Článek
Když jsem si s Daliborem Jandou volala a domlouvala si s ním sraz, nebylo snadné najít termín. Koncertuje totiž po České i Slovenské republice, nedávno pokřtil reedici alba Hurikán a je zkrátka v jednom kole.
Nakonec jsme se sešli u něj doma v Třeboradicích a povídali jsme si v jeho „trucovně“ plné starých desek, historických bust a sošek Švejka, které Dalibor Janda vášnivě sbírá. A probrali jsme snad všechno: muziku a v čem je kouzlo jeho úspěchu, ale i to, díky čemu je už 45 let šťastný po boku své ženy a jak těžké je pohřbít vlastního syna.
Od vzniku písně Hurikán uplynulo 40 let a lidé si ji pořád zpívají. Tušil jste tehdy, když jste skládal hudbu, nebo když jste ji poprvé zpíval, že z ní bude takový hit?
Já si pamatuju, že jsem chtěl, aby byla o autech, dálnicích a tak. Protože jsme v té době pořád někam jezdili, cestovali na koncerty, byli jsme furt na cestách a samozřejmě jsme byli svědky i různých nehod a karambolů. A textař Jan Krůta měl kamaráda, který se zabil na motorce, často na něj vzpomínal, tak tam tenhle smutný příběh promítl. A dodnes je to písnička, kterou motorkáři často hrají kamarádům na pohřbech. To kouzlo je asi v té autentičnosti a opravdovosti.
On to ale není jen Hurikán, máte mnohem víc songů, které mají rádi fanoušci napříč generacemi. Čím to podle vás je?
To nevím, asi jsme to tehdy prostě dělali dobře… Ne, vážně, to se těžko odhaduje, proč něco funguje a něco ne. Ale obecně si myslím, že moje výhoda byla, že jsem do Prahy přišel dělat muziku, když mi bylo 27 let, a když jsem natočil svůj první singl Jahodový koktejl, bylo mi třicet. Už jsem nebyl úplný mladíček, puberťák, něco jsem měl odžito – ať už jde o nějaké lásky, ženské, mejdany. Měl jsem nějaké věci za sebou, a když jsem o tom zpíval, věděl jsem, o čem zpívám, protože jsem to zažil. A o tom to podle mě je. Když něco zpíváte, musí to vycházet z vás, musíte tomu věřit, a když se přitom podíváte lidem do očí, musí to věřit oni vám.
Úspěch Hurikána je samozřejmě super, ale přece jen… Neštve vás někdy, že když se řekne Dalibor Janda, skoro všichni řeknou jen „Hurikán“?
Tak víte co, když o chlapovi někdo říká, že je hurikán, to je docela fajn, ne? Protože když hurikán zafouká, je to něco.
Takže jste hurikán a jste na to pyšný?
Tak nevím, jestli ve svém věku o sobě ještě můžu říkat, že jsem hurikán, ale určitě jsem býval. Ale o tom snad radši ani nebudu mluvit.
A mě by to zrovna tak zajímalo…
Ale tak co vám budu nalhávat. Všechny ty písničky, co jsme dřív skládali, jsme samozřejmě skládali pro holky. A vy děvčata sice chcete hodné chlapy, ale máte rády hurikány… Ty opravdu divoké hurikány – tak jsem dřív takový divočejší býval.
Ale tak i hurikán přece může být hodný, ne?
To samozřejmě může, ale hlavně musí být divoký. Vždycky jsem ze srandy říkal, že jsem přišel z Moravy a jsem takový ten typický moravský chasník. Divoký, zemitý, obyčejný chlap. Ale teď už moc divoký nebývám, snad jen na koncertech, tam mi to díkybohu pořád funguje dobře.
Jezdil jsem dlouhé koncertní šňůry a žena byla doma s malýma dětma a sakra to neměla lehký. Ale to mi tehdy nedocházelo… Vlastně jsem pořád překvapený, že mě nepřestala mít ráda
Je pravda, že jste v minulosti říkal, že už jste zpomalil. Mně to tak úplně nepřišlo, vždyť jsme sotva našli termín, abychom se sešli.
