Článek
Často dnes lidé říkají, že v dobách bez mobilních telefonů a „závislosti“ na sociálních sítích byli šťastnější. Narodila jsem se v roce 1990, v té době byly telefony teprve na vzestupu. Nebyla jsem jimi proto až do puberty tak moc ovlivněna a s nejlepší kamarádkou si celé prázdniny psala dopisy. Moje maminka Alena, narozena v roce 1956, prožívala dětství venku a vymýšlením lumpačin. A babička, která se narodila v roce 1925? Pomáhala doma.
Je konec prázdnin, proto poslední téma, které jsme společně rozebraly, jsou právě naše vzpomínky na dětství a toto období. I v tomto případě jsou značné generační rozdíly.
Fotografie nad článkem je ilustrační.
Seriál: Tři ženy, tři generace, tři různé pohledy
V našem miniseriálu zpovídá redaktorka Tereza svoji maminku a babičku a porovnává jejich životní zkušenosti a názory na různá témata s těmi svými.
Jiřina (100): Pomoc v domácnosti a lezení po stromech
Babička vyrůstala se sestrou a maminkou v Lounech. Otec jí zemřel, když jí byl rok. „Měli jsme i s maminkou všichni jednu místnost. Jedlo se tam, spalo i vařilo. Záchody byly dva pro celý dům, v té době to nebylo nic divného. Ale o to víc si teď vážím toho, že mám svůj byt, který je sice malý, ale mám místnost na spaní a soukromí,“ vzpomíná.
Největší radost měla jako malá holka z toho, že vyběhla z domu rovnou ven, bosa nebo lezla po stromech. Rodina měla malé hospodářství, takže babička od útlého věku o prázdninách doma pomáhala, protože to bylo období žní. Brzy začala chodit na brigádu na chmel, kde si vydělávala na sezonní oblečení. Na svačinu měla chleba a teplé jídlo až večer. „Neměli jsme peníze ani ničeho nadbytek, ale byli jsme šťastní, vlastně nám nic nechybělo. To vy si vůbec neumíte představit,“ smála se s odkazem na to, že dnešní generace je podle ní příliš materialistická.
Alena (69): Prázdniny u babičky nebo doma
Moje maminka vyrůstala se dvěma staršími bratry, což jí hodně ovlivnilo. „Víc věcí mi procházelo, takže jsem byla pořádné kvítko. Byla jsem ale tatínkova holčička, takže z toho nikdy nic nebylo,“ směje se. O prázdninách byla dvakrát na táboře, jinak je trávila u své babičky nebo pobíhala venku. Rodinnou dovolenou trávila pětičlenná rodina na Lužnici, kde byla rekreační ubytovna pro zaměstnance. „A jednou jsme byly dokonce já a mamka i u moře. V roce 1969 dostala maminka od podniku nabídku jet do Bulharska. Lidé se báli a nikomu se tam nechtělo, tak jsme jely my dvě. Nebylo to ale nic přepychového, samy jsme si vařily a spaly pod stanem,“ popisuje s tím, že i tak to bylo v té době něco výjimečného. I ona tak měla, oproti mnohým dnešním dětem, prázdniny skromné.
Tereza (35): Moře jako samozřejmost prázdnin
Na své dětství mám jen ty nejlepší vzpomínky. A prázdniny? Od první třídy jsem první tři týdny prázdnin trávila na vodáckém táboře a poté s maminkou a babičkou jezdila pod stan (možná se mi to přejedlo, protože dnes už bych na tak dlouhou dobu pod stan nejela ani za nic), poté rodiče pronajali chatu, kde jsem byla i se sestrou, a právě s babičkou, dva týdny. Chodily jsme se koupat do dva kilometry vzdáleného rybníku, na houby, večer hrály karty a rodiče nám volali ve smluvený čas do telefonní budky na náměstí. Poslední týdny už jsme trávily s rodiči a každý rok jezdili na dva týdny k moři. V té době to ještě nebyl takový standard, jako je to dnes. Stejně jako lyžování o jarních prázdninách v Itálii.
V patnácti letech bylo ale všemu utrum a já celé prázdniny trávila po brigádách. Rozdávala jsem v centru Prahy letáky nebo prodávala belgickou čokoládu. Všechno to byla obrovská škola – zaprvé v tom, že není důležité, kde prázdniny trávíte, ale s kým, a zadruhé, že peníze nerostou na stromě. A podobně to mají - a budou mít - i moji synové.
