Článek
Říká-li se, že herečky ve středním věku o zajímavou roli nezavadí, pro Vandu Hybnerovou to neplatí. Snad i proto, že představení na míru si dokáže i sama napsat. Třeba o pohřební službě. Téma odchodu na věčnost ji v posledních letech fascinuje.
Snow Show je představení Slávy Polunina, v němž účinkoval už váš otec Boris Hybner. Jak byste jej představila divákovi, který vůbec netuší, oč jde?
Snow Show je nadčasová záležitost pro všechny, kdo potřebují sytit svoji fantazii. Při slově „klaun“ si dnes lidi představí spíš postavičku z fast foodu nebo z nějakého hororu. Ale být klaun ve svém původním významu představuje životní postoj, filozofii. Snow Show svým klaunským pohledem zprostředkovává perspektivu malého dítěte, která je podobně fascinující jako svět mojí maminky, které bude brzy devadesát. Když jsem ve Snow Show hrála posledně, sledovala jsem škvírkou v oponě, jak i starší pánové mají nekontrolovaně pusu dokořán. Jejich radost byla až hmatatelná. Jeden žlutý a několik zelených klaunů emočně osloví úplně všechny generace.
V Mladé Boleslavi jste nedávno měla premiéru coby režisérka. Jaké to bylo?
Měla jsem trému z toho, že jsem na jeviště nemohla vtrhnout a nějakým způsobem inscenaci sama ovlivnit. Taky mi bylo jasné, že pro herce, kteří jsou tam v angažmá, je moje vnímání divadla krokem do neznáma. Bála jsem se, jak přijmou fakt, že hra je z velké části postavena na improvizaci, protože o tom, jak představení skončí, rozhodují diváci. Ale myslím, že to dopadlo skvěle, a herci přistoupili na to, že hravost a trapnost, ve které se člověk pořádně vykoupe, může být ve výsledku na jevišti vtipnější, než když se herec snaží být jenom vtipný.
Už přes rok také hrajete v představení podle slavného filmu Madisonské mosty s Janem Révaiem, se kterým jste se do té doby vůbec neznali. Prý jste k sobě našli cestu přes koně?
Ano to taky. Lidsky jsme si v něčem strašně podobní. O Honzovi jsem předtím věděla jen to, že jezdí na motorce, hodně cestuje a je tanečník, ale jako herečtí kolegové jsme spolu nikdy nepartneřili. Navíc Nová Spirála je atypický kruhový prostor, který nebyl vytvořen pro klasickou činohru. Při představení jsme jak na talíři, diváci nás vidí ze všech úhlů. Takže to, že Honza tancoval a já se léta věnuju pohybovému divadlu a pantomimě, nám nesmírně pomohlo. Je to energeticky docela náročné, nedá se ani na vteřinu vypnout.
Jak na vás ten film působil, když jste ho viděla poprvé?
To bylo zhruba před dvaceti lety a upřímně řečeno jsem u něj dvakrát usnula. Je dlouhý a pomalý, a až teď po našem představení jsem pochopila, proč ho Clint Eastwood zrežíroval právě takhle. Ponechal emoci čas, nepracoval se zkratkou. A mohl nechat vyniknout zdánlivě nepodstatné detaily. Těžší to bylo převést na divadelní prkna. Vyžaduje to naše stoprocentní nasazení a napojení, jaké jsem za svůj pracovní život zažila jen párkrát. Aby byla cítit ta obrovská vášeň, která bývá s tímto typem nenaplněných milostných příběhů spojena.
Přispěla k vašemu pochopení i osobní zkušenost s rozpadem manželství?
Jednoznačně. Nedávno jsem dokonce našla starý časopis se svým rozhovorem o tom, jak chci vedle svého muže zestárnout a nevidím důvod, proč by se to nemělo podařit. Život umí překvapovat. Moje maminka, životní cynik a nihilista, mě vybavila větou: „Není jistot.“ Tak toho se poslední roky držím. A taky věty mého dědy, že každé trápení je detail, pokud nejde o smrt.
Ale čím dál víc docházím k přesvědčení, že vlastně i ta smrt je jeden z detailů, ze kterých se život skládá. Snažím se tuhle myšlenku zhmotnit v představení Funerál, které teď zrovna zkoušíme v La Fabrice. Potřebuju se vypořádat s tím okamžikem, který nastává po smrti, tedy s rituálem rozloučení, s pohřebnictvím, které mi připadá neskutečně nekrofilní, temné a depresivní. Jsem přesvědčená, že pohřeb by měl být oslavou života, ne smrti. Je to poslední moment, kdy se s člověkem loučíme, a ten moment by měl být krásný.
Co vás přimělo se tím zabývat?
