Tajíte, nebo radši sdílíte? Síla tajemství v době, kdy se lidé i o nejintimnějších věcech baví jako o počasí

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Aniž bychom o to stáli, o kdekom se dozvíme, že se jeho potomek dostal (nebo nedostal) na školu, že se soudí o alimenty, podstupuje umělé oplodnění, anebo naopak dítě nikdy nechce. Neřízené „sdílení“ osobních věcí se zaštiťuje „autentičností“, „otevřeností“ nebo „upřímností“. A kdo se toho neúčastní, vzbuzuje podezření, že snad tají něco ošklivého. Ale i dnes existují tajemství, která by měla zůstat zachována. Jenže ne každý to dokáže…

Psycholožka Jana Malá říká, že se u lidí, kteří prozradí vlastní či cizí tajemství, musíme ptát, co tím chtějí získat: Cítit se výjimečně jako ti, kdo vědí víc než ostatní? Anebo zmenšit tíži, kterou nesou?

„Držitel tajemství stojí sám. Tajemství způsobuje samotu. A nejtěžší je cítit se sám mezi lidmi. Jsou okolo tebe, ale tajemství tě izoluje. Nemůžeš něco říct, nemůžeš s nimi sdílet něco, co tě v mysli stále ruší. Tlačí to, potřebuješ si ulevit,“ vysvětlil psychoterapeut Jan Vojtko pro časopis Psychologie, proč to prostě někdo nevydrží a důvěrnou informaci pošle do oběhu.

Podle Jana Vojtka se tajemstvími „zpečeťuje přátelství“ a svěřování lze brát jako test. „Když řekneš blízkému člověku něco, co víte jen vy dva, vlastně testuješ, jak moc je psychicky silný. Stejné je to i v partnerství. Neumíš udržet tajemství? Nejsi dostatečně psychicky zdatný, nejsi na úrovni, kterou pro vztah vyžaduji, nechci s tebou nic mít: nemohu se o tebe opřít.“

Některá tajemství jsou ovšem svěřována právě proto, aby tajemstvími být přestala. Chcete o někom do světa vypustit nějakou „zajímavou“ informaci? Stačí ji opentlit magickou formulkou: „Nech si to prosím pro sebe, je to jen mezi námi.“ A co se stane s prozrazeným sdělením dál, to už přece není vaše věc…

Jiná tajemství jsou z rodu sebemarketingu. Celkem běžnou zprávu lze „tajně“ šířit zaobalenou do závoje diskrétnosti, aby mluvčí sám sobě dodal na důležitosti a dal ostatním jasně najevo, že on patří k vyvoleným, kteří se dostanou ke speciálním informacím, jež jiní nemají.

Existují také tajnosti, které dokážou vyvolat iluzi spiklenectví a falešného pocitu sounáležitosti. Překvapily jste kolegyni, jak si na záchodě dělá těhotenský test? Samozřejmě jí slíbíte, že mlčíte jako hrob. Spikleneckou poznámku „Gábina je v tom, ale nikomu to neříkej“ pak postupně a velmi tiše zopakuje dalších třicet lidí a než se jde domů, ví o tom celá firma. Ale všichni dělají jakoby nic.

Každé tajemství je informace a skoro každá informace má potenciál ke zneužití. Ve skutečnosti ani nemusí jít o žádné „skutečné tajemství“, ale o něco, o čem zkrátka nechcete mluvit s každým – a máte na to plné právo. Stejně jako na to, nechtít poslouchat všechno, s čím se vám ostatní hodlají svěřit.

„Jde o prkotinu, ale mně je to prostě krajně nepříjemné,“ naráží šestačtyřicetiletá Františka na to, co je a co není přiměřená otevřenost. Pracuje v týmu, kde je pět žen a dva muži, a některé kolegyně se přede všemi zcela otevřeně baví o tom, že menstruují, jaké u toho mají bolesti, jestli už náhodou nejsou v menopauze… Františka se jednou zmínila, že jí je – a zvlášť před muži – dost nepříjemné tyhle intimnosti rozebírat. Dozvěděla se, že jde přece o přirozené věci a že by se o nich mělo naopak veřejně mluvit, aby z nich lidé nedělali něco nečistého a nenormálního.

„V podstatě tím naznačily, že lidé jako já, kteří mají ‚staré myšlení‘, mohou za to, že je menstruace tabu. Nevím, pořád si myslím, že by měly být některé ženské a mužské zóny oddělené. Já také nepotřebuju vědět, jak to mají kolegové s erekcí nebo prostatou. V tomhle jsem starý pes, který se novým kouskům už nenaučí – a ani se to učit nechce. Nikoho nepřesvědčuju, ale stejnou toleranci chci i vůči sobě.“ Každý má totiž hranice soukromí a intimity jinde a na to by se při vší moderní otevřenosti nemělo zapomínat.

>>>Jsi hnusná, stará a tlustá! Co je to za lidi, kteří rádi komentují, jak kdo vypadá a kolik má kilo?