Článek
Lenka se na našeho chlapa obrátila s opravdu neobvyklým problémem: „Mám přítele, mám ho ráda. Je to milý a zajímavý muž, spíše skromný. Vážím si ho. Snaží se být spravedlivý a pomáhat druhým v nouzi. Jen dodám, že měl celkem složité dětství, snad i citově strádal.
Když jsme se seznámili, tak celkem brzy se přiznal, že se mu líbí ženský svět. Líbí se mu ženy. Obdivuje je a trochu jim prý závidí. Řekl mi, že si čas od času si oblékne třeba sukni a je mu líto, že nemůže normálně ven. Nechce být za blázna, homosexuála apod. Sukně má asi tři a je pravda, že mu celkem sluší. Nic výstředního, spíše sportovní.
Když jsme to probírali, tak to chápu, ale současně si říkám, že to není úplně normální a dnešní svět to nechce akceptovat. Tvrdí, že je rád mužem že se necítí jako fetišista, transvestit, ale že ho mrzí ta nemožnost muže v dnešní době obléci si někdy na sebe, co se mu zrovna chce a líbí.
Jinak jsem u něj nic dámského neviděla. Tedy – silonky také nezavrhuje. Když je chladno, tak to k sukni patří. Prý je příjemné mít na noze něco jako druhou kůži a nohu to dělá hezčí. Říká věci, které znám, ale od muže to je divné.
Normálně v sukni ven nechodí, ale zkusili jsme procházku večerním městem nebo po lesních cestách. Moc mi to ani už nevadí a to mne děsí. Dokonce se mi to i líbí! Prosím pomozte! Nevím, jak se mám k té věci dál stavět. Mám mu to nějak zakázat? Přiznám se, že se za něho stydím a současně ho obdivuji.
Vím, že každý je nějak ujetý a to dělá lidi zajímavými. Nejsme stejní, a to nás někdy přitahuje, ale jaké jsou hranice...?"
Vážená Lenko, ve svém popisu situace se nezmiňujete o tom nejdůležitějším pro „diagnózu“ vašeho drahého – jaká je jeho afinita k opačnému pohlaví, tj. jaký má tah na branku (pod vaší sukní), zkrátka zda se chová jako chlap vedle ženské. Pokud by tohle bylo v pořádku, padly by pochybnosti o vyhraněnosti jeho maskulinity, ovšem obsah vašeho sdělení je padnout nenechal.
Zmiňujete se také o jeho citovém strádání z dětství, což mívá (vím, nezaviněné) celoživotní důsledky, mimo jiné i ve zmatení pohledu na pohlavní role. Přihřeji si svou polívčičku upozorněním, že takhle nějak budou v budoucnu vypadat „děti“ registrovaných homosexuálních partnerů…
V každém případě už prostý fakt, že mužský takhle narcisisticky přemýšlí o tom, co si vzít na sebe a co se příjemně nosí, svědčí pro pohlavní zmatení (feministky a politicky korektní rozvraceči klasických hodnot, jásejte!). Ať si to on připouští nebo ne, je to transvestit „jak vyšitej“, navíc tělem a duší, nikoli jen nějaký komerční kašpar.
Odkdy se muž (místo aby sportoval, fandil, ležel pod autem nebo přemýšlel o obraně zeměkoule před Marťany) zabývá tím, co mu dělá hezčí nohy? A odkdy takoví imponují ženám? Vás má spíše přitahovat tahoun v práci, starač, empatik, atlet a neúnavný milenec.
Máte pravdu, že každý je nějak „ujetý“ a hranice normálnosti se hledá těžko. Já si ale myslím, že ta hranice je soukromý svět domova. Tam ať si dělá každý, co chce – pokud to neškodí spolubydlícím(u). Ale co si budeme povídat, jeho snem je jít s vámi do divadla v minisukni, podvazcích a krepsilonkách, stejně jako snem homosexuálů je pochodovat po ulicích pod prapory v Prague Pride.
Lidé se vám začnou posmívat a vám to začne vadit. Možná řeknete, že lidé jsou málo tolerantní, ale ta jejich emoce je hlubší – mají podvědomě strach tolerovat něco, co se příčí zákonům přírody. Ujetost sice dělá lidi zajímavými, ale ne takováhle – no, jak to říci – proti Božím přikázáním.
Být vámi, vezmu roha – ne proto, že vám po kuchyni lítá nahý chlap v kraječkové zástěře (vy jste si už zvykla, mně se zvedá žaludek), ale proto, že bych nechtěl žít ve strachu, kam dál se to ještě může zvrhnout. Je mi ho líto, protože on těžko někoho jiného jako vy sežene, a tak zůstane sám a možná se z něj vyvine podobný šílenec, jako ten v Mlčení jehňátek. To ale není váš problém, vy se musíte postarat o svoji budoucnost a ta ve spáse zoufalců neleží.
S ničím se nemusí tak opatrně hospodařit jako s časem. Procházky po lesních cestách s chlapem v sukni a na dotek příjemných silonkách je hodně nejistá časová investice. Až jednoho dne přijdete domů a on(a) tam bude ležet po transgenderové operaci, co si na něm, teď už na ní, vezmete?
Budete ve čtyřiceti bezdětná znovu lítat po seznamovacím trhu ve snaze rychle ještě urvat nějakého chlapa, proklínajíc svou frikulínskou (free-cool-in) toleranci, která vás stála deset let života.
