Článek
Sešli jsme se v jedné pražské kavárně, kam Martin Hranáč dorazil i se svým manželem Jessem Hranáčem. Byla jsem připravená na nekončící proud slov, vtípků, humoru na hraně, prostě na klasického excentrického Hranáče, jak si ho pamatuji z VyVolených, jak se prezentuje na sociálních sítích a v televizi.
Ale najednou proti mně seděl dospělý čtyřicátník, kterému sice ta klukovská jiskra z oka nevymizela a i ty fórky z něj padaly, ale kromě energie z něj byla cítit i pokora, skromnost, určitá nervozita a vlastně jakési překvapení z toho, že se mu plní sen. Že to, o čem snil od mala, se najednou děje – je slavný, lidé ho poznávají na ulicích, dává rozhovory a on tomu stále nemůže uvěřit.
Začneme od úplného začátku, od reality show VyVolení, od níž uplynulo víc jak 20 let. Jak se Martin Hranáč za těch dvacet let změnil?
Změnilo se toho hodně, ale zároveň si myslím, že jsem ve své podstatě zůstal stejný. Ale v některých věcech jsem určitě dospěl. Dneska už se na spoustu věcí dívám jinou optikou, jsou pro mě důležitější jiné věci než ty, co pro mě byly důležité tenkrát.
V čem jste dospěl?
Moc dobře si uvědomuju, že jsou mnohem důležitější věci než sláva, že už tohle pro mě není prioritní.
A tehdy byla sláva to jediné, o co vám šlo?
No jasně, tenkrát to pro mě byla jedna z úplně nejdůležitějších věcí. Byl jsem schopný obětovat kamarády, přátele, rodinu, jen proto, že jsem si chtěl jít za tím svým snem být slavný. Dneska to mám jinak. Teď je pro mě důležitý spíš psychický klid, pohoda, a to, jestli moje showbyznysová kariéra klapne nebo neklapne, to už nechávám osudu. Takže mám pocit, že jsem klidnější a určitě tolik netlačím na pilu.
Říkáte, že jste chtěl být slavný. Jak přesně, v jaké oblasti či oboru?
Mně to bylo jedno. Zpěvák, herec, moderátor, cokoli, co by mě proslavilo, bych tehdy bral. Protože na rovinu, já se celý život potýkám s nízkým sebevědomím, mám pořád v sobě pocit, že nejsem dost dobrý. A jediné, v čem jsem se vždycky cítil alespoň trochu silný, byl právě showbyznys. To, že mě lidi znají, je vlastně jakési potvrzení toho, že jsem alespoň něčím výjimečný. Tak jsem si to tenkrát myslel, proto pro mě nebylo důležité, v čem budu známý. Jen jsem chtěl jakýmkoli způsobem vyniknout, mít prostě pocit, že nejsem tak špatný, že nejsem k ničemu, když jsem se přece dostal na titulní stránku novin. Dneska už samozřejmě vím, že je to nesmysl, ale bylo mi tehdy dvacet.
Mluvíte o nízkém sebevědomí, pořád pochybami o sobě samotném trpíte?
Pořád, to je běh na dlouhou trať a snažím se na sobě v tomto směru pracovat. Ale asi se toho úplně nezbavím nikdy. Můžu to popírat, můžu se snažit okolí přesvědčit, jak jsem sebevědomý, ale uvnitř vím, že to je jinak.
Říkal jste, že jste dospěl a jste obecně klidnější. Při pohledu na vaše sociální sítě, na působení v Hell´s Kitchen, na různá vaše vystoupení, mi přijde, že jste pořád neřízená střela.
Já si rád život užívám. A to, co se teď kolem mě děje, že jsem mohl být v Hell´s Kitchen, že mám svoji show, si chci jednoduše užívat. Nechci přemýšlet nad tím, co bych měl, nebo neměl říkat. A hlavně vím, že lidi, co mě mají rádi, kteří mě sledují, tak už dávno pochopili, kdo jsem, a berou mě takového. A to znamená, že díky nim si to můžu užít, nemusím přemýšlet a kalkulovat, o čem mluvit můžu, o čem ne. A že ze mě občas vypadne něco, co by možná nemělo? No a co, lidi to berou a mě to baví.
A co v soukromém životě, tam vám to problémy nedělá?
Ne, je to v pohodě, viď, Jesse…
Jesse mlčí a jen se tak podezřele usmívá. Tak asi byste minimálně doma občas nad tím, co říkáte, trochu přemýšlet měl…
No jo, Jesse mi říká, že moc mluvím. A já chápu, že spoustu věcí říct nemusím, ale přesto je řeknu. A pak sám sobě říkám: „Ježiš, co jsi to zas plácnul.“ Ale Jesse a moji blízcí už ví, jaký jsem, a že se s tím moc dělat nedá. Viď, Jessíčku…
A Jesse zase mlčí a usmívá se…
Ale tak, aby to nevypadalo, že vůbec nemyslím. Já samozřejmě přemýšlím nad každým vtipem nebo věcí, kterou chci říct, ještě než to vyslovím. Ale jsou to nanosekundy a někdy to prostě nestihnu. A už když tu věc říkám, běží mi hlavou „to bude strašný“. Ale nakonec to vždycky nějak dopadne.
