Článek
Zvenku vypadá život Radky Viktorie Dohnalové jako dobře naplánovaný: studium na Harvardu, práce v poradenské společnosti McKinsey, založení firmy Atairu a AI platformy Alaigned, čtyři děti, nyní role investorky v pořadu Jáma lvová. Ona ale říká: „Nevěřím, že se věci v životě dějí samy od sebe. Věřím v záměr a že na něm musíme aktivně pracovat. Mám to tak v byznysu i v osobním životě: s mužem například systematicky řešíme, jak dlouhodobě nastavit péči pro našeho autistického syna Jonáška.“
Učí se nelpět na věcech a u zásadních rozhodnutí si hlídá, jestli mají reálný dopad a bude u toho s lidmi, které má ráda. „Pokud jedno z toho chybí, nejdu do toho.“
Pravidelně jste řazena mezi nejvlivnější ženy Česka. Máte ale i vy své vnitřní nejistoty?
Nejistoty mám. Netýkají se mě jako člověka, ale konkrétních situací a rozhodnutí. Čím jsem starší, tím větší riziko na sebe beru, takže pochybnosti k mé práci přirozeně patří.
Rozdíl mezi odvážnými a neodvážnými lidmi ale není v tom, jestli pochybnosti mají, nebo ne. Je v tom, jestli je berou jako důvod couvnout. Odvaha není absence strachu, ale schopnost jednat, i když ho máte. Nejistota s úspěchem neubývá, jen se mění typy rozhodnutí, u kterých ji cítíte.
Která rozhodnutí zpětně považujete za odvážná?
Odejít z korporátní jistoty a stavět vlastní firmu od nuly bez jakékoli záruky úspěchu. A také rozhodnutí přestat se omlouvat za svou ambici. V naší společnosti máme často pocit, že bychom jako ženy měly své ambice mírnit, abychom nebyly příliš vidět. Já jsem se rozhodla ze svých snů neslevit.
A které bylo nepopulární, ale nutné?
Nepopulární, ale naprosto klíčové rozhodnutí bylo odmítnutí velkého zahraničního investora. Byli jsme velmi daleko v celém procesu, ale já jsem to vnitřně prostě necítila. Uvědomila jsem si tehdy zásadní rozdíl mezi „build to last“ – stavět firmu pro její dlouhodobou hodnotu a poslání – a „build to sell“, tedy postavit ji rychle na prodej. Já své firmy nebuduji proto, abych je prodala. Bylo to tehdy nesmírně těžké rozhodnutí.
Zmínila jste ambice a za ty ženské dlouhodobě bojujete. Proč jsou důležité?
Díky za tuhle otázku. Ambice mám ráda. Naše možnosti začínají v hlavě. Je to o schopnosti myslet ve velkém, ale tak, aby to bylo v souladu s tím, kdo jste a co je pro vás důležité. A to platí v byznysu i v rodině.
Když našemu synovi Jonáškovi lékaři diagnostikovali autismus s mentální retardací, říkali nám, že jeho možnosti budou extrémně omezené. Tehdy jsem si uvědomila, že pokud na něj začnu nahlížet z pohledu limitů, vůbec mu tím nepomůžu. Nevím, kam až to jednou dotáhne. Chci ale, aby jednou měl práci a uměl se v rámci svých možností o sebe postarat. To je moje ambice pro něj. I kdybychom nakonec skončili na sedmdesáti procentech, je to pořád mnohem lepší, než si ty limity nastavit hned na začátku.
A jak zařídit, aby se z ambic nestal tlak na sebe samotnou?
Mně osobně pomáhá jednoduchá otázka: „Chci tuhle věc já sama, nebo tím chci jen něco dokázat okolí?“ Odpověď většinou znám hned, i když se mi občas vůbec nelíbí. Tlak nevzniká z toho, že chceme hodně, ale ve chvíli, kdy se začneme srovnávat s druhými a dáme si podmínku, že všechno musíme zvládnout samy a bezchybně. Přitom to po nás často nikdo nechce.
Snaha být lepší než nejlepší a nic nepropást je bohužel typická pro ženy ve vysokých pozicích. Jak z toho ven?
Je to past. Cesta ven nevede přes lepší time management, ale přes vědomé trade-offy – tedy že se předem rozhodnete, co dělat nebudete, a vnitřně se s tím vyrovnáte. V perfekcionismus vůbec nevěřím: na první pohled sice vypadá jako vysoký vnitřní standard, ale ve skutečnosti je to jen strach z toho, co si o nás pomyslí ostatní. Musíme přestat honit dokonalost a začít se soustředit na reálný výsledek.
Poprvé jsem si tím prošla na Harvardu. Jelo se tam na tisíc procent a nikdo nechtěl u ničeho chybět. Já jsem tam ale byla s malým dítětem, takže jsem si musela vybrat a vynechala většinu večerních akcí. Byla to moje první veliká zkušenost s tím, že vědomě něco vynechat není prohra, ale svobodné rozhodnutí.
Občas jste zřejmě jedinou ženou v místnosti. Co pomáhá zůstat v klidu a získat respekt?
