Tomáš Matonoha: Se mnou je sranda pořád! Dokud není bordel, jsem v pohodě. O nekorektním humoru a Vánocích s rodinou

Jeho jméno je už navždy spjato s legendárním seriálem Comeback, do povědomí diváků se ale zapsal i výraznými rolemi ve filmech Gympl či Mistři. A je to také oblíbený divadelní herec – exceluje například v komedii „Jak se Husákovi zdálo, že je Věra Čáslavská“ v divadle Metro. Tomáš Matonoha svůj repertoár nově rozšíří o představení Nekorektní večer v divadle Ypsilon. Jedná se o autorskou one man show, poskládanou z legendárních skečů z pořadu Na stojáka, uváděnou s podtitulem „Vše zdravě přes čáru v mezích zákona“.

A tak jsme si s Tomášem Matonohou povídali nejen o hranicích humoru, sprostých slovech a mezích hyperkorektnosti. Došlo i na to, kde je mu v životě nejlíp, mluvili jsme o nové Ozzákově kuchařce, jak si užívá roli dědečka i na co sbalil svou ženu Lucii Benešovou, se kterou žije ve šťastném manželství už desítky let a společně vychovali kupu dětí.

Jednomu z vašich neslavnějších sólových vystoupení „Otevřený dopis KSČM“ je už přes dvacet let, přesto stále koluje na internetu a diváky pořád baví. Vzpomínáte si, jak vzniklo?

Ale ano, něco jsem měl tenkrát v hlavě předpřipravené, ale vlastně šlo o čistou improvizaci. Celý skeč, včetně těch peprných slovních spojení, mě napadl až v ten moment. A to, že je stále populární… Ono nikdy nevíte, co se chytne a co skončí ve skříni.

Celý ten skeč je postavený na sprostých slovech. Používáte je i v běžném životě?

Přiznám se, že většina je spíš odposlouchaná, ale na druhou stranu my, co jsme vyrůstali v 70. a 80. letech, jsme pro jadrnější slovo až tak daleko nešli – a nutno přiznat, že naše čeština nebyla zrovna nejvybranější. Paradoxně mám pocit, že jsem leckdy sprostší než moje pubertální děti, které vyrůstají v úplně jiné době a jsou daleko slušnější, než jsme bývali my.

S tím možná souvisí, že dnes se hranice humoru hodně posunuly a hodně věcí je najednou za hranou…

Tak to rozhodně. Celá devadesátá léta byla hodně otevřená. Vezměte si například takovou Českou sodu. Půlka věcí, která v ní zazněla, by dnes neprošla, a za tu druhou, kdyby se vysílala teď, by se Petr Čtvrtníček soudil do konce života. Na druhou stranu úplně přes čáru jsou dnes sociální sítě a vlastně celý virtuální svět – tam není, na rozdíl od veřejnoprávního prostoru, kontrola vlastně žádná.

Přesto nám tak trochu vládne kult hyperkorektnosti: hlavně nikoho neurazit, a tak raději nic neříkat… Nebo máte jinou zkušenost?

Asi je dobré se podívat, jak tahle poptávka po korektnosti vznikla, odkud přišla. A tohle je reakce – některé sociální skupiny se cítily utlačované, toužily po rovnoprávnosti a nepřály si, aby si z nich jiní dělali legraci. To lze pochopit. Problém vidím spíš v tom, jak se ta kýžená korektnost dnes prosazuje.

Hodně, zejména mladých, lidí dnes v touze nikoho neurazit opravdu raději nic neudělá či neřekne. Asi bych to přirovnal k takovému dietnímu vaření – ve snaze nikomu neublížit, aby nikdo nebyl zaskočený slaností, hořkostí či výraznějšími ingrediencemi, raději uvaříme totálně bez chuti. Je to bezpečné, ale také se to nedá moc jíst. A stejné je to i s humorem.

I proto jste své nové představení, které má premiéru 12. prosince, nazval Nekorektní večer? Věříte, že tam přijdou lidé, kteří touží po „chuti“?

Beru to jako takovou zkoušku. Co je pálivé pro mě, pro jiné je tak akorát, takže bych si rád otestoval, co už je třeba přes čáru, nebo kde je klidně možné přidat. Plánuju s diváky intenzivní interakci a sám jsem zvědavý, kam nás to dostane a co si lidé přejí nebo chtějí.

Takže jde i o hledání hranic humoru?

Podle mě je humor především o svobodě. Když si z někoho nebo z něčeho děláte legraci, uvolňuje vás to a dává pocit svobody. Velkou inspirací pro mě je židovský humor a anekdoty, které stojí na principu, že si lidé největší legraci dělají sami ze sebe. Nic pro ně není svaté a tím ukazují, že humor může být osvobozující. Tento národ, po tisíce let utlačovaný a žijící často v izolaci a nesvobodě, si tímto způsobem uchovával vnitřní sílu a otevřený pohled na svět. Humor jim pomáhal a stále pomáhá, protože umožňuje v něm lépe dýchat – a hlavně si dělat legraci z kohokoliv a z čehokoliv.

Ale třeba politických vtipů v poslední době ubylo, ani nevím, kdy jsem slyšela nějaký dobrý…

Je těžké vymýšlet vtipy na někoho, kdo se sám chová tak, že to připomíná frašku. V devadesátých letech, když si politici budovali image, bylo snadné si z nich dělat legraci. Ale když Miloš Zeman spálil trenky na Hradě a proměnil to v happening, tak tím vlastně skončila jakákoli politická satira. To nejde trumfnout! Nemá smysl dělat klauna z někoho, kdo ho ze sebe udělal sám. To je stejné, jako když se jedna ze známých političek převlékne za hranolku. To prostě nemáte čím přebít.

