Jak slavila Vánoce redakce?

Jestli jsme se na něčem shodli stoprocentně, tak na tom, že po osudovém odhalení pravdy o Ježíškovi to teprve začala být sranda. Většinu z nás sice rodiče i nadále posílali do nějaké místnosti nebo na chodbu, abychom neviděli, jak nosí pod stromek dárky. A zatímco třeba moje o dva roky mladší sousedka byla dárky úplně posedlá a večeřelo se u nich klidně už ve tři odpoledne, u nás se čekalo až na tmu a večeřelo se vždy až kolem šesté hodiny.

Asi nejsilnější vzpomínku, jak na neexistenci Ježíška kdo z nás přišel, má Magda Krajmerová. „Celý podzim máma mluvila o tom, že potřebuju nový kabát. Pak jsme šly zkoušet jeden, více se jich v době mého mládí nevyrábělo, a odůvodňovala to tím, že paní prodavačka má stejně starou vnučku, které by ho chtěla koupit, jenže bydlí daleko, takže nemůže přijet,“ vzpomíná. „V obchodě se pak všichni rozplývali, jak mi sluší a že bych si o něj taky mohla napsat Ježíškovi, vždyť přece žádný nemám! Tak jsem ho na přání rodičů přilípla na konec seznamu dárků, a zatímco na koloběžku se ten rok Ježíšek vykašlal, kabát pod stromečkem byl. Tehdy mi došlo, že to nemohla být náhoda,“ vysvětluje, jak rodiče odhalila.

„Ale ani pak Štědrý večer neztratil kouzlo. Byl to snad jediný den, kdy jsem si mohla u večeře přidat! Jindy jsem to měla zakázané, abych nebyla ještě tlustější, než jsem byla. Zatímco rodiče se těšili, jak budu jásat pod stromečkem, já jásala u jídelního stolu,“ směje se Magda.

Tak tohle úsloví určitě neplatilo a dodnes neplatí v rodině Lucky Müllerové. Ona ani její maminka totiž nikdy nevydržely neříct, co té druhé koupily. „Já a máma jsme měly Vánoce vždy hned několikrát. Třeba měsíc dopředu jsem jí něco koupila a po různých hrách a hádankách jsem jí dárek dala. Máma pak udělala to stejné. Ve finále jsme se takhle pořád dokola obdarovávaly, dokud jsme obě totálně nezbankrotovaly :-) Mně tohle zůstalo dodneška, takže jediná šance je koupit dárky maximálně týden před Vánoci, déle to nevydržím,“ vysvětluje celopodzimní Vánoce Lucie.

Klasické Vánoce se zavíráním kamsi jsme každoročně měly já a Míša Čapková. S tím rozdílem, že zatímco Míša Ježíška vyhlížela z okna ložnice, mě rodiče posílali na chodbu, protože dárky byly poschovávané po celé ložnici. „Pamatuji si, že jsme se neustále vyptávali, kudy se k nám Ježíšek dostane. A já z něj měla spíš strach než radost, asi to bylo vzpomínkou na nedávného čerta s Mikulášem. Bylo také hrozné, jak dlouho trvala večeře. Dárky se samozřejmě rozdávaly až po umytí nádobí,“ přiznává svoji nedočkavost Míša. „Když už jsme byli dospělí, byla to mnohem větší legrace. U nádobí jsme zpívali písně, třeba Kaťušu nebo hymnu, samozřejmě doplněné komunistickými písněmi Partyzán nebo Vlajka vzhůru letí. Byla to velká legrace, které se účastnila celá rodina,“ vypráví o netradičních „koledách“.

Podobné to bylo i u Jany Finferlové. „Nevzpomínám si, kdy jsem přestala věřit na Ježíška, ale nějakou dobu mi bylo podezřelé, kam vždycky táta po večeři mizí,“ vzpomíná na první náznaky toho, že něco není v pořádku, Jana. „Mamka mi to vysvětlovala tím, že jde zkontrolovat, jestli už u nás Ježíšek byl. Kdybych ale vylezla z kuchyně já, Ježíšek by se vylekal a utekl i s mými dárečky. Proto jsem poslušně seděla a čekala, dokud táta nepřenesl balíčky ke stromečku. Potom Ježíšek zacinkal zvonečkem a taťka přišel říct, že už můžu vylézt. V dalších letech jsem hrála tuhle habaďůru s nimi – na mého o devět let mladšího bráchu.

Ani u nás doma se nedělo nic zvláštního – po večeři se mylo nádobí, pak se vyhlížel Ježíšek, dokud nezacinkal zvoneček. Jeden rok ale mamka nechala na konci listopadu vyměnit zámek u ložnice a klíč nosila na krku. Celou tu dobu jsme s bráchou trnuli, co to může být za tak obrovský dárek, že nejde nikam schovat a ložnice musí být zamčená! Když jsme pak vtrhli na Štědrý večer do obýváku, kde nic, tu nic. Oba jsme byli hrozně zklamaní. Tedy až do chvíle, než jsme si všimli mašle položené na bílém ubruse, který cosi – avšak nic extra velkého – přikrýval. Pod ubrusem se totiž skrývalo akvárium s naším prvním křečkem, Čeňkem. Za ty dva roky, co jsme ho měli, kousl jen jednou – onen Štědrý večer mého tehdy asi desetiletého bráchu.

A co vy? Jak vzpomínáte na vaše Vánoce, když jste byli malí? Jak problém „dostat nepozorovaně dárky pod stromeček“ řešíte s vašimi dětmi? Podělte se o vaše vzpomínky a tipy v diskusi!