Hlavní obsah

Očima padesátky: Inkontinentní nula

Foto: ilustrace Lenka Samešová
18. 1. 2021

Přestože má lež krátké nohy, netrvalo jí příliš dlouho a doběhla mě. Velkou námahu jí to nedalo, v běhání mám totiž rezervy. Využívat je nehodlám, dodnes mám v paměti tělocvikářku vyzbrojenou píšťalkou a šarmem drátěného kartáče. A sebe v modrých trenýrkách, které fungovaly jako lokální anestetikum.

Článek

Kvůli těsným gumičkám v tříslech jsem vždycky po pár minutách ztratila cit v nohou. Při běhu na pět kilometrů mi to vyneslo jedničku za výkon a měsíc v posteli kvůli únavové zlomenině kotníku. Dodnes při dobíhání autobusu cítím praskání kostí a šum rentgenových paprsků. Jistě chápete, že předsevzetí pravidelně běhat jsem si nikdy nedala. Nedávám si vlastně žádná předsevzetí. A to je právě ta velká lež. Dávám. Akorát se to jmenuje jinak. Já totiž nepotřebuji předsevzetí. Mně stačí aplikace.

Od Nového roku jsem si jich nainstalovala několik. Francouzská slovíčka mi šla skvěle. Croissant, fromage, champagne, kdo říká, že na jazyky potřebujete hlavu? Pak ale chuťovky došly a moje tempo polevilo. Když mi aplikace přihrála ménopause, docteur, guillotine – přesně v tomhle pořadí – pochopila jsem, proč mi na displeji vyskakují reklamy na inkontinenční vložky. Zrcadlo možná ošálím. Počítač ale ne. Další z ušlechtilých novoročních cílů bylo seznámení se s podcasty. Protože kdo je neposlouchá, jako by nebyl. Tak jsem si z virtuálního éteru vydloubla podcastovou aplikaci, že se budu intelektuálně zocelovat cestou do práce. Nebo z práce. Po ránu mám ale mozek v módu měsíčního mimina – papat a spát. K večeru to není o moc lepší, jen mezi „papat a spát“ se občas vmáčkne bumbat. Poslouchat v tomhle stavu podcast je jako pustit si projev premiéra. Rozumím slovům, ale smysl mi uniká. Využiji nabídky „odložit poslech“ a tupě zírám z okýnka autobusu. Fronta podcastů narůstá, moje frustrace taky. Podcastem nepolíbenou auru se snažím vylepšit stažením aplikace na třídění odpadu. Od chvíle, kdy jsem si přečetla složení taveného sýru, totiž tápu, zda ještě patří do bia, nebo už do plastů. A planeta kvůli mně úpí. Se sýrem mi apka nepomohla, zato mi nabídla data a místa, kam mohu vyhodit harampádí ze sklepa. Fajn. Takže mě čeká pracovní sobota, abych to neprošvihla.

Pokud jde o novoroční předsevzetí, místo rekapitulace se dostavila kapitulace. Na displeji mi svítí nula. Ale nežehrám, jsem na ni zvyklá. Jako majitelka této vzácné krevní skupiny vím, že i nula může být pěkné číslo. A život bez ní si lze představit jen obtížně. To bohužel neřekl můj manžel, ale novinář, matematik a popularizátor vědy Charles Seife. A pak, že matematikové jsou divní…

Jestliže vás matematikové neberou a raději se zasmějete, přečtěte si i starší fejetony Lucie Šilhové v její rubrice Očima padesátky.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek