Článek
Daly jsme si spolu kávu a od první chvilky jsme si povídaly skoro jako dvě kamarádky… Jana Bernášková je totiž neuvěřitelně milá, otevřená a bezprostřední. A i když působí dojmem vzorné školačky, je to s ní prý přesně naopak: je neřízená střela, kterou je téměř nemožné ukočírovat. Ráda si dělá věci po svém a umí být divoká, svobodomyslná a energická. Jak sama říká: „Všichni čekají, že přijde princezna, Barbie, ale pak přijdu já – a kolotoče se roztočí.“
Právě jste dotočila komedii Milion. Je o dědečkovi v podání Jiřího Lábuse, který v rodině vyhlásí soutěž o první narozené vnouče. To má dostat milion eur. Koho jste tam hrála?
Číšnici, takovou malou štěťulku. Není to velká role, je malá, ale zato komediální, vtipná. My herci role takových týpečků úplně milujeme, protože jsme najednou někým úplně jiným. I fyziognomicky. Já tady mám dlouhé umělé nehty, pořád si je kontroluju a hlídám, je tam i trochu srandovní erotiky, prsa tam mám asi déčka, no prostě legrace.
Déčka? Jak vám je vyrobili?
To se mě všichni ptají, protože já toho normálně ve výstřihu moc nemám. Ale je to takový můj patent, o který se ráda podělím, protože třeba se to někomu může hodit i v normálním životě. Oblečete si klasickou push-upku, tu si něčím pěkně vycpete, aby vám to udělalo takové ty buchtičky nahoře. A pak si na to obléknete ještě jednu push-upku o číslo větší. Takhle si prsa klidně zvětšíte o dvě až tři čísla. Na civilní nošení to samozřejmě není, ale třeba jednou za rok pod plesovky, proč ne.
Super.czJste herečka, máte divadelní role a jste obsazovaná i do filmů. Ale vždycky to takhle nebylo. Když vám bylo 24, měla jste v divadle v Ostravě stálé angažmá, přesto jste se sebrala, šla do Prahy, kde vás nikdo neznal, neměla jste žádné role…
Neměla. Tak jsem se živila jako číšnice – a vidíte, teď jsem to v té roli zúročila. Ale já dělala všechno možné. Prodávala jsem oblečení v obchodním centru, s kamarádkou jsem rozdávala na ulici letáky propagující nějaký erotický klub, měla jsem všemožné brigády. Bylo to dost ostrý, ale taky naprosto skvělý.
Nebylo těžké se z Ostravy, kde už jste měla herecké jméno, najednou ocitnout v hlavním městě a být vlastně nikdo? Nelitovala jste?
Já jsem střelec, velký střelec, i když na to asi nevypadám. A taky jsem tehdy byla zamilovaná a odcházela jsem do Prahy s přítelem, pozdějším tatínkem mé dcery Justýny. A věděli jsme, že začátek bude těžký, protože, a to si dnes už málokdo uvědomí, ale tehdy nebyl internet, žádné sociální sítě, vlastně ani maily se moc neposílaly. Svět nebyl tak propojený jako dnes, takže když jsme šli z Ostravy do Prahy, bylo to skoro jako jet do jiného státu. Opravdu jsem musela všechna divadla fyzicky obejít, zaťukat na spoustu dveří, psát a posílat poštou dopisy, žádosti i životopisy.
Takže to bylo těžké, ale byla jste zamilovaná a byli jste na to dva.
Ono se to ještě zkomplikovalo, protože jsme se ještě před odjezdem rozešli. Tedy pak jsme se zase dali dohromady, protože jinak by nebyla Justýnka, ale do Prahy jsem jela sama. Řekla jsem si, že to potřebuju, že pojedu i bez něj. A jak říkám, žádný instagram, facebook, internet… Trvalo strašně dlouho, vlastně asi rok, než se někdo z branže vůbec dozvěděl, že tu jsem.