Vy jste už zmínil, že jste dostal možnost být součástí Hell´s Kitchen po boku Jana Punčocháře. Je to také reality show, ale vy jste ale tentokrát nebyl soutěžící, byl jste na tom druhém břehu. Jaké to bylo?
Zvláštní, skoro jako bych po dvaceti letech uzavíral nějaký kruh. A když jsem si v Hell´s Kitchen třeba procházel ubikace pro ty soutěžící, cítil jsem se, jako bych zase byl ve VyVolených, že mě zase někdo sleduje, to bylo úžasné.
Mě tedy představa, že mě národ sleduje, jak si čistím zuby, jak vstávám neučesaná, opuchlá, spíš děsí. Ale vy o tom mluvíte s nadšením…
Mě právě tohle vždycky hrozně bavilo a hlavně mi to fakt tehdy před těmi dvaceti lety obrovsky pomohlo a nejen s nízkým sebevědomím. Já mám totiž víc problémů… Trpím třeba úzkostmi a panickými ataky a zjistil jsem, že když jsem byl ve vile VyVolených, nebo vůbec kdykoli jsem před jakýmikoli kamerami, tak jsou tyhle trable najednou pryč. Zapne se kamera a moje úzkosti mizí.
Taky hodně fungujete na sociálních sítích, na instagramu máte asi půl milionu sledujících, což je vysoké číslo. A se svojí show vyprodáváte sály po celé republice…
A pořád tomu nemůžu uvěřit.
Proč?
Možná proto, že jsem si nikdy nemyslel, že bych něco takového mohl dokázat. Jako dvacetiletý jsem si o tom snil, pak jsem v jednu chvíli svého života měl pocit, že je to marné, vzdal jsem to a přestal tomu věřit. Takže dneska, když stojím před vyprodaným sálem, tak prostě nemůžu uvěřit tomu, jaké štěstí mě potkalo. Uvědomuji si, že se mi právě plní sen, a to nemůže říct každý. A já prostě nemůžu věřit tomu, že se to děje. Právě teď. A právě mně.
O čem je vlastně vaše show?
Dokopala mě k ní vlastně moje ségra Štěpánka, se kterou show dělám. A v prvé řadě je potřeba říct, že vznikla proto, abych lidem ukázal, že každý může spadnout na dno, ale taky se z něj každý může vyškrábat zase nahoru. To je takové poselství toho představení. A protože každý ví, že jsem trošku debil, tak si tam můžu dovolit říct opravdu, co chci. A mně se líbí, že díky svojí extrovertní povaze můžu lidem ukazovat, že za to, že se vám zrovna nedaří, se nemusíte stydět. Takže poselství je, že není problém mít problémy, a že když je vyřešíš, tak klidně můžeš mluvit o tom, co se ti stalo, aniž by ses musel stydět.
Takže je to příběh vašeho života a vy skrze něj ukazujete, že z každého průšvihu se dá vyjít se vztyčenou hlavou?
Ano, je to autobiografické interaktivní divadelní vystoupení, trochu stand-up, trochu něco od všeho a já lidem ukazuji svůj život, jak jsem padl na samé dno a jak jsem se z něj zase zvedl. Možná přijde někomu zvláštní, že se jakoby chlubím vlastními chybami, ale já myslím, že je strašně důležité o nich mluvit. Třeba se někdo poučí, nebo pochopí, že se vším se dá něco udělat.
Takže se bavíme o období po skončení VyVolených. Jak to vaše dno vypadalo?
Chtěl jsem utéct před realitou. Byl jsem strašně nespokojený s tím, jak jsem žil, protože jsem udělal spoustu chyb, spoustu věcí, kterých dodnes lituji. A nevěděl jsem, jak se s tím psychicky srovnat, jak s tím naložit… a úplně nejjednodušší varianta prostě bylo chodit kalit. To šlo samo, protože trochu známý jsem díky VyVoleným byl, a kamkoli jsem přišel, hned mě každý zval na drinky. A když člověk paří, pije, je s dalšími lidmi, neuvědomuje si, jak špatně na tom je. To byly chvíle, kdy jsem se zase chvíli mohl cítit jako hvězda…dokud jsem nevystřízlivěl a musel jít zase na nějakou pařbu. A bohužel od alkoholu je už jen krok k tomu začít brát něco ostřejšího.
Takže drogy.