Ale zpomalil jsem, opravdu. Nastavil jsem si to tak, že teď chci mít mezi koncerty vždycky aspoň pět dní volno. Úplně jsem vypustil akce, kde chtěli, abych přijel a jen na playback něco zazpíval, už dělám jen s kapelou. Nemám zapotřebí někam jezdit otvírat pusu, aby mě pak někdo pomluvil, že zpívám jen na playback. Takže jen živě a s kapelou. Peníze, díkybohu, nepotřebuju, už nemusím dělat všechno a za každou cenu.
Souvisí tohle zpomalení s vašimi zdravotními problémy v roce 2021, kdy se vám kvůli cholesterolu ucpala tepna a málem jste zemřel?
Je to tak. Třikrát mě nahazovali, třikrát jsem byl vlastně na druhé straně a přežil jsem jen nějakým nevysvětlitelným zázrakem. A to je fakt chvíle, kdy si řeknete, že život není samozřejmost. A já jsem věřící, věřím na anděla strážného a ten nade mnou tehdy stál, ale příště tam být nemusí. Takže jsem si dal asi tři měsíce úplný klid a pak jsem si s manažerem nastavil nový, klidnější režim. A v covidu jsem dokonce uvažoval, že už s muzikou seknu úplně.
Ale neseknul jste s ní.
Ne, protože jsem si zároveň díky lockdownu uvědomil, že bez muziky vlastně neumím žít, že je to ve mně zaryté. Já mám v sobě i ten životní rytmus muzikanta: chodím spát v půl třetí ráno a vstávám tak, že moje snídaně je vlastně oběd. Ale zbrzdit jsem musel – a nejen kvůli zdraví.
A kvůli čemu ještě?
Tak přibývají mi roky, nelze dělat, že ne. A to víte, je to stejné jako s mejdany. Ve dvaceti týden hýříte a pak se z toho jeden den vyspáváte. V mém věku hýříte jeden den a pak se z toho týden dostáváte. S koncerty je to stejné. Bývaly doby, kdy jsem jezdil i 250 koncertů ročně, ale dnes už bych to nedal. Potřebuju víc relaxovat, odpočívat.
A jak tedy relaxujete?
Mám zahrádku, začíná jaro, takže budu zase sázet a pěstovat všechno možné, loni jsem vypěstoval dokonce i melouny. Takže se zase budu hrabat v hlíně, když mi něco vyroste, budu se radovat, když něco nevyroste, tak to vyhodím a zasadím tam něco jiného… Taky mě zajímá historie, věnuju se numismatice, s dcerou jsem vydal už dva katalogy zlatých a stříbrných střeleckých medailí. Mám spoustu zálib, které mě baví a naplňují.
Teď z trochu jiného soudku. Bavili jsme se o tom, že píseň Hurikán oslavila čtyřicetiny, ale vy jste se svojí manželkou oslavil už 45 let společného života. To je ještě větší úspěch, řekla bych.
Ano, takhle dlouho už jsme spolu. A já jsem vždycky říkal, že by za to moje žena měla dostat Nobelovu cenu. Ne nějací prezidenti, kteří si o ni říkají, a když ji nedostanou, tak vyhrožují bůhvíčím, ale moje žena. Za tu neuvěřitelnou výdrž.
To zní dost sebekriticky a uvědoměle…
Uvědomil jsem si to až s odstupem let. V mládí je člověk takový trošku zbrklý, jede na plné obrátky a vlastně si vůbec neuvědomuje, že ta ženská to vůbec nemá lehké. Jezdil jsem dlouhé koncertní šňůry, ona byla sama doma s malýma dětma a sakra to neměla lehký. Ale to mi tehdy nedocházelo.
