Hlavní obsah

Editorial: České svatby jsou plné zbytečností. Ale krásných!

Foto: Jakub Jurdič

České veselky? Komplikované, ale jedinečné

Ke konci srpna mě pozvali na další svatbu. Takovou tu klasickou, dalo by se říct skoro „pravou jihočeskou“. Všimli jste si někdy, jak jsou ty naše veselky plné chyb, až jsou vlastně dokonalé? Já ano...

Článek

Úvod možná zněl trochu tajemně, ale asi to rozčísnu hned – ženil se druhý z mých starších bratrů, prostřední. Sice po roce známosti, ale myslím, že na světě neexistují dva hodnější lidé než on a jeho novomanželka, takže je vlastně vše tak, jak má být. A u té příležitosti jsem si uvědomil, jak jsou ty české veselky vlastně celé úplně špatně.

Tak od začátku. Všichni hosté se pozvou před obřadem domů. Jenže (!) vy doma nemáte naklizeno, okna jste myli naposledy na jaře, a hlavně: co budou jíst? Takže místo toho, abyste se společně těšili na obřad, lítáte celý týden před akcí a zamlouváte tu chlebíčky, tu výslužku, tamhle zase párky a samozřejmě ve velkém kupujete vody, džusy (co když někdo nepije vodu), víno s pivem (co když si někdo bude chtít dát alkohol) a panáky (co když víno s pivem nebudou stačit).

Nevěsta v den svatby samozřejmě vstává (v tom lepším případě) v šest, protože jinak nic nestihne (v horším případě nespí). Kadeřnice, líčení, všechno začíná před svítáním. Do toho se postupně sbíhají hosté, kteří se doma (kupodivu) nasnídali, takže nemají hlad. Z vašich „nákupů za statisíce“ tak zmizí zhruba 10 chlebíčků a jedna krabice džusu. A pak už se jede na úřad, honem honem!

Když opomenu zvyk rozdávat koláčky cizím zvědavcům, kteří se přišli podívat, jak nevěsta vychází ven, tak je tahle fáze docela zábavná. Všechno to troubení, jo, má to šmrnc. Úřad se zfoukne raz dva a přichází na řadu další zvyk: koule připoutaná ženichovi na nohu. Ten je nešťastný, nebaví ho, přestože se tomu ze slušnosti směje, po půl hodině se vysvobodí a může se jít fotit (což obvykle muži zbožňují...)

Českým zvykem je fotit tunu fotek (abychom měli), takže zatímco nevěsta a ženich v přirozených polohách leží v parku, hosté čekají před restaurací a litují, že se ráno na rautu nenaprali. Ovšem jen ti šťastnější! Ty, kdo nejsou pozváni k slavnostní tabuli, čeká několikahodinová procházka městem... Jedním slovem opruz.

Kolem šesté se pak všichni zase sejdou. Jenže ohouha, přece se musí unést nevěsta! Střízlivější ženiši to zjistí do hodiny, u ostatních si nevěsta v té největší pětkové hospodě široko daleko posedí i déle. No a než se najde někdo, kdo ještě nepil, to taky trvá. Pak se jede hledat, a až kolem deváté už do sebe zase všichni společně hází panáky.

Jenže, pak se začne slavit. Lítá jeden hit za druhým, hosté se smějí, vzpomínají... a kolem desáté vám to všechno začíná vlastně docházet. Že tenhle styl svateb je prostě náš. Že sedí tomu, jak se mezi nejbližšími bavíme, jak dokážeme odpočívat, zapomenout na všechno a všichni se všemi si užít. A ve stejnou chvíli se všichni cítíme jako jedna velká rodina. Kdyby to bylo jakkoli jinak, nebylo by to ono.

Zkrátka české svatby jsou plné průtahů, podivných zvyků a nelogických sledů. Ale večer, když to všechno klapne, to stejně stojí za to...

PS: Chystáme takový malý svatební speciální článek. Vdávaly jste se minimálně před 10 lety? Máte pořád své svatební šaty, ke kterým se pojí třeba i zajímavý příběh? Obléknete je? Nebo už dávno ne? A vyfotily byste se s nimi u nás v atelieru? Napište mi na michal@prozeny.cz. Já do toho uvrtal už svoji mamku (a ta je oblékne...), tak kdo bude další?

ynezorPumanzeSaNyknalC