Hlavní obsah

Jak to vidí chlap: Péče o nemocné rodiče nám ničí osobní život. Co s tím?

Foto: Profimedia

Jak skloubit péči o staré rodiče s partnerským životem? To je dnešní otázka pro našeho chlapa Josefa Hausmanna

Jitka i její partner se starají o nemocné starší rodiče. A jejich vlastní život šel proto do ústraní. Co dělat, když jejich vztah stojí na místě a točí se jen okolo starostí s rodinou? Takhle to vidí chlap!

Článek

Na e-mail jaktovidichlap@prozeny.cz se obrátila čtenářka Jitka. Josefa Hausmanna se ptá na názor ke své aktuální životní situaci. Pravda, není sama, má přítele, ale oba se starají o své nemocné rodiče, na osobní život jim nezbývá moc času ani energie. Nebo je to všechno trochu jinak? A jak situaci řešit? Takhle to vidí chlap!

Čtenářka Jitka: „Mám přítele, se kterým se známe již 10 let. Dalo by se říci, že jsme na setrvačník. Přítel i já se staráme o nemocné členy rodiny a žijeme každý ve své domácnosti. Starám se o matku, která je každou chvíli hospitalizovaná v ústavě pro duševně choré.

Přítel žije s otcem, který je na tom podobně. Žila jsem 26 let v Praze, vždy jsem se dovedla o sebe postarat. Měla jsem svoji garsonku i dobrou práci a hodné známé, přátele kolem sebe. Když matka vážně onemocněla, vrátila jsem se domů, do rodného města.

Podotýkám, že město je malinkaté a každý druhý občan o každém vše ví od A až po Z. Snad mě pochopíte, že jsem z toho smutná, byla jsem zvyklá se učit a zajímat se o nové věci, nakonec v Praze je mnoho aktivit a využití všeho druhu. Moc se mi stýská.

Ale k jádru věci. S přítelem vedeme pouze řeči o nemocech svých rodičů, jako by nám bylo 100 let. Neumíme se zabavit, pořád jen a jen to samé dokola. Přítel mluví jen o tom, zda otec byl dnes takový či makový, buď se zhoršil, či pomočil, mně to bohužel k životu nestačí. Je to normální, aby se člověk obětoval a doslova zestárl a přestal žít svůj vlastní život?

Vím, že to jsou rodiče, ale dnes není nemorální požádat o jinou pomoc, třeba ve formě různých zařízení. Možná jsem zlá, ale je mi 52 let a mám též právo žít v klidu svůj život a neřešit pouze jen stres. Není to o tom, že bych se nepostarala, ale někde ta pomyslná hranice je?!“

Vážená paní Jitko, jako srdcem venkovan se ještě před přejitím k tématu musím ohradit proti vašim steskům na to, jak jste měla v Praze vyžití všeho druhu, a na maloměstě nic. Opak je pravdou – jen na maloměstě stihnete jít z práce na tenis, pak se protáhnout do Sokola, při měsíčku si zabruslit na rybníku a v noci ve svém domku nikoho nerušit přehráváním klavírních etud. A to už vůbec nemluvím o možnostech samotářštějších typů lidí – kdykoli si doběhnout nebo na kole dojet na luka, do lesa, k řece… A cestou se stavit u mámy. Jak se vám může po tom pražském polosvětě stýskat?

Obě své otázky („Je normální, aby člověk přestal žít svůj vlastní život?“ a „Mám právo žít v klidu vlastní život – někde ta pomyslná hranice je?“) jste si již jejich sugestivní konstrukcí zodpověděla sama, takže se mě vlastně na nic neptáte.

Kromě toho, že máte v obou (řečnických) otázkách pravdu, se zde možná jedná i o zástupný problém. Člověk, který se v mládí nic nenaučil, pak nemá co rozvíjet. Je jako žena, které děti vyletí z hnízda, a ona se ocitne ve vakuu. Toto vakuum se pak snaží „zahustit“ zvýšenou aktivitou tam, kde ani není tolik aktivity zapotřebí – například starostlivostí o rodiče – a na tuto aktivitu pak svede neschopnost uspořádat si život jinak. Ten váš přítel jakbysmet. Proto je ten váš vztah tak nudný.

A když vás (nedivím se) řeči vašeho přítele o nemocech otce nebaví, inspirujte ho k něčemu jinému. Nenechávejte všechnu zábavu na něm. Neříkejte, že když se kolem něj roztančíte v průhledných kalhotkách, že bude pořád mlít o fotrových plínách.

Pomáhat rodičům je povinnost, ale člověk nemusí u všeho být sám. Lze si na pomoc někoho najmout – je nezaměstnanost, kromě toho existují pečovatelské firmy. Je chvályhodné, že ani jeden z vás nesahá ke krajnímu řešení, jakým je nějaká forma starobince. Nevím, co všechno obnáší vaše (skutečné i vykonstruované) povinnosti, ale tak odhadem: Jistě si nějaký student nebo čilý důchodce rád přivydělá, když jim dvakrát týdně naštípe dříví, donese uhlí, nakoupí, dohlédne na ně, jestli jsou v pořádku, a v případě nutnosti zalarmuje vás nebo doktora.

Občas tam zaskočíte vy a nějaký den přežijí sami. Oni nám někteří manipulátorští rodiče uzurpují náš volný čas více, než je kolikrát třeba – bez ohledu k našemu vlastnímu životu a našim vlastním láskám – pod záminkou, že potřebují s něčím pomoci. Člověk se tam, poslušen Desatera, přižene, aby se ukázalo se, že se zase jedná o nějakou pitominku v ceně pěti korun. Lidé, kteří potřebují čas na svůj program, tomuto tlaku nepodlehnou tak snadno, jako lidé bez vlastních plánů a nápadů.

Zkuste si zamést před vlastním prahem, vytyčit onu pomyslnou hranici, o které (jen) mluvíte, na vlastním příkladu ukažte příteli, že starost o rodiče lze zorganizovat i jinak. Vyrazte s ním na výlet a pořiďte si šachy či pingpongový stůl. To, co popisujete, je umírání zaživa.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama