Článek
Byly doby, kdy mé sny byly stejně nesplnitelné jako doběhnutí konce duhy na obzoru. Počínaje zpíváním na prknech, co znamenají svět, konče bydlením u moře s výhledem na písečnou pláž. Život mne nahnal do úzké uličky a já zjistila, že právě ta moje pošetilost a snění mne drží nad vodou.
Blížící se noci, které v bolestech děsily, se změnily v poklidné přijímaní fantastických představ. Jednou jsem, ač nepohyblivá, běžela ze schodů, v rukou bílý šál, po druhé jsem ujížděla na vozíku a vítr si hrál s mými vlasy. Jindy jsem kroužila nad tou naší malebnou zemí, svobodná a volná jak orel mezi skalami. Bylo to tak opravdové.
Vzbuzení mne rušilo, návrat do reality nebyl nijak příjemný. Dlouhých osm let na lůžku mne vyškolilo, jsem mistrem v počtu přání. Co je pro zdravé samozřejmostí, je pro mne prozatím pouze na papíře. Seznam přání nabývá na objemu. Koncert Karla Gotta, dotek chladivých vln, projížďka na parníku nebo maličký domek se zápražím ustoupily v přání obyčejné, rozumnější. Otevřít okno, vyjet ze dveří, dojet si nakoupit, dostat se do koupelny a do kuchyně, osprchovat se, uvařit si, sehnat přivýdělek.
Ne, nevzdávám se těch snů, které by potěšily duši i srdce, jen jsem je posunula na konec seznamu. A když nastoupí noc a naproti pozhasínají okna, zavřu oči a představuji si červený koberec v sále, sebe s rudými růžemi na hrudi, jak pomalu, pomaloučku mířím k jevišti. Nedočkavá s prudce bijícím srdcem zabrzdím vozík, světla zhasnou a jeden jediný reflektor zamíří na přicházejícího umělce.
Venku problikávají hvězdy a na posteli se ze spánku usmívá šťastná žena.
A o čem sníte vy? Už jste si nějaký sen splnily? Pojďte nám o tom napsat na info@prozeny.cz a vyhrát 500 korun.
