Článek
Narodila se v roce 1907 na předměstí Mexico City a v těle jí proudila pestrá směsice genů: po otci maďarsko-německé, po matce španělsko-indiánské. Měřila pouhých 150 centimetrů, ale kam přišla, upoutala pozornost svým nezdolným temperamentem i obrovským charismatem. A přestože nepatřila mezi prvoplánové krásky, byla na svůj vzhled náležitě pyšná. Knírek i výrazně srostlé obočí by nejednu ženu přiváděly k šílenství, ona si je naopak pěstovala a na své poničené zuby si nasazovala fazety ze zlata s růžovými diamanty. Nosila výrazné pestré oblečení a bylo jí úplně jedno, co si o ní kdo myslí.
Osudná nehoda
Mluvili o ní jako o ženě, která přetavila bolest v umění, a je pravda, že osud k ní byl mimořádně krutý. Jako malá prodělala dětskou obrnu a její následky si nesla po celý život. Kulhala a pokřiky: „Dřevěná noho!“ snášela celé dětství. To ale ještě netušila, co ji čeká.
Toužila stát se lékařkou, ale osudná nehoda autobusu jí v pouhých 18 letech prakticky rozdrtila páteř i pánev, utrpěla mnohočetné zlomeniny nohou; původně to vypadalo, že vůbec nepřežije. Desítky operací i měsíce v sádrovém krunýři ji ale nakonec zachránily. A také nasměrovaly na zcela jinou životní dráhu.
Móda podle Fridy Kahlo
Klíčovým prvkem jejího stylu bylo rebozo, tradiční mexické tkané roucho s třásněmi, které nosila téměř denně. Sloužilo jí jako elegantní doplněk i praktická pomůcka – zakrývalo ortopedické korzety a chránilo před sluncem, ale zároveň podtrhovalo její hrdost na mexické kořeny. Frida často sahala po oděvech inspirovaných tehuanským stylem, tedy po vyšívaných huipilech (tradiční mexická tunika), dlouhých sukních, květinových ozdobách ve vlasech a masivních špercích. A nešlo jen o krásu: dlouhé sukně skrývaly následky obrny, korzety podpíraly její poraněnou páteř.
Rok v sádrovém krunýři
Její uzdravování trvalo přes rok. Ležení temperamentní dívku ale po čase začalo nudit. A tak jí otec, který svou prvorozenou dceru zbožňoval, vyrobil speciální stojan, aby se zabavila a mohla aspoň malovat. Inspirací se jí stala především její tvář, kterou dlouhé hodiny pozorovala v zrcadle zavěšeném nad postelí.
„Maluji sama sebe, neboť velmi mnoho času prožívám sama se sebou, a má tvář je motiv, který nejlépe znám,“ zněl její oblíbený výrok. Její první obraz dostal výmluvný název: Havárie. Následovaly další díla, mezi ty nejslavnější patří Autoportrét s trnovým náhrdelníkem a kolibříkem, Nemocnice Henryho Forda, Dvě Fridy a Zlomený sloup.
Za svůj život jich pak vytvořila více než 200 a byly především únikem před krutými bolestmi, které ji po nehodě už navždy sužovaly. Nebála se do umění promítnout své nejniternější pocity zklamání z nenaplněného mateřství, depresí i pocitů osamění. A neposlední řadě i svých lásek a sexuality.
Lásky k mužům i ženám
Jako červená nit se jejím životem táhla láska k Diegu Riverovi – 150kilový malíř a jen 150 cm vysoká, výrazně mladší dívka se do sebe bláznivě zamilovali a v roce 1929 se vzali. Ani svatba těchto dvou výrazných osobností nebyla zrovna tradiční: navzdory zvyklostem se brali na úřadě a ne v kostele a Frida si místo svatebních šatů půjčila šaty od své služebné. Spojovalo je umění i politika, Rivera byl zanícený komunista, manželství bylo ale od počátku provázené četnými nevěrami.
Frida je snášela s tichou důstojností, ovšem když si Diego začal i s její sestrou Cristinou, zlomilo jí to srdce. Ona sama ale také navazovala další vztahy – s muži i ženami. Nejznámější je její románek s ruským revolucionářem Leonem Trockým, významnou roli v jejím životě sehrál i americký fotograf Nickolas Muray. Jejich vztah trval s přestávkami téměř deset let a zachovala se rozsáhlá korespondence i ikonické portréty, které Muray pořídil.
Z ženských partnerek je nejčastěji zmiňována zpěvačka Chavela Vargas, která později sama potvrdila, že s Fridou prožila intenzivní vztah. A něco prý měla i s malířkou Georgií O’Keeffe během pobytu v USA.
Frida Kahlo zemřela 13. července 1954 ve svém domě Casa Azul v Coyoacánu. Bylo jí 47 let a její zdravotní stav byl po amputaci nohy a dlouhodobých infekcích velmi vážný. Oficiální příčinou smrti byla plicní embolie, i když pozdější spekulace zmiňovaly možné předávkování léky. Tyto domněnky však nikdy nebyly potvrzeny.