Takže jsem lítala po brigádách, byla jsem strašně vystresovaná a samozřejmě jsem se bála, že se k herectví už nevrátím. Ale pak se nějak rozkřiklo, že Bernášková z Ostravy je v Praze, a začaly přicházet divadelní nabídky. A pak jsem šla na konkurz seriálu Ulice, dostala jsem roli – a tím se to zlomilo. Do toho jsem se zase dala dohromady s Davidem (divadelní režisér David Drábek, s nímž má dceru Justýnu) a všechno bylo krásný, nádherný a úžasný. Jenže to bych nebyla já, abych si vždycky všechno nezkomplikovala, jak jen to je možný.
Co se stalo?
Otěhotněla jsem. Tedy ne že by to nebylo plánované, dítě jsme chtěli. Ale nečekala jsem, že se to povede tak rychle. Ale vlastně bych neřekla, že jsem si to zkomplikovala, spíš jsem si to udělala trochu víc dobrodružný. Bylo to jednoduše období nových začátků se vším všudy. A jak říkám, zvládnout se dá vždycky všechno. A seriálů budou tisíce, rolí a nabídek stovky, ale miminko? To bude jedno, možná dvě nebo tři.
Zvládla jste to i s miminkem…
No jasně, hned po porodu jsem vyhrála konkurz na seriál Horákovi a začala jsem točit. Justýnku jsem měla vždycky s sebou. Po čase jsem se vrátila i do divadla a vlastně to všechno tak nějak plynule fungovalo. A já mám Justýnku, jsem za ni šťastná, je to skvělé dítě. V životě prostě přichází období, kdy je práce hodně a kdy jí je málo, ale já věřím, že je nějaký osud, nějaké věci jsou dány a ta období mají vždy svůj význam, dávají vám prostor objevovat a učit se nové věci, zkoušet všechno možné, posouvat své hranice. A to je přeci hrozně fajn.
Seriálů budou tisíce, rolí a nabídek stovky, ale miminko? To bude jedno, možná dvě nebo tři…
Ve vašem případě jsou to třeba knihy – kromě herectví jste se vrhla i na psaní. Jak se to stalo?
To je právě ten osud a my se jen můžeme rozhodnout, zda jeho výzvy přijmeme, nebo ne. Moje psaní začalo ještě před koronavirovým lockdownem, protože já jsem si už před ním udělala takový svůj osobní lockdown. Můj taťka šel na operaci žlučníku a vrátil se s diagnózou rakovina slinivky břišní. V tu chvíli to byl jasně daný verdikt, věděli jsme, že už s ním máme jen hodně omezený čas, tak jsem zrušila většinu svých pracovních věcí a šla jsem o něj pečovat.
Pomáhala mi i moje mamka, jeho bývalá žena, což je na tom také moc hezké, že i když spolu už nežili, nenechala ho v tom. Každopádně to bylo náročné období a taťka díky experimentální léčbě žil asi 15 měsíců. A já, jak jsem utlumila svoje pracovní aktivity, tak byly chvíle, kdy jsem nutně potřebovala nějaký únik, něco svého… Protože péče o onkologicky nemocného je opravdu náročná a do toho jsem se samozřejmě musela starat i o svoje děti, svoji rodinu.
Takže jste unikala k psaní?
Vlastně jo. Ale psala jsem si jen tak pro sebe, v životě by mě nenapadlo, že bych to mohla vydat. Ale pak jsem v nějakém rozhovoru plácla, že píšu knihu, protože jsem nechtěla mluvit o trápení s tátou a že kvůli tomu nedělám vlastně nic. A pak jsem byla na nějakém křtu knížky, kde byli lidé z vydavatelství a řekli mi, že si tu moji knížku chtějí přečíst. Tak jsem jim dala přečíst tu část, co jsem měla, a oni najednou, ať to rychle dopíšu, že to chtějí vydat. Bylo to vlastně opravdu hodně osudové, protože já sama bych to nikam neposlala, nedávala to nikomu číst.
A dnes už máte na svém kontě čtyři knihy. V té první Jak přežít svého muže, která byla i zfilmovaná, je hlavní hrdinka herečka a obchází naprosto šílené konkurzy, aby získala nějakou práci. Taky jste takové někdy absolvovala?
Všechny, co jsou v tom filmu, jsem absolvovala já nebo moje kolegyně.
Jaký byl tedy váš nejhorší konkurz v životě?
