Hlavní obsah

Zoufalá matka: Škola volá. Díky bohu!

Foto: Petr Makovička

Konec prázdnin je začátkem konce

Začíná nový školní rok. Děti nastupují do škol a školek. Na silnici po cestě do zaměstnání přibudou opět osoby menšího vzrůstu, které kolem půl osmé ráno budou ohrožovat silniční provoz a někteří řidiči jim občas i zastaví.

Článek

Číslo dvě nastupuje již třetím rokem do školky. A já se na to těším. Budu zřejmě nazvána krkavčí matkou, když veřejně přiznávám, že se ráda zbavím svého dítěte pětkrát v týdnu na sedm hodin denně. Ale nevidím na tom vůbec nic špatného. Jsem totiž ráda, že už to zase nebudu jen já, kdo bude moje dítě buzerovat. Jsem štěstím bez sebe v očekávání, že pro číslo dvě nebudu vypadat jako podivný tvor z jiné planety, když po něm chci, aby se samo převlékalo, nosilo papuče, u jídla nemluvilo a po „vyvenčení“ si umylo ruce.

Dcera mé švagrové chodila do školky celé tři roky jen do oběda. Když jsem se ptala proč, odpovědí mi bylo: „Protože ona chce“. Číslo dvě to zkusilo jen párkrát. Na otázku, jestli může jít domů po „O“, přišlo rezolutní „rozhodně ne“ a již se nezeptalo.

Do školky se těší i číslo dvě. Má to tam rádo. A já už se nemůžu dočkat nových zážitků, až mi bude vyprávět, jak si hraje s novými kamarády, co vše se naučilo a bude mi ukazovat obrázky, které pro mě nakreslí. Už se nemůžu dočkat, až mi bude ukazovat modřiny a škrábance od spolužáků, až mě bude poučovat, že paní učitelka má vždycky pravdu. Těším se i zvláštním způsobem na to, až mi bude vyprávět paní učitelka kolik dětí „sejmul“ můj syn věšákem, který květináč rozbil, se kterým kamarádem si nerozumí a které jídlo nejí.

Ještě teď si vzpomínám na konec školního roku, kdy jsem na rozloučenou donesla pro děti ze třídy malé čokoládky a pro paní učitelky také a ony mi za odměnu daly na vyprání všechny ručníky. V duchu jsem si tehdy říkala: „Tak vy mi tady celý rok buzerujete dítě, já vám za to donesu čokoládu, a ještě vyfasuju ručníky? No to je mi tedy spravedlnost.“

Taky se těším proto, že až budu v šatně převlékat číslo dvě a uvidím hysterické výstupy ostatních dětí a zoufalé výrazy ostatních matek, bude mi líp. Budu totiž vědět, že v tom nejsem sama a mohlo by to být ještě horší. Číslo dvě se v šatně nikdy „nešprajclo“. Většinou spíš neřeklo ani ahoj a uteklo do třídy dřív, než jsem stihla zavřít skříňku.

Nejhorší jsou asi matky hysterky prožívající odloučení hůř než jejich děti. Matky plačky loučící se se svým dítětem, jako by ho už nikdy neměly vidět, ty bych hromadně posílala na detox. Z dětí takových maminek se stávají většinou „mamánci“, a pokud tato jejich závislost na mamince (možná spíš závislost maminky na dítku) přetrvá i do pozdějšího věku, vyrostou z nich lidé trpící podle mého jistou chorobou, kterou jsem osobně nazvala „syndrom špatně přestřihnuté pupeční šňůry“. Věřte mi. Jednoho takového jsem měla doma.

Já jsem díky bohu pupeční šňůru přestřihla včas a zanedlouho uslyším pořád dokola, že paní učitelka Jana je bezvadná ženská, má vždycky pravdu, krásně zpívá a ještě ke všemu je hodná, prostě že je nejlepší.

Komu čest, tomu sláva. Takže děkuji všem Janám, Maruškám, Boženkám a všem jiným učitelkám, že nám naše děti budete dalších deset měsíců buzerovat, a my maminky tak budeme za ty hodnější, protože na ně budeme řvát o to míň.

ynezorPumanzeSaNyknalC