Gábina Osvaldová: Soukupovo dítě klidně pohlídám

Vítejte z cest. Tak copak jste mi přivezla?

„Nic jsem vám nepřivezla. To bylo podmíněné tím, že mi dáte pokoj a nebudete po mně chtít rozhovor. Pak bych vám bývala přivezla krásný batacký rituální předmět. Takhle máte kulový.“

Přivezla jste při své nechuti k suvenýrům z cest vůbec někomu něco?

„Nerada nakupuju, nerada si něco přivážím, to máte pravdu. Ale své sestře a svému kamarádovi jsem přivezla něco, čemu jsem nemohla odolat. Mezi různými šamanskými holemi, kopiemi batackých domečků a hlavně spoustou různých bubáků, které se ke kanibalské kultuře Bataků dobře hodí, ale které já moc nemusím, protože na mě z toho vane něco zlověstného, jsem našla jediného batackého řezbáře, který v souladu s přijatou křesťanskou vírou vyřezal i pár andělů. Přitom křídla jim udělal zavřená, podle motýlů. Kouzlo nechtěného…“

Vy jste dobrovolně odjela na měsíc k lidojedům?!?

„Oni už oficiálně nejsou kanibalové, i když mi občas přišlo, že dojedli nedávno. Což není daleko od pravdy, protože posledního člověka tam prý snědli v roce 1976. Párkrát se mi tam stalo, že mě jakože přátelsky vzali za paži a přitom mi promačkávali svaly. Zřejmě síla zvyku. Já jsem se jim musela obzvlášť zamlouvat. Dlouho jsem kamarádům, kteří tam už byli, vzdorovala, když mi to nabídli. A mnohokrát jsem se tam potom divila, proč mě tam zatáhli.“

Co jídlo? Předpokládám, že další problém.

„Samozřejmě. V Jakartě a v Medanu se ještě dá jíst v restauracích. Jakmile vyjedete kamkoli jinam a jíte tam, následuje krutá odveta. Nepředstavitelná! K tomu přidejte, že tamní toalety nejsou tak úplně toalety – obzvlášť ty u silnic. A silnice jsou tak strašné, že vzdálenost 200 kilometrů jedete osm hodin. Ale zpátky k toaletám: v lepším případě šlapky, v běžnějším díra do země. A k tomu posvátná nádrž, které se říká Mandy. Na papír si nechte zajít chuť, je tam leda naběračka pro všechny, kterou si nějak ošploucháte příslušné partie. Radši nevzpomínat, i když já těmito problémy trpěla relativně méně než mužská část výpravy. Ale dovezla jsem si koření, kurkumu, koriandr a podobně a spoustu různých pálivých hrůz. To se mi tam nezprotivilo, protože pálivá jídla mám ráda. Takže i když leccos z toho, co jsem tam jedla, už nikdy jíst nechci, vařit s jejich kořením budu ráda.“

Shrneme-li to lapidárně a spíše pudově: líbilo se vám tam?

„Pudově to byla šílená zkušenost. První týden jsem trpěla hlubokou depresí, a kdyby kamarád s sebou nevezl lahev slivovice, nikdy bych se z ní nedostala. Představovala jsem si něco jiného. Divokou přírodu, prodírání se džunglí, požírání pakobylek. Nic takového. Vyděsilo mě, kam až to dospělo, jak to skočilo od divošského, animistického přístupu k životu ke skútrům, které jsou všude, satelitům, které najdete na každé chatrči, a PET lahvím, ze kterých jsem měla největší amok. Nadvláda PET lahví! My si tady můžeme vybrat, co budeme pít. Oni ne, ale místo toho, aby se věnovali tomu, jak vodu vyčistit, řeší to PET lahvemi. Indonésie, to jsou hory PET lahví, všude. Na nejkrásnější vyhlídce nad jezerem Toba čutnete do padesáti PET lahví.“

Do těchto lokalit se z civilizace jezdilo pro hluboká duchovní poznání, ze kterých pak člověk po zbytek života těžil a žil. Přivezla jste si něco podobného?

„Že je svět totálně v háji. To víme sice i odsud, ale tam vás to praští vší silou. Tam jsem nejdřív začala nenávidět všechny kolonisty, ale pak jsem to škrtla. Blbost, to by dopadlo stejně. I zahořela jsem nenávistí ke všem náboženstvím. To jsem pak taky revidovala a skončila jsem u nenávisti ke kapitálu.“

To máte s exotickým cestováním asi nadlouho vystaráno. Pokud tedy nejste vášnivá cestovatelka. Jste?

„Vůbec ne. Zastávám názor, že lidé nemají nikam jezdit a pokud možno sedět na zadku. V tom jediném se shodnu s panem Knížákem, který nemá rád ,turistování'. Já taky ne. Mám, pravda, jeden svůj oblíbený ostrov, kam jezdím dobrovolně, ale jinak se nikam nehrnu.“

Není to špatný timing? Dopsala jste muzikál Mauglí, načež jste odjela za exotikou. Nemělo to být obráceně?

„Ano, Mauglí byl skutečně jedním z důvodů, proč jsem se k cestě nechala přemluvit. Je sice dopsaný, ale na jevištní ztvárnění si ještě téměř dva roky počká a při něm se tyhle zkušenosti zúročí. Mám spoustu fotografií a taky jsem nakoupila hromadu indické a indonéské muziky, aby měl Ondřej inspiraci. A já jsem chtěla dostat to všechno do očí, a to se povedlo. Nakonec jsem se i projela na slonu a viděla všechna zvířata, která jsem vidět chtěla. Jen jsme za tímto cílem museli na safari, protože ve volné přírodě jich tam už moc nežije. Anebo je to smutek jako rezervace Bukit Lawang, kde žijí orangutani. Respektive dožívají, protože jsou tam tak deprimovaní, že už se odmítají rozmnožovat.“

Dva roky do uvedení Mauglího? To znamená, že ještě před ním přijde inscenace Muže s železnou maskou?

