Tři generace žen, tři pohledy na výchovu: Narozdíl od mámy a babičky se svých dětí zastanu, když jsou v právu

Narodila jsem se v roce 1990, jsem představitelkou mileniálů. Má maminka Alena se narodila v roce 1956, a řadí se tedy k zástupcům Baby boomers. Moje babička patří do tzv. tiché generace (ročník narození 1925). Další téma, které jsme společně všechny tři rozebraly, je výchova dětí. Ukázalo se, že názory a postoje se dědí a roli ani tolik nehraje doba, v níž děti vychováváme…

Fotografie nad článkem je ilustrační

Nedá se říct, že by Jiřininy děti byly bezproblémové, hlavní prioritou pro ni ale byla vždy vzájemná komunikace. „Nikdy jsem nikam necpala ani sebe, ani své děti. Bylo mi vesměs jedno, jestli půjdou na učiliště nebo střední školu. Důležité pro mě bylo, aby z nich vyrostli slušní lidé, kteří pracují. Za známky proto děti vynadáno nedostávaly, zato když jsem se dozvěděla, že byly drzé na kantory, dostaly trest,“ říká trojnásobná maminka. „Jediné, co jsem po nich chtěla, bylo, aby plnily své závazky. Zkrátka aby byly poctivé.“ To se jí podařilo.

„Co se týče výchovy jako takové, neměla jsem na ni moc času. Manžel jezdil na montáže a já dělala na směny, ale že bych děti někdy za něco bila, to určitě ne. Naopak jsem se s nimi vždy snažila mluvit a vše jim vysvětlovat, protože se mnou se nikdo nebavil. Dodnes mám spoustu otázek, na které už nedostanu odpověď. Když si ale děti stále jely tu svou, trestala jsem je tichem,“ popisuje. Zajímal mě babiččin názor na mé syny, tedy její pravnuky. „Na tvých klucích už je vidět, že mají hodně možností a jsou na tom lépe, jsou vybíraví – i v jídle a pití. A umí si říct, když jim něco není po chuti. Neříkám, že je to špatně, jen já jsem to u svých dětí ani vnoučat nezažila. Nemohla jsem jim tolik dopřát a braly, co bylo.“

Alena má tři děti – dvě dcery a syna. Snažila se být se všemi hlavně kamarádka a výchovnou část nechávala na svém muži. „Za mnou mohly děti přijít s jakýmkoli problémem, ale když šlo o výchovu, držel to pevně v rukou jejich otec. Po revoluci jsme si nemohli stěžovat ani na nedostatek peněz, ale nikdy nedostaly nic zadarmo. Můj manžel je vedl k tomu, aby si na všechno vydělaly. Všechny byly v patnácti povinně na brigádě, i když jsme je mohli finančně podpořit.“ Stejné to bylo s výběrem škol – Alena chtěla, aby děti dělaly, co je baví, na vzdělání a dobrý prospěch dohlížel otec.

Syn vyrůstal v menším městě, o něj Alena žádné obavy neměla. „Za tetou do Prahy jezdil už v sedmi letech sám vlakem a pak se dopravil metrem až k ní domů. Neměla jsem o něj strach. Ostatně ani o dcery, které už vyrůstaly v Praze a občas večer někam zašly s kamarádkami. Náš vztah vždycky byl, a je dodnes, založený na důvěře. Popravdě byly tak ‚vycepované‘, že nikdy nepřišly později, než měly. Nebylo ale asi tolik nástrah jako nyní. Z čeho jsem měla ale strašný strach, to byly drogy nebo to, že se chytí špatné party. Možná to bylo způsobeno knihou Memento od Radka Johna, kterou jsem četla. Naštěstí se nic takového nestalo.“ Děti nebyly nikdy trestány fyzicky, z rodičů měly přirozený respekt, který trvá dodnes.

Když jsem čekala prvního syna, měla jsem představu, že budu hlavně máma-kamarádka. A snažím se jí skutečně být, na druhou stranu se mi ale nelíbí neúcta a drzost dnešních dětí, proto mají naši synové jasně daná pravidla a někdy je zkrátka nutné ukázat rodičovskou „nadřazenost“. V tu chvíli by mě za kamarádku určitě neoznačili. S manželem jim vštěpujeme pravidlo pěti P – pozdrav, popros, poděkuj, řekni promiň a měj pokoru. Nedělám si iluze, že by moji synové byli dokonalí. Stejně jako jejich vrstevníci nejdou pro sprosté slovo daleko, ale je pro mě důležité, aby si vážili starších a vzdělanějších lidí a nemysleli si, že jsou pány tvorstva. I proto vědí, že když přijde poznámka ze školy, rozhodně se jich nebudeme za každou cenu zastávat. Oproti mým rodičům se jich ale zastanu ve chvíli, kdy mám pocit, že jsou v právu.

Na rozdíl od mé babičky a maminky jim mohu dopřát mnohem víc - a to také chci. Ale držím je trochu zkrátka, protože mám obavy, aby se jim něco nestalo. Určitě nemají takovou volnost, jako jsem měla já nebo moje mamka. Někdy si říkám, že jsme na ně až moc přísní, ale ke Dni matek mi starší syn dal list papíru, na kterém mě měl popsat. Do kolonky „Jaká je moje maminka?“ napsal: „Přísná, protože nás má ráda.“ To asi znamená, že jdeme správným směrem…

Bez mobilu neudělají ani krok. Dnešní děti ale budou nejchytřejší generací v dějinách