Hlavní obsah

Přivezla pilates do Česka a učila tančit Clintonovu dceru. A teď Renata Sabongui otevírá další éru

Foto: Petr Hloušek, Borgis

Foto: Petr Hloušek, Borgis

Češka Renata Sabongui se stala první Evropankou s oficiálním certifikátem pilates a v 90. letech tuto metodu přivezla do své rodné země. A dnes jde ještě dál: připravuje u nás půdu pro éru pilates na strojích. Jak metoda vznikla, proč mění lidská těla a jaký úděl nesou baletky celý život?

Článek

Vzpřímený postoj prozrazuje původní profesi baletky, dnes ji však nejvíc naplňuje cvičební metoda pilates. Renata Sabongui získala certifikát jako vůbec první Evropanka a v 90. letech přivezla pilates do Česka.

Exotické příjmení má po nevlastním otci Egypťanovi, díky němuž strávila část dětství v Káhiře. Daleko víc však její život poznamenaly roky strávené ve Spojených státech, odkud pocházel její první muž a kde mimo jiné vyučovala tanec i dceru prezidenta Clintona.

V USA se Renata Sabongui v pilates zdokonalila natolik, že tuto cvičební metodu v 90. letech přivezla do Česka. Teď tu připravuje podmínky pro novou éru, jíž je pilates na strojích – takzvaný apparatus. Jak vůbec cvičení pilates vzniklo, co dokáže s lidským tělem a jaký je úděl baletek?

Jak jste se dostala právě k pilates?

Když jsem si vzala prvního muže, Američana, porodila jsem dceru a skončila s aktivním baletem, začala jsem tanec vyučovat všude možně po světě, mimo jiné i v Německu. Tam mě tehdy kolegové ponoukli, abych se v Americe poptala po jisté cvičební metodě, kterou vymyslel jejich krajan Joseph Hubertus Pilates.

V Německu se o ní tehdy moc nevědělo, zato v Americe byla populární. Když jsem tedy chtěla zjistit víc, zmínila jsem se taky před naší rodinnou přítelkyní, krasobruslařkou Ájou Vrzáňovou. A ta se rozzářila: „Jistě, s Ronem Fletcherem jsme přátelé, deset let mi dělal choreografie k lední revue.“ Ron Fletcher byl tanečník a první americký mistr pilates. Ája mu zavolala a já jsem za ním do týdne odletěla a udělala si pod jeho vedením instruktorský certifikát. Svět je malý.

Teď mluvíme o období, kdy se cvičilo pouze na žíněnce?

Ano, stroje začaly později. Joseph Pilates měl sám problémy se zády a s astmatem, takže primárně vymýšlel cvičení, kterým by ulevil sám sobě. Zajímal se o řeckou gymnastiku, anatomii a postupně vypracoval systém čtyřiatřiceti cviků, s jejichž pomocí později trénoval třeba policejní sbor v Hamburku nebo Scotland Yard. Tyto sestavy dělal víceméně na zemi, respektive na podložce, odtud se metodě říká „MAT“ (z německého die Matte – žíněnka, pozn. red.).

Když pak začala první světová válka, jako Němec byl internován na ostrov Man, kde se měl starat o zraněné britské vojáky. A jeho motto bylo: „Proč má chátrat celý člověk, když zraněná je jenom část?“ Tím úžasně předběhl svou dobu, protože dneska mají podobný přístup i lékaři – pokud se sportovec nebo tanečník chce co nejdřív vrátit ke své profesi, nesmí mít dlouhou pauzu. Takže dnes lékaři doporučují tak tři dny klidu a pak začít cvičit, co jde. A přesně to dělal i Pilates: vojákům upoutaným na lůžko upravil nemocniční postele různými pružinami a kladkami, tak aby mohli posilovat. Pak tuto metodu dál rozvíjel a přišla éra cvičení pilates na takzvaných reformerech, tedy na strojích.

A to teď zažívá velký boom…

Přesně tak. U nás ale reformer metoda zatím bohužel nemá náležité legislativní zázemí. Zatím je to tak, že pilates na strojích není ani ve standardech ministerstva školství a školí se u nás tak trochu živelně. Takže pokud předcvičujete na žíněnce, je to činnost vázaná, ale když budete cvičit na stroji, tak to vlastně nikdo neřeší. Je to jako mít řidičák na auto a myslet si, že ho mám rovnou i na náklaďák! To bych ráda změnila, protože pokud instruktor není na stroje řádně proškolený, můžou být i nebezpečné. Naštěstí jsou na MŠMT velmi vstřícní a otevření diskuzím.

Chybí nám různé prvky přirozeného pohybu, jako je třeba vzpažování, protože už prostě nevěšíme prádlo na šňůru…

Jak moc je cvičení pilates vhodné třeba pro lidi s nadváhou?

V první řadě – neexistuje zázračné cvičení, po kterém by se zhublo. Žádné. Ale je ohromně důležité, aby se při hubnutí ztrácel tuk a ne svaly. Lidé mají někdy strach, že když se jim budou tvořit svaly, nezhubnou tak, jak by si představovali. Ale svaly jsou opravdu důležité a pilates je pro jejich tvorbu jedinečnou metodou. Jeho podstatou je zpevňování hlubokého stabilizačního systému.

