Hlavní obsah

Famfrpál či Nebelvír. Jak vznikal překlad Harryho Pottera?

Foto: Profimedia.cz

Vladimír Medek se čtvrtým dílem Harryho Pottera z roku 2003

„Pokud nejste vdaná, neberte si překladatele; není s nimi valná zábava,“ varuje mě Vladimír Medek. A já mu to moc nevěřím – právě on, spolu se svým bratrem Pavlem, dali českému čtenáři famfrpál, Bradavice, mudly i Albuse Brumbála. Přeložili všech sedm dílů knih o Harry Potterovi.

Článek

Dnes je to přesně 20 let, kdy se u českých knihkupců poprvé objevila kniha o Harry Potterovi. „Pro mě je to šerý dávnověk překrytý více než desítkou dalších titulů,“ varuje mě Vladimír Medek (79), když zabřednu hovor na dnes už kultovní literární dílo. Knižních překladů má na svém kontě kolem padesáti, vloni dokonce získal cenu Josefa Jungmanna za překlad knihy Polský jezdec od Antonia Moliny.

Jeden by si myslel, že práce s jazykem byla jeho denním chlebem od samého začátku. Vladimír Medek je vystudovaný ekonom a tím se i živil. Jak sám říká, celý život překládá po večerech. O to fascinující je, že podepsán je i pod českou verzí jedné z největších knih 20. století – Sto roků samoty od Gabriela Garcíi Márqueze. V rozhovoru jsme se ale vrátili do doby, kdy se mu poprvé do ruky dostala kniha Harry Potter a kámen mudrců. S bratrem Pavlem (†63), který mimochodem také celý život pracoval v mezinárodním obchodu, nakonec přeložili všech sedm dílů.

Vyrušila jsem vás u práce – v čem jste zrovna ponořen?

Zastihla jste mě mezi tisíc let starými sekvojemi v Kalifornii a Oregonu a aktivisty, kteří je brání proti nesmyslnému a chamtivému kácení v úžasném románu Richarda Powerse Overstory, který dostal Pulitzerovu cenu a brzy vyjde i u nás.

Vraťme se ale o dvacet let zpátky. U prvního dílu Harryho Pottera jste neměl tušení, že jde o vyprávění na pokračování. Jaké emoce to pak ve vás vzbudilo?

Knihu jsem přeložil jako roztomilou pohádku pro děti i dospělé, a tím to pro mě skončilo. A když mi z Albatrosu poslali dvojku, pomyslel jsem si něco o úspěchu, který svádí k opakování. Trvalo dost dlouho, než jsem ho vůbec začal číst. To už v Anglii s velikou senzací vyšla trojka, o HP se začalo psát i u nás a já jsem, o dovolené a z novin, zjistil, že jich bude sedm. Řekl jsem si, do čeho jsem to strčil prsty.

Jenže pak bylo těžko cesty zpět. Co vás při jeho překládání nejvíc bavilo a co na něm bylo nejtěžší?

Nejvíc mě bavilo právě to nejnáročnější. Podle mého názoru, teď to myslím obecně, nesmí nikdy z knížky čouhat, že je to překlad – musí působit jako text, který v tom jazyce vznikl, a překladatel musí především umět česky. Anglicky nebo třeba bengálsky samozřejmě taky, ale ta mateřština je nejdůležitější. U HP jsem si napřed musel postavit mantinely, a teprve pak jsem mohl začít hrát – především jsem si musel určit jména postav a prostředí. Tím jsem strávil první měsíc, místo abych ukázněně začal překládat a narážet na jeden problém za druhým – musel jsem si je všechny vyřešit předem. U knížky určené především dětem pro mě bylo nepředstavitelné, že by se v jakýchsi Hogwarts hrál Quidditch.

Přeložím pro všechny mudly – že by se v Bradavicích hrál famfrpál. Právě vy jste vymyslel základní pojmy, které se v knize objevují. Můžete nás nechat nahlédnout do vaší kuchyně a vysvětlit, jak vznikaly alespoň některé názvy?