Přesně tak. Navíc jsem si myslel, že šňupat kokain je lepší než šňupat pervitin. Takže zase, když šňupu kokain, znamená to, že mám úroveň, nejsem na perníku jako kdekdo. A postupem času jsem se víc uzavíral v téhle bublině chlastu a drog, neviděl jsem, co se kolem mě děje a vůbec jsem nepočítal s tím, že jednou ta bublina praskne. A že až se to stane, už budu hluboko na tom dně a střet s realitou bude hrozný.
A kdy přišel ten okamžik? Kdy tahle bublina praskla a vy jste narazil?
V Německu, kde jsem se svlékal a tančil u tyče. Najednou jsem koukal na všechny ty lidi kolem sebe a došlo mi, že takhle žít nemůžu, nechci. Že je sice super, když najdu za trenkama 400 euro, ale vlastně to nestojí za to, co to obnáší. Z ničeho nic jsem zřetelně viděl všechny ty narkomany kolem sebe, i ty, co umřeli na předávkování a já je znal, všechny ty propadlé tváře a věděl jsem, že musím od nich okamžitě pryč. Tenkrát jsem se podíval do zrcadla a najednou jsem viděl i tu svoji drogově propadlou tvář, zděsil jsem se a řekl si dost.
A co jste udělal?
Oblékl jsem se a šel na úřad práce a netrvalo dlouho a začal jsem dělat číšníka.
Teď trochu z jiného ranku. Na show s vámi pracuje vaše sestra Štěpánka, s instagramem vám zase částečně pomáhá druhá sestra Gábina a nad tím vším bdí váš partner Jesse. Je to tedy vlastně takový rodinný podnik…
Ano, rodinný podnik. A já ho vedu, víte.
No, Jesse se zase tak potutelně usmívá. Opravdu ten podnik vedete?
On se pořád usmívá. No dobře, tak nejsem úplný šéf, jsem umělecký šéf.
Nicméně tahat si práci do vztahů se ne vždy vyplácí. Vy třenice nemáte?
My máme vztahy v rodině skvěle nastavené. My se Štěpánkou máme společného jen tátu, mámu máme každý jinou. A bohudík Štěpánka je povahově celý náš táta – nekonfliktní, vlastně člověk, kterému můžete skákat po zádech a on bude říkat, že to je v pořádku, klidně skákejte dál. Já jsem spíš jako moje matka, a to je trošku peklo. Ale díky tomu, že mi Štěpánka všechno vždycky odkýve, nemáme žádné problémy. Ale ona ví, že když mám stres, trochu vyšiluju, jsem nervózní a protivný, tak je to proto, že chci, aby show byla perfektní… že to vlastně dělám pro nás. A samozřejmě pro lidi, protože mám pocit, že když už si koupili lístky, musí odcházet s tím, že dostali to, za co zaplatili.
A co v partnerském vztahu, ten vám společná práce nenabourává?
Vůbec. To je vlastně další můj splněný sen, vždycky jsem si přál pracovat se svým mužem, protože mě to naplňuje. Jessemu stoprocentně ve všem věřím a vím, že přemýšlí jinak než já, často si umí věci v hlavě mnohem líp srovnat, a i když mi třeba oponuje, vím, že to se mnou myslí dobře. Takže žádné třecí plochy, naopak se doplňujeme. A baví mě i to, že spolu jezdíme na vystoupení, není to jen práce, je to náš společný čas. V každém městě, kam jedeme, se spolu projdeme, jsme tam spolu.
Takže Jesse je taková tichá síla vašeho projektu, vašeho vztahu?
Je to tak. Jesse je na rozdíl ode mě člověk, který moc nemluví, ale za to přemýšlí. Navíc je lingvista, má vystudovanou lingvistiku, takže je také velmi inteligentní. A když už něco řekne, většinou má pravdu. Vlastně nechápu, proč je se mnou, ale asi proto, že se tak krásně doplňujeme.
Znáte se pět let, od vaší svatby uplynul rok a na instagram dáváte vtipná videa o tom, jak se časem proměňují partnerské vztahy. Jak se změnil ten váš?
Já bych řekl, že je to mezi námi čím dál tím lepší. Že svatbou se ten vztah jen ustálil, stvrdil, ale nezměnil. Ale bůh ví, jak to dopadne, protože moje máma mi vždycky říkala: „Buď s ním, protože neumí česky, nepozná, že jsi blbej.“ Jenže Jesse se učí česky, má učebnici češtiny a já vidím, jak se v těch stránkách dostává dál a dál, a říkám si, že možná brzy pochopí, do čeho se to dostal.
Vypadá to, že ze dna jste se definitivně vyškrábal, jak vy říkáte. Pracovně se vám daří, showbyznys vás zase přijal, navíc máte spokojený partnerský vztah. Skoro je až hřích se zeptat, jestli si něco přejete, nebo něco plánujete?
Můj životní cíl je být šťastný a zdravý, já a moji blízcí. To je pro mě prioritní. A jestli něco plánuji? Ne, ne, já vím, že život už to má se mnou všechno naplánované.
