Martina Preissová: Doufám, že budu dobrá tchyně. Jak být tou špatnou jsem neměla kde okoukat

Jestli herečka Martina Preissová, známá z prken Národního divadla i seriálů Slunečná, Kamarádi, Anatomie života a dalších, něco umí, tak vytvořit kolem sebe skvělou a přívětivou atmosféru. Sešly jsme se na křtu její knihy a už po pár minutách rozhovoru s ní vás zaplaví pocit, že svět je v pořádku. Když říká, že je rodinný typ, který se cítí nejlépe obklopený svými blízkými, věříte jí to do puntíku. S ní je prostě pohoda být.

A jakými slovy uvedla svou knihu na svět? „Cítila jsem nutkavou potřebu tátovi napsat o mém životě, který už nezažil. Ta knížka není smutná, není nijak závažná ani tragická, protože bych řekla, že můj život je docela veselý,“ vysvětlila Martina Preissová. Svým způsobem jde vlastně o autobiografii, takže ten, kdo si knihu přečte, bude o herečce vědět mnohem více než doposud. „Je to otevřené a spontánní,“ míní. Což ostatně potvrdily i kmotry knížky Pavlína Saudková a Olga Menzelová i Lejla Abbasová, která křest moderovala. „Vybírala jsem ženy, které jsou mi blízké. Jsou to silné ženy silných mužů,“ vysvětlila Martina svůj výběr.

Součástí křtu bylo i hudební vystoupení, kdy mamince zazpíval píseň Zuzany Navarové Andělská pošta její sedmnáctiletý syn Matouš se svojí přítelkyní. „Sám se nabídl. Byla jsem ráda, že se osmělil. Ale on je velmi přirozený, taková duše, která je dostatečně sebevědomá na to, aby se nestyděla. Je jen amatérský hudebník. Sice se umění věnuje, ale studuje na umělecké škole výtvarné umění,“ prozradila pyšná a zjevně dojatá maminka Martina Preissová.

Naše povídání se ale netočilo nejen kolem její nové knížky. Mluvily jsme i o tom, kde je jí nejlépe, proč vlastně začala psát, zda by dokázala žít sama nebo jaká si myslí, že bude tchýně. A zda si dává předsevzetí… Snad je z rozhovoru ta pohoda, která naši společnou hodinku doprovázela, náležitě znát.

Vím o vás, že máte ráda spíše klid, i když navenek působíte poměrně temperamentně. Kde a jak ho v sobě nacházíte – je to určitý fyzický prostor, zvuk, aktivita nebo něco jiného?

S určitým klidem v duši jsem se asi už narodila. Lépe řečeno, zdědila jsem ho po předcích. Tatínek byl velmi klidný, až tichý. A ten temperament do mě zasadila maminka. Takhle namíchané to pak působí trochu rozporuplně, ale tu klidnou „já“ mám raději.

Dětství jste prožila na jižní Moravě, nyní žijete v Praze. Nestýská se vám někdy po „tichu venkova“?

Mám to štěstí, že bydlíme na okraji Prahy, takže si ticho venkova užívám. Pokaždé, když zavřu vstupní branku našeho domu, si říkám, jaké mám štěstí. Asi bych si uvnitř města zvykla, ale opravdu šťastná jsem mimo rušné ulice. Ale nenechte se mýlit, ono je někdy na Moravě rušněji než tady v Praze. Když se mezi sklepy „vysype“ z automobilů o víkendu několik skupin a jde se bavit, tak ani tam se v klidu nevyspíte. Klid a ticho je v poslední době vzácné zboží.

I proto možná hodně lidí velká města opouští a stěhuje se alespoň za jeho hranice, stesk po menším městě už ve vás tedy není?

Malá města mají své kouzlo, to určitě. Takové Znojmo nebo Jemnice, kde s rodinou trávíme hodně času, nám učarovaly. Ale musím se přiznat, že k Praze už jsem přirostla. Už ji dobře znám a přestala jsem se tu cítit ztracená.

>>> Spisovatelka Bára Nesvadbová s láskou pečuje o celou rodinu, včetně zvířátek. Vánoce miluje, ale jednou je úplně zrušila

Často mluvíte o tom, že psaní je další cestou vašeho uměleckého života. Kdy jste pocítila potřebu psát? A byl okamžik, kdy jste si řekla: „Teď už to musím dělat naplno“?

Já to vlastně pořád naplno nedělám. Nikdy jsem netrpěla romantickými představami, že budu jezdit po Středomoří a v různých domech s výhledem do krajiny psát příběhy. Spíš si kradu čas, kde se dá. A píšu třeba i v šatně divadla, abych ty svoje příběhy dostala z hlavy na papír. Začala jsem ještě předtím, než vypukl covid. Bylo to období, kdy mě práce v divadle neuspokojovala, a já si sedla a začala psát. Z jakési vnitřní potřeby se realizovat.

Vaše poslední knížka jsou vlastně dopisy tátovi do nebe… Proč zrovna tohle téma?