Škola čar a kouzel má čtyři koleje. Nebelvír se anglicky řekne Gryffindor. Slovo gryffin ve slovníku najdete, je to okřídlený lev, a slovo Nebelvír to respektuje – je v něm nebe i lev. Havraspár (Ravenclaw) se dal přeložit skoro otrocky, kdežto Slytherin čili Zmijozel vychází ze zvukové podoby – slyšíte, jak oboje syčí, je to prostě hadí jméno. Čarodějná škola je v Hogwarts – a warts jsou bradavice, ba dokonce wart hog je podle slovníku prase bradavičnaté – a Bradavice byly na světě. Uznejte, že tak by se klidně mohla nějaká vesnice u nás jmenovat. Lidé, kteří neumějí čarovat, jsou u Rowlingové muggles. Muglové by asi nebylo to pravé, ale mudlové? To zní docela česky, něco jako šmudla nebo budla… a tak pořád dál. Takže většinou je to konstrukce, ale doplněná nápadem a intuicí.

Foto: Profimedia.cz

Zásluhu na překladu knih o Harryho Pottera má i Pavel Medek, který zemřel v roce 2015

Napadl vás pak třeba ještě lepší výraz? Že byste si řekl „hergot, tohle by k tomu sedělo lépe“? Anebo jste byl rád, že jste to už vymyslel, a nevracel se k tomu?

To víte, že napadlo – ale k tomu se dostaneme později. Ovšem po těch dvaceti letech si je až na výjimky nepamatuji.

A proč jste některá jména přeložil a jiná nechal v původní podobě?

Tady jsem musel zachovat určitou rovnováhu, jinak by čtenáři nepoznali, že se to děje v Anglii a ne v Zadní Třebáni. Takže ředitel školy Albus Dumbledore je Albus Brumbál (což je jeden z českých výrazů pro čmeláka), ale jeho zástupkyně zůstala profesorka McGonagallová. Ostatně by se čtenáři asi divili, kdyby hlavní postavou byl Jindra Hrnčíř – a to je v překladu Harry Potter.

Podle čeho jste se tedy rozhodoval, čemu dáte český ekvivalent?

Především to počeštěné slovo muselo zapadnout do kontextu, ladit s angličtinou. Důležité byly i aliterace, s kterými paní Rowlingová ráda pracuje, a já se je snažil dodržovat. Takže na záchodcích ve druhém dílu straší Ufňukaná Uršula, i když mi bylo docela líto Brečlavé Bedřišky nebo Fňukavé Filipíny.

Jaký je to pocit, takhle po dvaceti letech slyšet, že vaše vymyšlená slova se ujala a lidé je běžně používají?

Samozřejmě příjemný – ale to právě potvrzuje, že překladatel nemůže jen překládat. Musí spolutvořit. Překladatel musí být práv výchozímu jazyku, především však musí být práv češtině; překlad vlastně musí působit jako původní kniha.

Před chvílí jste se ptala na to vylepšování. Včera jsem něco přeložil, a když to dnes čtu, dělám v textu úpravy. A když se k tomu vrátím za měsíc, zase něco najdu. V určitém momentu pak člověk musí říci dost, toto je konečná podoba – jinak by mohl překlad neustále vylepšovat i dvacet let. Ostatně u psaní beletrie platí totéž.

Foto: Nakladatelství Albatros

Jedna z prvních obálek Harryho Pottera

Podíl na překladu knih o HP nese i váš bratr Pavel. Jak jste si to rozdělili? To jste si, zjednodušeně řečeno, řekli, že vy překládáte do strany 150 a on od strany 151?

