Článek
„Musel jsem to zkusit,“ odpověděl prostě. Ani se neurazil. „Zůstaneš se mnou aspoň?“
„Jak dlouho?“ ptám se opatrně.
„Bral bych celou noc. Ale zůstaň aspoň na večer. Brzy bude tma. Neboj. Neznásilním tě tady. Jen nechci být sám.“
Zvláštní, jaký strach mají muži ze samoty. Přitom být sám je tak fajn. Vůbec se v novém tisíciletí ti pánové tvorstva nějak bizarně mění. Kolik článků bylo ve všech možných lesklých časopisech napsáno o tom, jak neradi sdělují emoce, jak nemluví, nesdělují, co cítí. Totální přežitek. Vždyť oni dnes takřka neustále pitvají své nitro. A málokterá žena dosáhne podobné hysterie jako osamělý muž. Málokterá.
Marek se dlouze rozpovídal. Byl najednou jako při minulém focení. Každou větu zahajoval stejným slovem. Zájmenem JÁ. Každou. Seděla jsem ospalá v křesle a doufala, že konečně začne vyprávět o Radkovi. O mé sestře. O rozvodu. O jejím stavu. Že se něco dovím. Cokoli. Vždyť ona mne vždycky chránila. Já byla ta mladší, ta zranitelnější, ta nedospělá. Pro ni budu poslední v linii lidí, kterým řekne o pomoc. Přitom nejsem pro nic víc na světě lépe stvořena. Po ničem víc netoužím. Jen zachránit její slzy.
„Neboj. Neznásilním tě. Jen nechci být sám.“
Marek mluvil o galerii Leica, o nedávném festivalu francouzského filmu, o páté škole, kterou chce studovat, o vydavatelích, kteří ho zamítají. Mluvil, mluvil a mluvil. Opravdu jsem skoro usnula. Vždyť on ani netoužil po mých reakcích. Jemu stačilo, že poslouchám.
Také o všech jeho pokusech o vztahy jsem si něco vyslechla. O rozvodu rodičů. O fixaci na matku. Psycholog amatér. Jeho povídání by stačilo nejméně na pět sezení. My zvládli zpověď za jeden večer. Rady mladému muži se jmenuje knížka, kterou jsem já měla ráda v jeho věku. Měla bych mu Hercíkovou koupit. Jo, a poslat poštou. Na focení se sem už jistě nechystám.
Pokud se tedy zcela nepomátnu a nezačnu spát s muži mladšími o generaci. V podstatě s dětmi.
Už jsem plánovala výmluvu, kdy konečně zmizím. A hlavně pod jakou záminkou. Věděl, že na mne nikdo nečeká. Ale bolavé oko, to mi nevymluví. Bude mne muset pustit a zároveň se neurazit. Už už jsem začínala se svojí k dokonalosti dovedenou báchorkou, když konečně...
„Měla bys tam jet. Dokonce musíš. Ona tě sama nikdy o pomoc nepožádá. Není zvyklá prosit. Neumí to. Ale potřebuje tě. Víc, než si umíš představit.“ Ne, nemýlím se. Marek nemluví o sobě. Mluví o Lucii. O mé sestře.
„Jak to víš? Jak si můžeš být tak jistý? Vždyť má přece Radka!“
„Ne. Nemá. Vyhodila ho. Radek k ní nesmí.“
„A Roman? Copak se skutečně ještě nezklidnil?“
„Roman? Samozřejmě že ne. Dokonce na ni najal soukromé detektivy. A zaplatil si inzeráty v novinách. A Aničku ukradl ze školky. A nevrátil. Honzíka schovala Lucie, nikdo neví kde. Asi je u babičky. Fakt nevím. Dvacátého pátého má konečně první stání. Ale je sama. Úplně sama.“
Autorka: Bára Nesvadbová
Další epizoda už v úterý 6. 12.
Jak uchovat nezaměnitelné aroma, chuť a kvalitu kávy? Inspirujte se na www.kavaveznamenitouhy.cz.