Tátova smrt. Když odešel, a já jsem tomu okamžiku byla přítomna, řekla jsem si, že jeho poslední rozloučení musí být stejně krásné jako jeho život. V Divadle Na zábradlí mi vyšli vstříc a mohla jsem mu v divadle, kde stál poprvé v Praze na jevišti, udělat velký pohřeb ve stylu klaunského představení. Pohřeb byl plný smíchu a vzpomínek na něj.
Když jdu za tátou na hřbitov, nosím s sebou malý reproduktor a pouštím mu Beatles. Vždycky se u toho cítím trochu nepatřičně. Ale proč by měl člověk na hřbitově jenom smutnit a truchlit? V tomto ohledu se mi moc líbí systém QR kódu na hroby, kam můžete uložit nejrůznější audiovizuální vzpomínky na zesnulého. Každý, kdo tam přijde, si je pak mobilem může načíst a podívat se, jaký ten člověk byl, když žil. Moc ráda bych tohle na tátově hrobě uskutečnila. Pořád se okolo té smrti nějak motám, asi si říkám, že čím víc si z ní budu dělat srandu, o to snad na mě bude hodnější.
Jaký je váš scénář posledního rozloučení?
Na hřbitov, k anonymním duším, se mi moc nechce. Ráda bych zůstala na místě, kde jsem teď šťastná, což je moje Vysočina, kde mám pohřbena skoro všechna svoje zvířata. Táta je z části na Vyšehradském hřbitově, kam chodil na rande se svými ženami, a pak s námi cestuje po světě a usypáváme jeho popel na místa, která měl rád. Třeba ve Van Goghově kavárně v Arles jsme ho vysypali do sukulentů na dámských záchodech, aby viděl holkám do výstřihu, když si malujou pusu načerveno. Sama pro sebe bych si to asi přála podobně, aby mě moje holky braly s sebou, když se jim bude chtít.
Někde jste řekla, že jste si s tátou nestihli říct úplně všechno. V čem pro sebe vnímáte největší dluh?
Myslím, že to vyznělo přehnaně fatálně, ale čas tyhle věci proměňuje. Současná mladá generace je nastavená tak, že každý má terapeuta, ke kterému se chodí vyzpovídat. Ale já nevnímám tak jednoznačně, že je potřeba hledat kořeny všech psychických trablů jenom v dětství a v selhání rodičů. Že se někomu narodí dítě, neznamená automaticky, že se stane úžasným rodičem. Každý má nějakou povahu, někdo má v sobě samaritánské sklony a je pečující, někdo je divoký a temperamentní, ale to neznamená, že by proto děti mít neměl. Zkrátka věřím, že takový rozhovor se dá dokončit i po smrti. A odpuštění jistě přijde.
Tátův odchod přišel krátce po vašem rozvodu. Která z těch ztrát pro vás byla těžší?
To mě nikdy nenapadlo porovnávat. Při rozvodu člověk řeší nějaké selhání, rozpad rodiny, ale všichni zúčastnění žijí a musí to mezi sebou vykomunikovat tak, aby následný čas byl pro ně snesitelný. Zatímco když někdo zemře, nelze si to dávat za vinu, musíte se s tím prostě srovnat.
Myslím, že rozvod byl pro mě složitější. Tátův odchod je asi těžký průběžně, jen podoba smutku se mění, teď už je to spíš zdroj inspirace, což nakonec dokládá i moje účinkování ve Snow Show v Hybernii. Když jsem v ní hrála před třemi lety, stala se zvláštní věc, věřím, že to nebyla náhoda. V představení vystupuje jeden žlutý a pět zelených klaunů, každý z nich má svůj kostým. Sláva je uchovává na dlouhém štendru, kde je jich snad dvacet, třicet. Řekl mi, ať si nějaký vyberu, a ten, po kterém jsem sáhla, měl uvnitř napsáno Boris Hybner. Bylo mi naprosto jasné, že mi ho tam táta podstrčil. Někdy se s těmi mrtvými vlastně žije dobře, můžete se s nimi líp pohádat, a hlavně jsou s vámi pořád.
Třetím rokem žijete v novém vztahu. Jak moc jiné je začínat znovu ve zralém věku?
Já jsem se po rozvodu nového vztahu strašně bála. Věděla jsem, že už nemůžu mít vztah, který bude něčemu podobný, nebudu už zakládat rodinu. Ale přišla jsem na to, že nejúžasnější je právě ta vzájemná svoboda, která lidi poutá.
Váš partner není z branže…
Herecká bublina je specifická, takže z ní v soukromí potřebuju vyskočit. Přistupuju k životu s tím, že zbývá čím dál míň času, a to málo chci strávit poznáváním nových věcí, lidí, a to právě i mimo branži. A svůj vztah nepotřebuju a nechci medializovat.