Asi ten, co je také ve filmu: kde hrdinka musí skákat v plavkách. To byl konkurz na nějakou minerálku nebo něco, už si to úplně nepamatuju. Ale fakt jsem musela poskakovat v plavkách, bylo to strašné, trapné, nejhorší.
Jak jste reagovala, když jste se v nějaké takové situaci ocitla?
Nejradši bych se samozřejmě sebrala a šla pryč, ale v té době jsem si to nemohla dovolit. Potřebujete z něčeho platit složenky, tudíž potřebujete práci. Ale vím, že jsem si tehdy v duchu říkala, že jsem se asi už úplně zbláznila a kam až tohle může zajít.
Ale konkurzy na reklamy jsou vždycky hrozné, protože tam nic není, žádné rekvizity, všechno si musíte představovat, a je to prostě trapné. Takže jsem drhla imaginární záchod a říkala u toho, jak skvěle bojuju proti bakteriím. Míchala jsem imaginární guláš a já nevím co. V tu chvíli si říkáte, tak… jsem dospělý člověk a tohle je moje práce: míchat imaginární guláš a čistit imaginární záchod. Ale co naděláte.
Že jsou vaše knihy zčásti autobiografické, není žádné tajemství. Jak moc se v nich čtenářům odhalujete?
Řekla bych, že v každé větě, v každém slově. Ale když se mě lidé ptají, zda já jsem ta hlavní hrdinka, tak říkám, že ano i ne. Kus mě je v každé postavě, každá má nějakou moji vlastnost – dobrou, špatnou, jakoukoli. A ty příběhy se ve skutečnosti nestaly, ale jsou výsledkem mých prožitků, jsou inspirovány tím, co jsem prožila já, moje kamarádky, kolegyně. Je tam vlastně všechno a nic.
Takže svým způsobem pouštíte lidi k sobě, do svého soukromí. Nabízí se otázka, kam až chcete veřejnost pustit. Třeba i v souvislosti se sociálními sítěmi a podobně.
Já vlastně nevím, kde přesně tuhle hranici mám. Ale jsou věci, které respektuju, třeba můj syn si nepřeje být ukazován na sociálních sítích, tak to nedělám. Nepřeje si, abych o něm mluvila v médiích, tak nemluvím. Možná působím velmi sdílně, že toho ukazuju hodně, ale ve výsledku si myslím, že si své soukromí chráním.
Přijde mi, že na vašem instagramu jsou věci, které se týkají práce, ale soukromí nijak extra ne. Třeba z dovolené zveřejníte hezkou fotku, napíšete, že se máte fajn, ale nic víc.
To máte pravdu. Dřív jsem byla i na sítích sdílnější, víc jsem lidi pouštěla do svého soukromí. Ale po rozvodu jsem to změnila. Protože na základě mých sociálních sítí začalo vznikat strašně moc článků o tom, jak je Bernášková smutná, veselá, taková nebo maková. Bulvár hlídal, jestli je na mojí fotce jeden hrnek kávy, nebo dva, jestli mám na té kávě srdíčko, nebo ne… Z mých instagramových příspěvků skládali obrázek mého života. Začalo mě to stresovat, tak jsem to utlumila a jsem uzavřenější.
Zmínila jste rozvod. Zhruba před rokem jste se po patnácti letech rozešla se svým mužem Rudolfem Merknerem, otcem vašeho syna. A oba jste to zvládli elegantně a dohodli jste se na střídavé péči, ale tak trochu netradiční…
Syn a moje dcera Justýna žijí v našem bývalém společném bytě a já a můj exmanžel máme každý svůj byt a v tom společném se u dětí střídáme. Protože jsme od počátku věděli, že chceme, aby děti zůstaly spolu a aby následky našeho rozchodu pocítily co nejméně. Protože to my se rozešli, my jsme to způsobili, tak proč by ony měly nést následky. Takže střídavku máme my rodiče, ne oni. To my si převážíme věci, my se týden co týden stěhujeme.
