Článek
Módní návrhářku Elišku Tomkovou jsem objevila díky herečce Martině Preissové, která dává tvář jejím modelům. Ty působí elegantně, žensky, sofistikovaně, ale zároveň pohodlně. A ženy se v nich cítí sebevědomě, což je hlavním cílem. Sama Eliška Tomková mluví poutavě nejen o tom, jak módu vnímá, ale jakou cestu k sebevědomí sama ušla.
Módě se věnujete 25 let. Posunulo se naše vnímání módy? Uvědomujeme si, jaký dojem můžeme tím, co máme na sobě, udělat?
Posouvá se to, ale pořád vídám hodně nevyužitých příležitostí. A i když říkáme, že je jedno, co má kdo na sobě, že lidi nehodnotíme, není to pravda. Když přijedete v super nadupané káře, tak k vám lidé také přistupují aspoň v první moment jinak, než když přijedete ve špinavém, oprýskaném autě.
A u oblečení je to podobné: okamžitě nám to o člověku něco řekne, minimálně si ho zařadíme do určité společenské skupiny apod. Oblečení je nástroj, který může nesmírně pomoct. Moje zákaznice ví, že se i díky oblečení můžou dostat výš. Když jim oblečení perfektně sedí, vytvaruje siluetu, tak se najednou narovnají a když jdou na důležitou událost, cítí se sebevědomě, oblečení je „podrží“. Tak proč toho nevyužít?
Je pro vás zajímavější, když přijde žena, která přesně ví, co chce, nebo žena, která jen tuší, že jí budete sedět, třeba proto, že se ztotožňuje s Martinou Preissovou apod.?
Pro mě je asi zajímavější a zábavnější, když si řekne, že ty baby v mých modelech vypadají dobře a chce to taky. Jen málo žen chodí s tím, že vědí naprosto konkrétně. Nedávno přišla nová klientka, která na mě narazila na instagramu, kde viděla právě Martinu Preissovou a řekla si: „To je baba, jí ty hadry tak sluší! To by mi mohlo taky slušet.“ Věděla, že chce zažít ten pocit, který cítila z fotek: cítit se hezká, být v oblečení v pohodě, protože můžete modelu věřit, nezradí vás, neomezuje, můžete v něm žít.
Vaše modely jsou ženské a elegantní, ale zároveň to není móda, která by vypadala dobře jen na modelce na mole. Skutečně ji chcete nosit. Jak na to?
Zásada je, že musí být propracované střihy, a to i když se jedná o oversize kousek. Oversize věc nemá být přehozený hadr, musí mít tvar, střih, švy a záševky na správných místech, abyste v tom nevypadali jako v pytli. Neustále přemýšlím o ženské postavě, protože žena má prsa, pas, boky. Může mít sem tam špíček, silnější ruce, nohy… To je normální! Není třeba mít 60 kilo, abyste vypadaly nádherně. Věřte, že lidé v prvním okamžiku nehodnotí, jestli máte 60 nebo 90 kilo, ale říkají si: „Tak ta vypadá fakt dobře. Čím to je?“ A to je alfa a omega mojí práce.
My ženy samy k sobě umíme být velmi kritické, srovnáváme se, toužíme po dokonalosti.
Musím se vám svěřit s nedávným zážitkem: přišla jsem po 25 letech u nás na jižní Moravě na koupaliště… Dřív bych si říkala, že mě určitě bude každý hodnotit, ale já si teď v 53 letech koupila dvojdílné červené plavky, neřešila, jak moc zakryjí a lichotí mé postavě. A víte co? Ten den u vody jsem si neskutečně užila! Neřešila jsem nedokonalosti, nebyla k sobě kritická a nepřemýšlela, co si kdo myslí. Bylo to osvobozující! Ale cítím, že se to tímto směrem posouvá až s věkem, před deseti lety bych se hlídala…
Být na sebe hodnější a mít se ráda, k tomu vede cesta trnitá.
Sebeláska je velké téma. Nesmí spadnout do sebestřednosti, ale je důležité na sobě a svém sebevědomí pracovat, vyřešit věčný souboj s vnitřním kritikem, který nás umí převálcovat. A v tom je věk velký pomocník: udělá hodně práce za vás, pokud nejste zabedněný člověk, který zcela zbytečně lpí na věcech z mládí. Stačí být sama se sebou v souladu… A to je někdy oříšek.
Cítíte, že tím, jak zrajete, se měníte i pracovně? Když se umíte pochválit a nejste k sobě tak kritická, tak to vyzařujete a dámy si k vám pro „to“ jdou?
Myslím si, že ano. A mám krásnou odezvu. Jedna klientka mi nedávno řekla, že ode mě odchází jako z terapie, díky modelům, které si pořídila, najednou získala pocit, že je ženská, sebevědomí z ní doslova „stříkalo“. A to je největší pochvala, protože to je přesně mým cílem.