Co ještě pilates s tělem dokáže?

Ztuhlé tělo udělá flexibilnější, hypermobilní tělo naopak zpevní svaly, taky pomáhá na veškeré typy skolióz, bederní lordózy, mužům na zkrácené svaly a šlachy, ženám zase uvolňuje bederní páteř a posiluje břicho, což velmi svědčí při problémech s početím. Sama jsem měla několik klientek, kterým se dlouho nedařilo otěhotnět, a pilates jim pomohlo.

Toto cvičení výrazně pomáhá také ženám, které kvůli léčbě rakoviny prsu prodělaly mastektomii a mají problém zvednout ruce do výšky. Zkrátka je to skvělá metoda, jak tělo co nejefektivněji vrátit zpátky k funkčnosti, včetně té, kterou jsme ztratili vlivem technických vymožeností. Chybí nám různé prvky přirozeného pohybu, jako je třeba vzpažování, protože už prostě nevěšíme prádlo na šňůru.

Foto: Profimedia.cz

Ve svém studiu v areálu Baletu Národního divadla Renata Sabongui trénuje pilates jak s profesionálními tanečníky, tak i s lidmí, kteří chtějí mít funkční těloFoto: Profimedia.cz

V dětství jste strávila rok a půl v Egyptě, jako dospělá jste se pak provdala za Američana a ve Spojených státech jste vyučovala tanec. Jaká to byla zkušenost?

Musím říct, že jakákoli zkušenost ze zahraničí je neocenitelná, protože se naučíte respektovat odlišnosti. V Americe jsem musela trošku „vystřízlivět“ z toho okouzlení, když jsem na každém rohu četla nápisy, že mají nejlepší kafe ve městě nebo nejchutnější burger. Já tomu věřila a místní se mi smáli, že je to přeci jen reklama.

Podobné je to s jejich zdvořilostní konverzací: každý si hned vezme vizitku, aby si s vámi mohl co nejdřív domluvit schůzku, ale už se nikdy neozve. Mimochodem, víte, proč Američané vymysleli „standing up party“? Prý aby nemuseli celý večer sedět u stolu s někým, koho vůbec nepotřebují. Ale nic z toho si člověk nesmí brát osobně, jen se musí naučit spoléhat se hlavně sám na sebe.

Místo na taneční škole ve Washingtonu jste získala, dá se říct, řízením osudu… Jak se to seběhlo?

Když jsem se šla do místní taneční školy podívat na výuku, na recepci tehdy zpoza stolu vyběhl pes, celkem vzácná rasa Bedlington teriér, taková ta ovečka. Já ho jako dítě měla, tak jsem ho poznala a řekla: „Jé, bedlington!“ A z druhého konce chodby se ozvalo: „Kdo je to? Kdo zná tuhle rasu?“ A takhle jsem se seznámila se svou budoucí šéfovou. Ta mě na oplátku vyzvala, abych i já ukázala, jak vedu lekci, a pak mě přijala s tím, že budou otevírat obor charakterního tance kvůli Chelsea, která má na školu nastoupit. Až se zpožděním mi došlo, že jde o dceru Billa Clintona.

Foto: Archiv Renaty Sabongui, Proženy.cz

S tanečníkem, choreografem a uměleckým šéfem baletu ND v Praze Vlastimilem Harapesem (vpravo) pojilo Renatu Sabongui letité přátelství. Vlevo je s nimi herec Václav VydraFoto: Archiv Renaty Sabongui, Proženy.cz

Vždycky vás lákala spíš pedagogická dráha než třeba kariéra baletní sólistky?

Tu jsem si vyzkoušela, ale pak jsem založila rodinu a s dítětem už prostě balet na vysoké úrovni dělat nejde. Jen nárazově jsem si třeba na pozvání Vlastíka Harapese zatančila Matku královnu, které já říkám „důchodová role“ a Vlastík říkával „čestná“.

Mají to dnešní baletky jednodušší, mohou už kariéru a rodinu skloubit lépe?

Ne, pořád je to těžké. Já sama měla dceru pozdě, ve dvaatřiceti. Baletka musí mít dítě velmi brzy a rychle se vrátit do formy, protože kolem třicítky už ten návrat rychlý není. Takže v baletu se odchází na mateřskou s tím, že aktivní kariéra končí. Občas někdo doufá, že se vrátí, ale nevrátí. Baletní tréninky navíc bývají od desíti ráno do půl sedmé večer, co po takovou dobu s dítětem? Pro cizinky nebo tanečnice, které nemají rodinné zázemí s hlídací babičkou, je to nereálné.

Smutné taky je, že období, kdy se v baletu začíná uvažovat o konci kariéry, je zároveň období, kdy má tanečnice konečně zkušenosti – nejen fyzické, ale i mentální. Jenže tělo začíná odcházet. Bylo by dobré v tomto směru lépe ošetřit sociální systém, jako to mají třeba ve Finsku nebo v Německu, kde si tanečnice i tanečníci od začátku kariéry spoří a k tomu mají sociální příspěvky, které je do jisté míry existenčně zajistí.

Načítám