Hlavní obsah

Dcera nenávidí matku. Je to puberta, nebo je mezi nimi něco špatně?

Foto: Thinkstock

Puberta je dost náročné období. Pro samotné teenagery i pro jejich rodiče

Vše, co udělá, je špatně. Matka je pro pubertální dceru ztělesněním všeho, co se jí nelíbí. Od vzhledu, vkusu až po charakter. Je to puberta, nebo je v jejich vztahu něco špatně?

Článek

Puberta je omluvou pro mnohé, ale to, co prožívá jednačtyřicetiletá Iveta, je dost traumatizující. Pro svou dvanáctiletou dceru je totiž jakýmsi prototypem toho nejhoršího, co může být.

„Nelíbí se jí na mně vůbec nic. Od vzhledu přes moje povahové rysy až po inteligenci a vzdělání. Jako by se děsila toho, že by po mně mohla cokoli zdědit. Když jí někdo řekne, že je mi podobná, je to pro ni ta nejhorší urážka,“ popisuje Iveta. Všichni ji uklidňují tím, že jde jen o rozmary pubertální dcery. Jenže co když ne?

Tak trochu od všeho kousek

Pravda je, že puberta dokáže dospívajícím pořádně zamotat hlavy. Neoplývají taktem, sebeovládáním, snaží se hlavou prorazit zeď. Nic neřeknou decentně, ale pořádně natvrdo. „Ze své praxe ale vím, že projevy puberty hodně závisí na osobnosti rodiče, jeho trpělivosti, vnitřním rozpoložení. Právě trpělivostí by se měli rodiče obrnit nejvíc,“ tvrdí partnerská a rodinná koučka Kateřina Matláková.

Faktem ale také je, že vše, co dospívající řeknou nebo udělají, myslí vážně. „Průběh puberty je většinou zrcadlem toho, jakým způsobem rodiče děti vychovávají a jaký mají mezi sebou vztah. Pokud je mezi nimi hezký vztah, nejdou děti do takzvané rezistence a puberta probíhá hladce. Pokud si tedy dcera v pubertě myslí, že je její matka to nejhorší, značí to špatně zvolenou výchovu a nefungující vztah,“ říká koučka mezilidských vztahů a zakladatelka Školy pro ženy Lenka Černá.

Foto: Thinkstock

Puberťáci vše řeknou na plná ústa a občas to bývá pořádný mazec

Takže pokud dcera matku vidí jako ztělesnění toho nejhoršího, není na vině jen puberta, ale i ne zcela zdravý vztah mezi potomkem a rodičem.

Sklízíte, co jste zaseli

Platí totiž, že v době puberty si rodiče „vyžerou“ všechny chyby, které kdy při výchově udělali. V případě Ivety může jít o dávno zapomenutý a nejspíš i nevědomý prohřešek.

„V období vzdoru mohl rodič udělat nevědomou chybu, potlačit dětský křik a požadavky, a v pubertálním věku se pak takové potlačení může demonstrovat. Každé dítě se potřebuje vymezit, nalézt vlastní identitu. Když je tato potřeba rodičem zpochybňována, či dokonce popírána, v pubertě se to projeví o to silněji,“ vysvětluje Kateřina Matláková.

Možností je ale víc:

  • protežování sourozence,
  • málo společně stráveného času a nezájem,
  • tlačení dítěte do extrémních výkonů, kdy se jakýkoli sebemenší neúspěch pokládá za selhání.

Každopádně jde vždy o výchovné chyby z doby, kdy bylo dítě malé. „Dítě pak na takové trauma reaguje tak, že si rodiče jaksi zprotiví, místo lásky nastane nenávist. Je to obranný mechanismus dětské psychiky, který je podvědomě chrání před stálou bolestí z toho, že je rodič nemiluje, nevěnuje se mu a podobně,“ vysvětluje Lenka Černá.

Foto: Thinkstock

Když dospívající něco řekne, myslí to v tu chvíli vážně

Mějte vlastní hranice

Co rozhodně v takové chvíli nepomůže, jsou zákazy, příkazy a tresty. „Dovolte puberťákovi, aby se projevil, respektujte, že má vlastní názor. Zároveň je ale důležité, aby měl rodič zdravě nastavené vlastní hranice, aby si sám sebe vážil,“ říká Kateřina Matláková.

V případě Ivety to například znamená, že nemá cenu dceru kárat za její kritiku, ovšem je třeba stanovit hranice, za které se prostě nechodí. Kritika ano, ale nadávky a útoky ne.

A jedinou šancí na nápravu je najít k dítěti cestu. Pomůže společně trávený čas, otevřená komunikace, která pramení z důvěry.

Jakou pubertu měly vaše děti?

ynezorPumanzeSaNyknalC