Hlavní obsah

Eva Bachmannová: Jaký máte vztah, poznáte v kině!

Foto: Mona Martinů

Chodíte do kina na film, nebo se líbat?

Chodíte rádi do kina? Já jo! Protože kromě promítaného filmu mne baví pozorovat cvrkot kolem. V kině se totiž odehrávají partnerské etudy jak podle šablony.

Článek

Třeba takoví teenageři ve stadiu první hluboké zamilovanosti. Všimnete si jich už u pokladny. Film vybírají podle délky a volí spíše propadáky. Správný výběr jim zaručí, že spolu stráví dvě hodiny v prázdném kinosále, kde bude tma, a tudíž dostatek prostoru pro vzájemné dotyky, funění do uší a pokus o polibek na tvář.

Určitě jste takovou návštěvu kina taky absolvovali! Můj první osahávací film pojednával o Edith Piaf – ale co hlavní hrdinka prožívala, to vážně netuším. Koncentrovala jsem se na ruku na svém koleni a rameni a byla rudá až za ušima. I proto, že prehistorická sedadla hrozně vrzala a babizna za námi syčela jak had.

Další zajímavou partnerskou etudu sehrávají mladí rodiče, kteří poprvé ukecali babičku, aby konečně jednou pohlídala vnoučátko. Většinou jdou po konkrétním filmu – když už ten čas urvali. S blaženým úsměvem zakoupí vstupenku, usednou do křesel a vymění si takový ten pohled: „Dokázali jsme to!“ Poznáte je i po tmě. Během filmové projekce několikrát zkontrolují mobil, jestli babi všechno zvládá.

Výborné etudy dokážou sehrát páry, které se rozhodly, že prostě půjdou do kina. Jen tak. U pokladny pak můžete hádat, v jaké fázi se nachází jejich partnerský vztah. Ti zamilovaní se poměrně snadno shodnou na filmu, který navštíví: ona skousne akční podívanou, on přetrpí zamilovanou romanci. Hlavně, že je miláček spokojený.

Oproti tomu páry, kterým už chemie ze vztahu vyprchala, nákup vstupenek řeší: „Tak ty mi slíbíš, že jdeme do kina, a nakonec vybereš tuhle volovinu! To jsem mohla zůstat doma! To bude zas večer!“ Následuje popcorn na usmířenou. „Proč to kupuješ, drahý to je!“ Naštěstí ty lehce rozhádané páry spojí společný nepřítel, kterým je třeba náš párek zamilovaných shora. „Jsou trapný, mámo, že jo!“

Dřív mi bylo líto těch, kteří chodívají do kina sami. Teď už vím, že to občas filmoví fajnšmekři dělají. Tak jsem to taky několikrát zkusila. Zřejmě nejsem fajnšmekr, protože mi v kině moc chyběl parťák. Vstupenku si umím koupit sama, popcornu neholduji (teda zbožňuju ho, ale vadí mi ty ušmudlané prsty), sedadlo taky najdu. Ale moc mi chybí sdílení. Sdílení prožitku z filmového plátna.

Opravdu mě zajímá, co si o filmu, který mě nadchnul (nebo otrávil), myslí někdo druhý, ideálně muž. Protože sdílený zážitek je tak nějak kompletní. Teď mě tak napadá, že filmoví kritici a kritičky asi chodí do kina samotní a opuštění. Pak ty kritiky mají mít hlavu a patu!

Jsme přece jin a jang. Teprve muž a žena tvoří jednu bytost. I když tomu třeba nevěříte, funguje to! Sice je to s druhou polovinou naší bytosti občas těžké, ale vždyť by to jinak byla nuda.

Ať se v kině ani v životě nenudíte!

ynezorPumanzeSaNyknalC