My kluci, když jsme mladí, tak jsme – s odpuštěním – úplně prdlí, netušíme absolutně nic. Jdeme se opít, když se nám narodí syn nebo dcera. Je to sice hezké, ale dál už nás nic moc nezajímá… A že je to chyba, nám dojde později. A moje žena byla vždycky nesmírně tolerantní, když jsem přijel vyčerpaný z koncertu, nechala mě spát, všechno obstarala, táhla to sama… A to se prostě nezapomíná.
Nicméně 45 let v jednom manželství, to už je doba, kdy si můžete možná dovolit radit druhým. Jaká je tedy vaše rada na letité fungující manželství?
Musíte si umět odpouštět, umět nad některými věcmi mávnout rukou, přejít je. A to víte, že i u nás byla častokrát taková ta tichá domácnost, ale nakonec si vždycky musíte v hlavě srovnat priority. Dát si na misku vah, co je a co naopak není důležité. Říká se, že v líbánkách strávíte sedm let a pak začnou první problémy. Důležité podle mě je mít od začátku společné priority a také nedoufat, že toho druhého změníte.
Vy jste priority měli?
Žena věděla, že chci dělat muziku a taky co to obnáší. A byla ta, která se vlastně svým způsobem obětovala mně a mé kariéře, a já jsem jí za to dodneška nesmírně vděčný. A vlastně jsem pořád překvapený, že mě nepřestala mít ráda. Protože muzikanti by se možná ani radši neměli ženit.
Proč?
Je to taková cháska, pořád někam jezdí, nejsou doma, mají tisíce fanynek, ale času málo.
Vy sice úspěch svého manželství připisujete hlavně své ženě, ale ve vztahu jsou vždycky dva. A vy jste spolu dokázali překonat i opravdu velmi těžkou a smutnou událost, když jste přišli o syna, který v roce 2003 spáchal sebevraždu. To je tragédie, která řadu párů spíš rozdělí, ale vás prý ještě víc stmelila…
To víte, že to bylo těžké, a vlastně pořád je. Ale zaplaťpánbůh, že jsme tehdy měli ještě dceru Jiřinku, bylo jí 13 let. Kdyby tu ona nebyla, kdyby nás nepotřebovala, nedržela nás pohromadě, rozešli bychom se. Ale i v té těžké době krátce po synově smrti byla moje žena skvělá a podpořila mě, podržela mě.
Jak přesně?
Řekla, abych nerušil koncerty, věděla, že je pro mě dobré, abych pořád zpíval. A to i když mi na každém koncertě přišly desítky lidí kondolovat, což bylo hrozné. Mysleli to dobře, ale já potřeboval klid, nemluvit o tom. Držel jsem to v sobě, což možná taky nebylo správné, ale ani doma jsme o tom raději moc nemluvili.
S manželkou jste tu ztrátu neprobírali?
Nechtěl jsem se o tom bavit, i když ona občas ano. Víte, je těžké se bavit o něčem, co je prostě tečka, konec, nemůžete už nic zachránit. Můžete se bavit a řešit, když je někdo nemocný. Můžete se mu snažit pomoct, vymýšlet, co dál. Ale v našem případě žádné „co dál“ nebylo. Můžete už jen vzpomínat. Můžete přemýšlet, kdo co pokazil, co udělal špatně, ale není to k ničemu. Je to zbytečné, i když se tomu samozřejmě někdy přece jen nevyhnete.
Takže úplně to vytěsnit ze života nelze.
Nejde, je to bolest, která asi nikdy nezmizí, jen se s ní naučíte žít, zvyknete si na ni. Vůbec na to nemyslet ale nejde. A vždycky když jdu na hřbitov, tak zpytuju svědomí, jestli jsem něco pokazil, nebo ne. A to i když mi známí psychiatři říkali, že to takhle nefunguje, že to je prostě život a i takové věci se stávají. A něco podobného říkával i můj děda, který byl z Hané: Tož všade je něco, v každé rodině něco je, a kde něco není, tam to teprve přijde. A takhle s tím asi člověk musí umět žít. Někdo facku od života dostane dřív, jiný později, někoho to postihne víc, jiného míň, ale každý to nějak schytá.