Přiznám se, že se tím už vůbec nezabývám. Neřeším, jak zapadnout – naopak to, že jsem jiná, beru jako výhodu. Jsem vidět, lidé si mě zapamatují, a to je v byznysu plus. Energii radši investuji do samotného obsahu než do přemýšlení, jak v místnosti plné mužů působím. A klid pro mě není žádná naučená technika, ale přímý důsledek důkladné přípravy.
Respekt navíc nezískáte tím, že budete nejlepší, ale že máte jasný názor na věc, o které se rozhoduje. Můžete být excelentní v exekutivě, ale pokud vám chybí strategický nadhled, neuspějete. A nesmírně důležitá je i odvaha oslovit lidi, které v danou chvíli potřebujete, najít si správné mentory a sponzory. Naše okolí totiž definuje naši budoucnost.
Jste pro kvóty ve vedení firem. Proč?
Bez kvót se věci nezmění dostatečně rychle. Roky jsme čekali, jestli to trh vyřeší sám, a nevyřešil. Meritokracie zní sice krásně, ale bez tlaku se v praxi nekoná. Kvóta přitom neříká, koho musíte do funkce dosadit. To je na vás. Říká jen to, že musíte aktivně hledat.
A jsou ženy na nejvyšších pozicích jiné než muži?
Nemyslím si, že by ženy vedly zásadně jinak než muži. Rozdíl je v tom, jak jsou vnímané. Výzkum ukazuje, že ženy jsou hodnocené srovnatelně nebo lépe téměř ve všech manažerských dovednostech – s jedinou výjimkou, a tou je strategická vize. Ne že by ji ženy neměly, ale podvědomě se jim nepřipisuje. Proto považuji za naprosto klíčové, aby ženy dnes nezaspaly u tématu umělé inteligence. V téhle oblasti totiž nikdo nemá dvacetiletý náskok. Všichni začínáme na stejné startovní čáře.
Zmínila jste syna Jonáška, ale děti máte celkem čtyři. Jak se vám daří balanc mezi prací a rodinou?
Rozhodně nejsem žádná „superžena“ a odmítám to předstírat. Jsem sice velmi organizovaná a máme určitě pomoc, ale work-life balance je pro mě ve skutečnosti o vědomém balancování vlastních výčitek. Mám je samozřejmě taky: ten neustálý pocit, že nic nedělám stoprocentně pořádně. Že bych spoustu věcí mohla dělat líp v práci a další doma.
Dřív jsem s tím bojovala, dnes se to učím přijmout. Vybrat si vědomě čas pro sebe nebo pro byznys a nenechat se paralyzovat pocitem viny. S jedním dítětem jsem věřila, že se život dá dokonale zorganizovat. Se čtyřmi už vím, že se dá zorganizovat jen provoz. Ne život.
Jak vypadá váš běžný den?
Důsledně si hlídám spánek a snažím se každý den zacvičit si alespoň dvacet minut. V létě hodně jezdím venku na kole. Nesoustředím se na klasický „work-life balance“, ale na vědomou práci s vlastní energií. Koncept, že nás práce jen vyčerpává a volno nabíjí, u mě neplatí. U mě je pracovní a osobní život hodně propojený. Mám více dovolených a často na nich pracuji. Ale jinak: bez schůzek a notifikací. Ráno si sednu na pláž a v tom tichu mi často ty největší strategické dílky začnou zapadat do sebe. Je to můj nejcennější pracovní prostor v roce. Neřeším, kolik hodin jsem odpočívala, ale jestli mám energii na věci, na kterých mi záleží.
Čím si děláte radost?
Skvělé kafe, sklenička dobrého vína nebo hezká konverzace s dětmi. A mým největším zdrojem síly jsou pak hluboké a dobré vztahy s lidmi, které mám kolem sebe.
Před lety jste odmítla investora, dnes sedíte na druhé straně stolu. Jak nad investováním přemýšlíte a jak oddělit osobní sympatii od rozhodnutí?
Přístup ke kapitálu je pro růst firem nesmírně důležitý. Je ale zásadní rozdíl mezi tím firmu prodat, nebo do ní získat investora jako partnera pro další rozvoj. Peníze jsou často to nejmenší, co investor přináší. Mnohem cennější jsou zkušenosti, kontakty a strategická rada ve správný moment.
Při investování se dívám na tři věci: na člověka, produkt a byznys model. Nečekám, že všechny tyhle složky už musí být hotové. Hledám především jejich společný růstový potenciál. A zcela upřímně? Sympatie od investování nikdy úplně neoddělíte. Je to vždycky o lidech. Každopádně ve všech třech oblastech (člověk, produkt a byznys model) se dívám na fakta.
Říkáte, že umělá inteligence nemá být náhradou lidského úsudku. Co byste jí nikdy nenechala rozhodnout?
AI je skvělý sparing partner pro přemýšlení, ale nikdy nesmí nahradit lidský úsudek a svědomí. Nepřenechala bych technologii hodnotová rozhodnutí a přímou odpovědnost za lidi – nikdy nenechám AI rozhodnout o tom, koho vezmu do týmu, koho povýším, nebo s kým se rozloučím. A pak je tu ještě jedna věc: to, co je pro nás v životě skutečně důležité. To za vás žádný algoritmus nerozhodne.