Samozřejmě mi dělají radost dobré ekonomické výsledky a počet prodaných sak, ale především to, jak senzační lidi za mnou chodí. Přišla jsem do Prahy jako holka z Moravy a oni mi věřili, líbila se jim moje práce, byla jsem jim sympatická a pak jsme společně rostli. Moje klientky jsou mými velkými učitelkami, inspirací a vzorem.
Jak vzniká kolekce? Přemýšlíte, co by se líbilo klientkám, nebo co oslovuje vás?
Když jsem poslouchala, co chtějí zákaznice, a navrhla něco přímo pro ně, byl to velmi často průšvih a neprodávalo se to. A když jsem začala dělat věci tak, jak to cítím já, samozřejmě inspirovaná ženami kolem mě, bylo to fenomenální. Kdybych se před rokem na jaře zeptala lidí kolem mě, jestli chtějí džínovou kolekci, řekli by, že to neunosí. My jsme tu kolekci v září udělali a zabezpečila nám práci do konce roku. Všichni jsou z ní nadšení a říkají, jak jim povznesla šatník.
Jakou ženu vidíte, když přemýšlíte nad novou kolekcí?
Moje cílovka je jasně definovaná: žena z byznysu, podnikatelka, manažerka, ředitelka HR, s velmi vyvinutou estetikou a stylem. Ví, že kvalitní oblékání patří k jejímu životnímu stylu.
Při našem minulém setkání jste zmínila, že využíváte služeb koučky. Proč je to důležité pro vás osobně a pro byznys?
Dávno jsem si uvědomila, že se nemám s kým poradit o mých vizích, snech, plánech a strategiích. Pracujeme sice s manželem, ale já jsem ta hlava, manžel připravuje finanční a provozní věci. Hodně spolu mluvíme o rozvoji firmy, ale já jsem ta, kdo musí rozhodnout, firma je moje dítě. A pohled z vnějšku je důležitý. Někdy zkrátka potřebujete dodat odvahu, získat čerstvý pohled – v tom je koučink skvělý. Kouč, terapeut, mentor, zkrátka kdokoli, koho právě vy potřebujete, je nesmírně cenný, protože vám vyfiltruje myšlenky, dá prostor, abyste se na to mohla podívat jinak. To se při rozhovorech s blízkými nestane, tam jsou osobní vazby, rodinná historie apod.
Mluvíte otevřeně o tom, že máte zkušenost s vyhořením. Dá se tomu předejít?
Určitě na to mechanismy jsou, ale nejsem žádný odborník… Když děláte kreativní práci, tak potřebujete i adekvátní čas, kdy jen „čučíte z okna do zeleného“. Potřebujete mít volno a nedělat vůbec nic, ležet na gauči, scrollovat nebo hrát hry, mozek se musí nudit. A to ne vždy jde. Přijdou složitější, těžká období, což k životu patří, ale když je toho moc, tak to není dobře. Jedete, jedete, adrenalin funguje, ale nakonec to tělo začne prostě řvát.
Je důležité to balancovat, ale jak na to? Já jsem třeba nerada jezdila na dovolené, jsem workoholik a žiju svojí prací. Manžel už se mě ale neptá, podívá se mi do diáře, kdy mám volno, a prostě to zařídí. A já si uvědomuji, jak důležité ty delší odpočinky jsou. Dokonce jsem si říkala, jak by se mi líbilo volno ne dva týdny, ale dva roky.
Umíte si představit takovou pauzu?
Půl roku si dovedu představit. A myslím, že by to bylo ku prospěchu… Jezdila bych na kole, občas pohlídala vnoučátka, šla navštívit rodiče, chodila si každý den do Jednoty pro rohlíky, pracovala na zahradě, cvičila jógu, jezdila na koupaliště. Jenže firma je postavená na mě. To je vynikající, ale i svazující.
A na závěr obligátní otázka, kterou dostávají všichni spojení s módou: Je něco, co byste z českých šatníků nebo z českého přístupu k módě jednou provždy odstranila?
To je těžká otázka. Nechci být za módní policii a být zcela konkrétní… Ale co bychom skutečně nosit neměli, jsou například zežmolkované věci. Dbejte na to, abyste byli upravení, to je základ.
Myslím ale, že ten, kdo se zamýšlí nad svým oblékáním a buduje si osobní styl, tak chyby nedělá. Může být extravagantní nebo ulítlý a je to v pořádku, je to jeho názor, je to v souladu s jeho osobností. Stejně tak je důležité se oblékat v souladu s věkem, člověk pak vypadá mladší a jeho esprit vynikne daleko víc, než když se za každou cenu snaží oblékat jako o generaci mladší.