Vím, že jste si za covidu, kdy nebylo moc práce, prošel obdobím, kdy jste navštěvoval terapeuta, aby vám to nelehké období nečinnosti pomohl překlenout. V současné době ale máte práce víc – a působíte spokojeně. Naučil jste se i odpočívat?

Máte pravdu, že teď zrovna je toho víc, ale já jsem spokojený. Energii nabírám jednak z lidí, po povedeném představení je člověk sice unavený, ale zároveň doslova nabitý. A taky, když jen můžu, utíkám na chalupu.

Sám?

Nejraději. Možná víte, že máme dvě, což je ideální uspořádání. Neutíkám od rodiny, ale utíkám tam, kde je dobrá energie. Ta chalupa je na skále a jeden náš kamarád, který se podobnými věcmi zabývá, říkal, že je doslova nabitá dobrou energií. Strašně dobře se tam spí a odpočívá.

Takže věříte na věci mezi nebem a zemí, psychotroniku a podobné věci?

Věřím, že jsou místa, kde je dobře, a pak zas ta, kde tolik ne. Například Marek Ztracený mi vyprávěl, že má ložnici, kde se mu hrozně špatně spí, že je tam asi špatná zóna… To taky znám. Já, když přijedu k mámě do Brna, tak tam v tom jednom pokoji taky nemůžu spát.

A na chalupě jen odpočíváte, nebo také kutíte?

Moc ne, ale kdybych měl víc času, tak by mě to bavilo. Umím namíchat beton, rád něco tvořím rukama, jen když to vyžaduje větší odbornost, třeba elektroinstalace, tak to přenechám profíkům. Ale třeba žárovky doma měním já.

A co vaření? Nedávno jste křtil novou Ozzákovu kuchařku, už jste si z ní něco uvařil?

Tu jsem zatím jen polil pivem a šel. Ale mám ji doma, jsou tam zajímavé recepty, určitě nějaké zkusím. Pár jsem jich ochutnal při křtu a přiznávám, že mě zaujaly.

Seriál Comeback je dnes už legenda, která se stále reprízuje. Uvítal byste pokračování? Kam by se podle vás vyvíjelo?

To víte, že uvítal, a věřím, že diváci také. Podobně povedených seriálů tu zas tak moc nemáme. A kam by se to vyvíjelo? Těžko říct, možností je mnoho, ale to je spíš otázka pro scenáristy než pro mě.

I vy – stejně jako postava Tomáše Pacovského – máte k muzice hodně blízko. Čím pro vás je?

Jednou z nejpříjemnějších relaxací. Písničky píšu už od střední školy, stejně tak dlouho mám i svoji kapelu a koncertování a hraní je pro mě pořád zábava a skvělý oddych.

A co Vánoce? Jste velká rodina, jak je slavíte?

Na koledy nás moc neužije, ale je pro nás důležité sejít se v co největším počtu. Ale vzhledem k tomu, že posledních dvacet let se tam permanentně motaly vždycky nějaké malé děti, teď už tedy i vnučky, tak se snažím pomáhat tím, že je beru tak na tři dny na hory, aby nepřekážely. A vracíme se třeba až 24. odpoledne, když je všechno připravené, což je ideální.

Kolik vás tak u stolu bývá?

Léta jsme se nedostali pod deset.

Máte nějaký rodinný rituál, který nikdy nevynecháte?

Určitě nikdy nesmí chybět zazvonění na zvoneček, které předesílá, že Ježíšek je tu! Což je krásný zvyk, ale pro mě to znamená, že už 22 let musím vymýšlet, jak to zaonačit, aby tomu ti prckové uvěřili. A vzhledem k tomu, že už máme vnučky, tak to jen tak neskončí.

A co dárky, kupujete je rád?

Určitě patřím k těm, kdo dárky raději dávají, než dostávají. Moc rád všechny překvapuju, proto nejsem příznivcem dopisů Ježíškovi, to máte pak pocit, že jen plníte úkol, a to není ono. Mě baví vymýšlet nečekané dárky, správný dárek má být překvapení!

Zmínil jste se, že už jste dědeček, je to hodně jiné na rozdíl od role tatínka?

Tak samozřejmě: když hlídáte a už vás to nebaví, můžete je vrátit! To je výsada dědečků, takový přepych si jako tatínek dovolit nemůžete. Ale taky asi nejzásadnější rozdíl je v tom, že jsem starší, nebo řekněme vyzrálejší a můžu si s nimi hodně věcí víc užít.

V několika rozhovorech jste zmínil, že vás doma rozdělují názory na pořádek. Kdo u vás doma uklízí a v čem je největší rozpor?

No, mám takovou teorii. Ženy uklízí proto, aby byl pořádek, já se snažím uklízet proto, aby nebyl bordel. Což je zásadní rozdíl! Když uklidí žena a vidí tam pak nějakou drobnost, hned má pocit, že už zase není uklizeno. Což špatně psychicky snášíte. To já, dokud není bordel, jsem v pohodě.

A prozradíte, na co jste svou ženu sbalil?

Myslím a doufám, že hlavně na (ne)korektní humor. Se mnou je sranda pořád.

Veronika Čermák Macková: O rozvodu s Hynkem, terapiích, novém filmu Neporazitelní i o naději v lepší zítřky