Moje Chladná je moc chladná

Jste ostřílená divadelní herečka, v Divadle v Dlouhé jste už odehrála nejednu sezonu. Přesto, měla jste trému, když jste poprvé stanula před kamerou na place?

Strašnou. To si nikdo neumí představit. Byla jsem tak nervózní, až jsem se klepala. Ale pan režisér mě uklidnil, že je to v pořádku, že to ani není poznat a že zrovna v této scéně to přesně sedí.

Kdo vám na place ještě pomáhal?

Hlavně to byl Robo, tedy režisér Robo Švéda. Když jsem si nebyla jistá, vždycky jsem utekla za ním, trochu si s ním pošpitala, a on mi řekl co a jak. Bylo to jen mezi námi dvěma, nic se neřešilo veřejně. Teď už po zkušenosti z natáčení vím, že se to tak obvykle dělá, před štábem se takové věci neřeší. Jsem režisérovi za tu diskrétnost vděčná.

Vaše Jana Chládková je podle scenáristů kvůli své plachosti a zároveň bystrému úsudku pro většinu mužské populace nevhodná k seznámení. Co jste před natáčením věděla o psycholožkách?

Velmi málo. Ale s jednou jsem měla schůzku a ona mi vysvětlila, že psycholog by měl být empatický, soucítit s lidmi, byť jde o nepříjemné věci. Své ego přitom musí upozadit, aby ho případ vnitřně nezasáhl. Snažila jsem se držet základní charakteristiky postavy i toho, co mi řekla psycholožka. Ale když jsem se pak viděla na obrazovce, trochu jsem se lekla. Připadala jsem si až moc chladná. Vlastně jsem se na sebe vůbec nemohla dívat.

Kluci jsou na mě hodní. Nejsem tak plachá jako Jana Chládková, jsem spíš raubíř, prostě holka v kalhotách. Takže spíš, než by mě hýčkali jako nějakou princeznu, berou mě jako rovnocenného parťáka, který s nimi takzvaně drží basu.