praha poslední obydlená zatáčka před Berlínem a Ostrava – to je už téměř zahraničí… Hrdostí bych to nenazval, ale v Brně je mi přenádherně, vždyť tu znám skoro všechny výčepáky.

Dokázal byste žít jinde? Co kdyby třeba přišla nabídka z Národního divadla v Praze?

Mám v Brně kořeny příliš hluboko zapuštěné a nedovedu si představit, že bych s radostí žil a fungoval jinde.

Co vás přivedlo k herectví – býval jste třídní šašek?

Ale jo, třídní kašpar jsem určitě trochu byl. Už někdy v deseti letech jsem začal chodit do dramatického kroužku a později na lidovou školu umění v ulici Kapitána Jaroše. A ve čtrnácti jsem stál na jevišti Dětského studia Divadla na provázku. Pak přišla konzervatoř – a ono je to už 35 let…

Vyrůstal jste nejprve s prarodiči na vesnici a později jste se přestěhoval do Brna. Jak moc člověka dětství na vesnici ovlivní a připraví do života?

Těžko říct, v mých vzpomínkách je to především práce na zahradě, zarývání hnoje, broušení kosy a srpu, pojídání kuřinců, chleba se sádlem na palec namazaným a s cibulí. A samozřejmě taky pálení slivovice, pajtlování třešní a broskví, koupání v zatopeném lomu, hokej na zamrzlém potoku, ochutnávka povidel, pečený králík s bůčkem vždy na plechu v troubě a koncem prázdnin meloun – asi hlavně kvůli tomu všemu jsem jako dítě nikdy nebyl nemocen!

Co z vašeho pohledu dnešním dětem nejvíc chybí?

Nevím, naše děti odmalička sportovaly, hrály tenis, lyžovaly. Taky jezdily na kole, hrály na hudební nástroje, jezdily s námi na chalupu a k moři a netrpěly digitální debilitou. Tak asi tak.

Jste ženatý přes 30 let. Co drží vztah tak dlouho pevný? Je pro vás důležitý například stejný smysl pro humor, souznění, tolerance …

Vše, co říkáte, je podstatné. Ale taky dobře vím, že žít se mnou není za odměnu.

Tak to jste asi své ženě vděčný, že to s vámi tak dlouho vydržela…

To každopádně. Sám bych si občas dal záhlavec, jak jsem k nesnesení. Přitom ženy – to je to nejlepší, co z našich žeber stvořil Nejvyšší.

Kromě další práce teď hrajete i v novém českém seriálu České televize Zločin na dobré cestě, který je inspirovaný povídkami Antonína Jirotky. Jaké bylo tohle natáčení?

Dlouhé, ale moje postava je jen okrajová, takže to nebylo příliš náročné. Navíc ten chlapík, kterého hraju, je línej, baští z papíru vlašák a chodí na ryby… Tak to by mi šlo.

V profilu na stránkách divadla se o vás píše, že „když nikde nehrajete, pijete pivo a cvičíte na kytaru“. Je tohle váš ideálně strávený den volna?

Ano, nemuset se nic učit, nemít žádnou povinnost, brnkat na kytaru, pít pivo, žít život a kecat o něm – to je pro mě ten největší relax.

A jak trávíte dovolenou?

Mám s sebou knížky a pokouším se dohnat resty, takže jsem rád, když denně přečtu aspoň 300 stran.

Na cestování vás neužije?

Ani ne, s Provázkem jsem se narajzoval dost. Teď jsem rád, když mám jednou za dva roky volno a dostanu se k moři, kde nabírám energii aspoň na půl roku dopředu.

Když se ohlédnete zpět a vidíte kluka, který začátkem 90. let stojí na startu dospělého života a kariéry, co byste mu poradil? Měl něco udělat jinak?

Já měl v životě dost štěstí, takže asi nic moc. Ale tomu klukovi, co studoval, bych poradil, aby nelajdal jazyky. A především aby se věnoval hudební teorii a harmonii, ve které jinak bude mít v padesáti strašidelné mezery!

Vy ale jste muzikant a hudbu máte rád…

Dokonce ji stavím na první místo! Znamená pro mě mnohem víc než herectví. Vážně! Provází mě po celý život, hrál jsem ve spoustě kapel, které se různě rozpadaly. Teď hraju s Terezou Maxmilián Marečkovou v kapele Sausage of Lovers, což v jazyce čengliš znamená Párek milenců. Přijďte si nás někdy poslechnout, třeba na představení Držím ti miesto do Divadla Husa na provázku. Myslím, že to stojí za to!

Kvíz: Co víte o Brně a rozumíte brněnskému hantecu?