A musím říct, že je to náročné, a to jsme dospělí – máme auta, můžeme si zapomenuté věci koupit, máme kapacity si to nějak zorganizovat. A přesto je to náročné a jsme z toho někdy unavení, ale motivuje nás, že to děláme pro děti. Proto já bych na všechny rodiče, kteří o střídavce uvažují, apelovala, ať to zváží, protože když je to těžké pro nás dospělé, jak těžké to asi musí být pro děti. Samozřejmě vím, že náš model není pro každou rodinu, už jen proto, že je finančně náročný. Ale proto já třeba žiju v úplně malinké garsonce a nemám ani pračku. Ale zase si připadám mladá, skoro jako když jsem bydlela při studiu na intru.
A co bych našla ve vaší „studentské“ lednici?
Určitě hořčici a kečup, někdy vysočinu a nějaké párečky. A vždycky mám doma fazole a lečo z konzervy. Zrovna včera jsem měla návštěvu a přepadl nás hlad, tak jsme si s kamarádkou v jednu v noci ohřívaly lečo a smály jsme se, že jsme fakt jak na intru.
Párky, vysočina, tipovala bych vás spíš na zdravější výživu. Působíte dojmem vzorné školačky…
No právě že vůbec. Já kouřím, po rozvodu jsem zase začala. Tedy ne cigarety, ale ty voňavé vapíky. Taky si ráda dám skleničku, ale nemůžu moc, po alkoholu bohužel zvracím, tak se musím hlídat. Ale ano, já jsem pro lidi asi velké překvapení. Všichni čekají, že přijde princezna, Barbie, ale pak přijdu já – a kolotoče se roztočí.
Můj exmanžel mi vždycky v legraci říkal, že jsem bílá cikánka, nekorigovatelná, nepřevychovatelná, nejde mě nějak řídit, všechno si potřebuju dělat po svém. Je ve mně často taková divokost, jakoby nepolapitelnost, a to třeba ve vztazích může být někdy problém.
Jak to myslíte?
Jsem ve znamení Ryb – a rybu nemůžete hned lapit, ona vám vždycky proklouzne. Nesmíte ji moc zmáčknout, spíš musíte počkat, až vám vpluje do náruče. Je to se mnou jednoduše trochu složité. Můj bývalý muž třeba říkal, a omlouvám se, že je to trochu sprosté… Ale vždycky říkal: Ty prostě potřebuješ, aby na tebe člověk trochu sr*l, a pak jsi spokojená. A je to tak. Ve vztahu potřebuju určitou svobodu, ale když ji mám a cítím, tak jsem tam plně pro rodinu.
Říkáte, že teď máte trochu divočejší období, tedy minimálně v týdnech, kdy nemáte děti. Tak to jste asi doslova jako ryba ve vodě, když tu svobodu máte.
Je to tak. Když nemám děti, tak chodím na koncerty, setkávám se s přáteli, užívám si nové podoby svého života. Pak mám týden děti a jsem zase doma, vařím, kontroluju úkoly a užívám si to úplně stejně.
A má Jana Bernášková nějaký nesplněný sen?
Baví mě točit filmy, takže by mi určitě udělal radost nějaký hezký filmový bonbonek. A samozřejmě miluju psaní, ale zase jsem v něm trochu sama, tak pak potřebuju uniknout mezi lidi. Třeba na divadlo, to je také moje srdcovka. Hraju v takové komedii, je to super, ale možná by to chtělo nějakou zásadnější věc, nevím.
A osobní touhy?
To nevím, jsem teď opravdu obecně velmi spokojená. Cítím, že vše je tak, jak má být. I když jsem sama, nemám partnera, jsem šťastná, je mi dobře. Chodím občas na nějaká randíčka, pozoruju svět, po rozvodu už jsem nabrala sílu, už se zase mohu plně soustředit na život – a vlastně je nesmírně zábavné ho jen tak pozorovat.
Vlastně bych nic neměnila, ale třeba bych vám za týden řekla něco úplně jiného, vždyť jsem bílá cikánka. Ale teď mám svoji malou garsonku, nádobí umývám sice v koupelně, nemám pračku a večer si ohřívám lečo v mikrovlnce, ale jsem jen dvě ulice od dětí, což je zásadní, a jsem spokojená. A třeba i toho kluka si časem najdu, ale rozhodně se nikam neženu.
