Článek
Působí křehce, ale opak je pravdou. Herečka Zdeňka Žádníková-Volencová je živel plný energie, miluje změny, a i když vloni oslavila padesátku, nebilancovala. „Bilancování potká asi spíš lidi, kteří nejsou až tak spokojení s tím, co dělají a jak žili do té doby. Já jsem vděčná za svůj život, který je naplněný, někdy mám pocit, že nežiju jeden, ale pět životů - jsem taková jaderná elektrárna. Ale i Temelín potřebuje odstávky a já se budu muset naučit delegovat nebo se s něčím rozloučit.“
V podcastu Bubliny také svěřila, jak to mají její děti s mobilem, jak reaguje, když ji dodnes poznávají milovníci Rodinných pout, a co jí řekly dcery na změnu barvy vlasů. „Život blondýny je trochu jiný, tolik se od vás neočekává, jak říkám v legraci. Ale jak řekla jedna z mých dcer: Maminko, konečně vypadáš prvních pět minut křehce! Než otevřeš pusu…,“ směje se.
O čem Zdeňka v podcastu Bubliny mluvila?
- O fenoménu jménem Dejvické divadlo, o odchodu na volnou nohu a jak to vyřešila, když stále nepřicházela nabídka na komedii.
- O založení nadačního fondu a o tom, jaký vliv má výzdoba nemocnice na motivaci uzdravit se.
- O Festivalu hudby Dobříš, který už pátým rokem pořádá s houslovým virtuosem Jaroslavem Svěceným na zámku (letos se koná 7. až 10. srpna).
Zdeňka Žádníková byla milým hostem podcastu Bubliny a mluvilo se jak o nekonečných seriálech, tak o výchově dětíFoto: Proženy.cz
Rodinná pouta byla unikát
Dnes nejsou seriály, ani ty nekonečné, v televizi nic výjimečného, ale Rodinná pouta byla první. „Dívali se tenkrát na nás skrz prsty, panu Kačerovi říkali, zda to má zapotřebí – a ono nás to stmelilo.“ O své roli Ivany věděla tehdy vše a vzpomíná, že scenáristky, sestry Bártů, se nechávaly inspirovat i návrhy herců. „Mohli jsme si s postavou hrát, nabízet dějové linky a ony oddělily zrno od plev.“
Jak se vyrovnávala s obrovskou vlnou popularity, kterou jako Ivana Kučerová-Hrušková zažívala? „Život mi to změnilo, ale je dobré to zažít, když je vám třicet: neposadíte se z toho na zadek. Nebylo moc příležitostí mít nos nahoru, praktický život mě uzemnil, ale mohla jsem založit nadační fond,“ vzpomíná.
Velmi ji ovlivnilo, když kdysi absolvovala brigádu v nemocnici: viděla, jak si primář oddělení na lidech hojil ego, ale za pár dní ho přivezli po mrtvici a byl rázem obyčejný člověk. „Když to někomu stoupne do hlavy, říkám si, ať nezapomíná, že je stejný člověk jako ostatní a respekt má možná jen kvůli židli, na které sedí!“
Jako máma se umím omluvit
Jako čtyřnásobná máma (má tři dcery a syna) ví leccos o výchově. Ano, bylo to někdy náročné a některé roky si úplně nepamatuje, ale dnes má děti samostatné, dokážou se o sebe postarat. „Škola je jejich věc, my pomůžeme, ale je to na nich. Já kontroluju vysvědčení a naučili jsme je, jak se učit. Ale ano, chlapeček je jiný vesmír. U Jiříka platí, že kontrola je víc než důvěra,“ směje se.
Co se jí osvědčilo? „Umím se omluvit. A když vylítnu, protože jsem unavená, uznám to. A neprosazuju za každou cenu pravdu jen proto, že jsem rodič.“ A přestože ona sama vyrůstala v době bez mobilu a sociálních sítí, snaží se tomuto světu porozumět. Její děti mobily mají, ale doma se mluví o tom, jak se člověk cítí, když na něm stráví moc času apod. „Na konci školního roku mladší děti mobil odevzdávají a dostávají ho po prázdninách. Chtějí to tak. Mobil je pro ně sluha a ne pán.“
A na co si ráda najde čas ona sama? Miluje pohyb, cvičení v posilovně a plavání v lomu, klidně i nahá.