„Ne, z té naštěstí sešlo a Mauglí je místo něj. Já to od počátku dělat nechtěla, protože mi to připadalo už příliš jako kolotoče a houpačky. Ale přesto jsem kývla na nabídku. V té době ale právě naši chlapci, tedy můj syn a skupina Nightwork, zrovna pobývali dva dny ve výběhu v ZOO místo zvířat a já se tam za nimi byla podívat. A jak jsem tak chodila mezi těmi zvířaty, přišlo vnuknutí. Proč bych měla dělat něco takového, když mě mnohem víc než lidi baví zvířata… ta mě vždycky víc nabíjela… co kdybych udělala něco o zvířatech? A napadla mě Kniha džunglí, Mauglí. Hned jsem to volala Ondřejovi a ten nadšeně souhlasil.“

Pak jsem vás začal uhánět k tomuto rozhovoru, ale vy jste půl roku jen psala a psala. To je běžná doba?

„To je různé. Při tvůrčí práci mozek nejede pořád. Když vím, jak a o čem, jsem schopná napsat tři texty za noc. Pak ale může přijít období, kdy máte prostě vybráno a tři neděle se nechcete na počítač ani podívat.“

Když už jste mimochodem narazila na syna. „Tepláková souprava, gule dej si doprava…“ Po kom to to dítě má?

„To nevím, po kom to má, ale zrovna Tepláky se mi nelíbí. Na rozdíl od jiných písniček Nightwork. Taky jsem to Františkovi řekla a jeho to štvalo.“

Líbí se vám dobrovolně, nebo jako milující a odpouštějící matce?

„Jasně že dobrovolně. Často si je v autě pouštím.“

Teď mi dochází další věc – vy nekulháte. Vy jste prošla džunglí s nohou, která jednu dobu byla úplně nadranc a hrozila, že tak zůstane. Už je v pořádku?

„Taky jsem měla strach, že tam bude takové vedro, které už nebudu moci snést. Tam totiž i teď, v zimních měsících, bývá tak nesnesitelně, že přes poledne je nejlepší někam zalézt. Noha neprotestovala. Ale ptát se mě, jestli mám nohu pořádku, je ironie. Není a nebude. Nemám vazy v koleni a kotník mám tak zmasakrovaný a znehybněný, že chodím trvale na hokejce. Lyžování nic, do kopce, z kopce – taky nic. Přesouvám se. A hrozně mě od toho bolí záda, protože jsem trvale pořád nakřivo.“

Lyžování? Že by se vám ještě chtělo…

„Za to nemůže lyžování, ale jeden anglický lyžař na sjezdovce v Itálii. Který to navíc ještě zapřel. Ale nemáte lepší témata k povídání než moji nohu?“

Mám. Jak se cítíte jako novopečená teta?

„To je možná lepší téma, ale já mu nerozumím.“

Ondřej Soukup, váš stále ještě legitimní partner, v rozhovoru pro tento server prohlásil, že jste se z manželky stala jeho sestrou. A jemu se teď narodilo dítě. Takže gratuluju k neteři.

„Tak to je jeho teorie. Když to tak cítí, budiž. Já se necítím být žádným jeho příbuzným a už vůbec nejsem něčí teta. Což mi ale nebránilo zrovna před pár dny, když se mi Ondřej svěřil, že by i s Luckou, která prý pořád sedí doma, rádi zašli na nějaký muzikál, mu nabídnout, že mu dítě pohlídám. A jelikož je to Ondřejovo dítě, bude jistě sympatické a milé a já ho při hlídání nebudu muset pověsit za paty z balkonu.“

Už jste ho viděla?

„Jasně! Teda in natura ne, ale na fotkách. Ono to většinou stačí.“

Teď když se narodil levoboček, rozvedete se?

„Promiňte, ale do toho nikomu nic není. Nehledě na to, že já to nevím. A levoboček? Víte, že já to tak nevnímám? Pro mě to je prostě Soukupovo dítě.“

To jsou samé legrácky a srandičky. Zkusme teď vážně a s rukou na srdci: není vám ani trochu líto, že Ondřej už není s vámi, nýbrž s někým jiným, že jste se v jeho očích proměnila v sestru…?

„Kdyby mi to bylo líto, asi bych život režírovala trochu jinak, nemyslíte? A kdybych s ním chtěla být, byla bych s ním.“

Pokud by on chtěl být s vámi…

„To je právě to, že tomu nerozumí nikdo, jenom my dva. A mně je to úplně jedno. Akorát že jak to kromě nás nikdo nechápe, dámy, které vytvářejí bulvár, si tu situaci představují podle svého. Takže chvilku to bylo: Chudák opuštěná Gábina… Ta svině Soukup… Tak to vůbec není. Nepřipadám si nikterak opuštěná, nikterak odstrčená, nikterak ukřivděná. Já teď hlavně potřebuju, aby měl klid na práci a skládal, a i proto Soukupovo dítě ráda ohlídám. Ostatně za to, že to dítě má, můžu prý i já, jak mi nedávno řekl. A já jsem část své viny uznala a teď ji hodlám hlídáním odčinit.“