Táta zemřel velmi mladý, už před třiceti lety. A já si uvědomila, že forma dopisů, kdy adresát nemůže odpovědět na nic, co mu píšu, je vlastně pro mě ideální způsob, který mě nutí si na vyslovené otázky hledat odpovědi sama. A přesto, že tatínek už tu se mnou dlouho není, cítila jsem, že by se tam nahoře o mně přece jen měl něco dozvědět.

Žijete ve velké rodině, jste rodinný typ v tom pravém slova smyslu?

To tedy ano. Myslím, že jsem pohostinná a praktická, takže zvát třeba i širší rodinu na společné obědy nebo večeře pro mě není problém. A navíc to mám ráda – mít rodinu pěkně pohromadě.

Mnoho žen ale alespoň občas dojde do bodu, kdy si říká, zda by jim nebylo lépe samotným. To se vám tedy nikdy nestalo?

Být sama? To ne. Do takového bodu jsem se opravdu nikdy nedostala. Jsem asi předurčená žít v páru, jako labuť. Neumím si to představit o to víc, když jsou na světě naše děti a na ty máme mít vliv oba. Nedokázala bych být sama a pokud bych k tomu byla donucena okolnostmi, těžce bych to snášela.

>>> Jste ve vztahu osamělí? Vraťte se s partnerem k tomu, co vás kdysi spojovalo

Společností dnes dost hýbe kult těla, ve kterém svou podstatnou roli sehrávají sociální sítě. Došla jste k tomu, že máte ráda své tělo nebo existuje něco, co byste si na sobě ráda změnila, ale zatím to neudělala?

Tělo řeší úplně každý, a nejen ženy. I mnou tohle velmi cloumalo a cloume. Snažím se své tělo poslouchat a vyhovovat mu. Nenadávám mu a hýčkám ho. To, že nevypadá tak, jak diktují lidé kolem mě, je mi teď už tak nějak jedno. Líbím se mému muži a jsem zdravá, a to mi stačí. Něco málo jsem v posledním roce shodila. Není to moc poznat, ale mně je dobře. Moje tělo mi říká, že je mu se mnou dobře.

Váš život ale nebyl vždy úplně snadný nebo jednoduchý, silně se jej dotklo i téma závislostí. Máte pocit, že je prostě někteří lidé přitahují, nebo jde o náhodu, se kterou se člověk musí nějak vypořádat?

To opravdu nevím a nikdy jsem se v tom tak hluboce neinteresovala. Tak jako všechno, co mě v životě potkalo, tak i závislost nebo tatínkova smrt bylo něco, s čím bylo potřeba se vypořádat, a nikoli přemýšlet, proč se to děje zrovna mně. Možná to přitahuji, ale na faktu, že život se musí žít ve všech jeho barvách, to nic nemění.

Máte dva syny — vychováváte z nich gentlemany? Přemýšlela jste někdy o tom, jaká budete tchyně?

Jestli je tak vychovávám, to nevím. Vidí, jak se ke mně nebo ke své mamince chová jejich tatínek, a v něm mají vzor a příklad. Takže to, co zatím stačili pochytit, z toho mám radost. Nejsou hrubí, jsou citliví, pozorní a jsou mi nápomocní. A já doufám, že až si přivedou své dívky, tak budu dobrá tchyně. Neměla jsem kde okoukat, jak být tou špatnou. Snad mi to půjde.

>>> Proč mají tchyně o tolik horší pověst než tcháni?

Máte pocit, že dnešní dospívající to budou mít jednou v životě snazší, nebo naopak těžší, když je svět dnes tak ve varu?

Nerada bych generalizovala, jak to tahle generace bude či nebude mít těžké. Je to individuální. Každý na ten tep doby zareaguje po svém. Nemají to snadné s tím, co se kolem nás děje, a s tím, kolik informací musí denně polykat, ale oni se s tím určitě nějak poperou.

Rodiče ale stejně často svým dětem radí, či se je snaží chránit a pomáhat jim. Jakou nejlepší radu do života jste kdy dostala vy a od koho?

Určitě tu od mých rodičů: „Choď rovně, dělej malé kroky a každá bolest má svůj konec.“

A jakou jste kdy dala vy?

Často v poslední době říkám lidem kolem mě, že když mají pocit, že před nimi je zeď a oni nemůžou dál, ať trpělivě hledají štěrbinu. Bude to třeba trvat, ale po čase cestu za zeď najde každý.

Jsme na startu nového roku, s jakým předsevzetím do něj vstupujete?

Já si žádná předsevzetí nedávám. Stresuje mě totiž to zadání a když se mi pak nedaří, jsem smutná. Takže já vkročím do dalšího roku bez cílů, s očima dokořán otevřenýma a očekáváním, co pěkného přinese.

S Jitkou Ježkovou o stárnutí a plastikách: Sociální sítě nemám a nikdy jsem nebyla na kosmetice