Páni, to je šílená představa, takhle by to opravdu nešlo. Při tom, jak se to vyvinulo, měl Pavel dokonce většinový podíl. Navíc žil v Praze, takže se mohl zúčastnit různých „potterovských“ obřadů. Paní Rowlingová vydávala jako stroj jeden díl ročně a nakladatelství Bloomsbury trvalo na tom, že to musíme dohonit. Takže bylo potřeba přeložit trojku a čtyřku více méně najednou, a to bylo nad síly jednoho člověka. Protože můj bratr Pavel překládal pro Albatros taky, shodli jsme se, že to bude nejlepší řešení a od té chvíle to byla společná záležitost.

Na jednotlivých dílech není vidět, že by se lišili překladatelé. Jak jste toho dosáhli?

Nebylo to nic snadného. I když člověk nějakou knížku překládá sám, není jednoduché si na straně 424 vzpomenout, jak to řešil na straně 16. Dneska to při troše štěstí dokážete počítačem, když v něm máte zvlášť uložený i originál. Takže jsem nejdřív ze všeho sedl a tři dny sepisoval všechna jména a výrazy, které jsem použil v jedničce a dvojce, nejen názvy kolejí, ale třeba i jména kouzel, a když bratr dodělal trojku, přidal zase ty svoje a totéž já po čtyřce – ten slovník měl desítky stran!

Nakonec já skončil čtyřkou a celý zbytek dodělal Pavel. Jednak jsem měl jakési zdravotní potíže, jednak jsme se vždycky lišili stylem práce. Já byl pomalý a důkladný; Pavel víc improvizoval a také dokázal prosedět u počítače neuvěřitelný počet hodin, takže akceptoval i zcela šílené termíny. Myslím, že to bylo sedm set stran za tři měsíce.

Dle vašeho názoru, proč se knihy o Harry Potterovi dočkaly takového zájmu? Proč děti začaly číst?

Přitom to není ani „vysoká“ literatura, ani brak, který by se podbízel. Podle mého názoru je to proto, že HP se úplně liší od všech těch akčních filmů, na které by se děti sice neměly dívat, ale dívají se na ně. Harry Potter je v zásadě pohádka, klasický zápas mezi dobrem a zlem, a většina dětí straní intuitivně dobru. Těch Pažoutů a Horáčků, kteří se mohou smíchy potrhat, když vlk polyká babičku, je doufám ještě pořád menšina. A to je důvod, proč Pottera čtou i dospělí. My sice už víme, že ve skutečném životě to chodí všelijak, ale přece jen potichu doufáme, že i to dobro občas může mít šanci. A potom – polovina úspěchu HP je reklama. Obzvlášť když do toho pak vstoupilo studio Warner Brothers. Perfektní, profesionální – ovšem jen reklama.

Foto: Profimedia.cz

K celosvětové slávě a vzniku fenoménu pomohly také filmy, které se o čarodějném učni začaly točit

Na kontě máte ale mnohem více překladů, je jich kolem padesáti. Nejste někdy na Harryho Pottera tak trochu naštvaný, že ostatním dílům vlastně ukradl tu pozornost? 

Naštvaný na něj tedy opravdu nejsem. Samozřejmě, překládal jsem vynikající autory; měl jsem to štěstí. Ale každá z těch knih má jiné publikum, takže nedochází ke střetu zájmů, abych použil dobový termín. A žádná jiná nezpůsobila, že by mě na ulici uctivě zdravili neznámí školáci.

Pokud se nemýlím, nejvíce knih jste přeložil od Gabriela Garcíi Márqueze. Je vám jako autor nejbližší? Nebo to má něco společného s tou jižanskou náturou?

Na to je krátká odpověď: Sto roků samoty je jedna z pěti nebo šesti největších knih dvacátého století. A jižanskou náturu asi tak trochu mám – přinejmenším českou zimu teď v stáří opravdu nemusím.

Také vás pohltila mánie Harryho Pottera, anebo vás příběhy o něm nechávaly chladnými a dáváte přednost ženské literatuře? Pak by vás mohl bavit rozhovor s Halinou Pawlowskou

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama