Nebudu matka! Skutečné příběhy žen, které si zvolily život bez dítěte. Čemu jsou kvůli tomu vystaveny?

Rozhodly se pro jinou cestu, než je ta běžná, společností vyšlapaná. Jde o odvahu, nebo snad sobectví? Jaké jsou motivace žen, které nechtějí rodinu? Tak či tak jistě nejde o neuvážený krok. „Většinou jde o souhru okolností,“ říká Martina Hynková Vrbová, moderátorka, autorka knihy Žiju bez dětí, sama matka tří dětí a dodává: „Ženy se během dosavadního života ocitly na různých životních křižovatkách, ze kterých se vydaly určitým směrem. A tyto cesty je postupně dovedly až k bezdětnosti. Nevzbudily se jednoho dne s tím, že by si řekly, že nebudou mít dítě. Je to dlouhodobý, někdy letitý proces.

„Žena nemusí mít důvod, prostě nechce být matkou a nemusí nikomu nic zdůvodňovat,“ říká psychoterapeut Pavel Vacek. Dle jeho slov mohou být konkrétní důvody různé, kromě zmíněných může jít o obavu existenční, nebo strach z neúspěšného vztahu s případným otcem. Vždy by okolí mělo takový postoj respektovat. „K takovému rozhodnutí se žena z pravidla uchyluje, když si není jistá, zda by byla dobrá máma a cítila by se dobře. Ale stejně tak se k takovému kroku z jiných důvodů může odhodlat i žena, která by si byla jistá, že by jí bylo v mateřství dobře a dítě by bylo saturováno. Prostě může. Je to svaté právo každé ženy,“ dodává psychoterapeut.

„Je divná, nemá dítě…,“ je podle Martiny Hynkové Vrbové špatná zkratka, která může vést k mylným domněnkám a spekulacím. Podle ní jsou rychlé soudy sice snadné, ale povrchní. Nálepky typu: kariéristka, zoufalka co nemá chlapa, ta, co si jen užívá apod. ženu zraňují a nikdo by si je neměl dovolit. „Často neznáte celý příběh, nevíte, co za jejich bezdětností stojí, ženy mohou být vedené různými okolnostmi,“ upozorňuje Martina Hynková Vrbová a uvádí příběhy žen ze své knihy.

Lucie (40) měla jasnou představu o svém budoucím partnerovi a nechtěla ze svých kritérií slevit. Nechtěla dítě za každou cenu, chtěla ho pouze s někým, kdo by splňoval její očekávání. Byla smířená s tím, že takový muž nemusí nikdy přijít. Nepřišel. Stejně svého rozhodnutí nelitovala a přijala jej jako součást svého života. Anežka (30) se dokonce rozhodla pro sterilizaci. K takto radikálnímu řešení ji vedla hraniční situace. Když odjela se svým kamarádem a ostatními lidmi pod stany, netušila, že se vrátí naprosto zničená. Pod vlivem alkoholu ji onen kamarád znásilnil a ona přišla do jiného stavu. Šla na interupci a otřesný zážitek a strach, že by se situace kdykoliv mohla opakovat, ji vedl k tak zásadnímu kroku. Paní Marie (96) měla dlouholeté spokojené manželství, ale bezdětné. Nikdy se svým mužem nebavili o příčinách a důvodech, nikdy situaci nerozebírali, taková byla doba. Prostě přijala onen fakt a dál o tom nepřemýšlela. „U paní Marie šlo o takový stoický přístup,“ shrnuje známá moderátorka.

Ženy, které žijí život bez dětí, čelí velkému tlaku společnosti. „Někdo děti má, někdo ne. Copak se ptáme ostatních, proč mají děti? Proč je chtějí? Takové otázky matkám většinou nedáváme, neměli bychom tedy dávat bezdětným jen proto, že jde o vybočení,“ říká autorka knihy Žiju bez dětí. Obrnit se vůči výčitkám tipu: „Už chci vnoučata, podívej na sestru, jsi přeci žena…?!“, se podle psychoterapeuta Pavla Vacka dá díky tzv. asertivním právům. Dá se je vytisknout, dát třeba na ledničku, připomínat si je a řídit se jimi. Ostatně se dají využít i v jiných životních situacích. Jako univerzální odpověď na všetečné otázky radí následující postup: „Poprvé na dotaz proč nechceš dítě, danému člověku odpovědět: „Nechci,“ a nezdůvodňovat, neomlouvat a nekomentovat. Pokud bude otázku opakovat, dá se klidně dodat: „Nechci se o tom bavit“.

Ruku v ruce s rozhodnutím nemít dítě může jít více či méně skrytá obava, zda se nedostaví lítost. Poznat, jestli se rozhoduji správně v tak důležité otázce podle psychoterapeut zcela nejde: „Je to loterie. Co se nám jeví jako dobrý výběr dnes, za x let můžeme vidět jinak. Pokud rozhodnutí ještě změnit jde, lze to. Nikomu nejsme povinni skládat účty.“ Podle Martiny Hynkové Vrbové je ale spojovacím prvkem příběhů všech žen, z její knihy smíření se situací a její přijetí.

Asertivní práva

1.  Máme právo sami posuzovat své vlastní chování a city a být za ně zodpovědní.

2.  Máme právo nenabízet žádné omluvy a výmluvy ospravedlňující naše chování. (netýká se násilí apod.)

3.  Máme právo posoudit, zda a nakolik jsme zodpovědní za řešení problémů druhých lidí.

4.  Máme právo změnit svůj názor.

5.  Máme právo říci: „Já nevím.“

6.  Máme právo být nezávislí na dobré vůli ostatních.

7.  Máme právo dělat chyby a být za ně zodpovědní.

8.  Máme právo dělat nelogická rozhodnutí.

9.  Máme právo říci: „Nerozumím.“

10.  Máme právo říci: „Je mi to jedno.“

Desatero spokojené mámy: na co se můžete vykašlat?