Jan Kalousek: Já vařím, žena pere

„Věřím. Tím, že jsem se neoženil ve dvaceti, ale až o dost později, jsem si důkladně rozmyslel, s kým do vztahu jdu. Navíc jsem se pojistil, protože jsme spolu chodili čtyři roky a z toho jsme dva roky společně žili."

„Vedla mě k tomu velmi pragmatická věc. Vlastně šlo hlavně o organizaci. Snažím se věci řešit nejjednodušší cestou. Chtěli jsme mít malou intimní svatbu, bylo nás osm, bez rodičů, jen svědci, dobře se bavit a užít si pořádně tu atmosféru."

„Rozhodující slovo? Pravdu? (smích). Troufám si říci, že jsme oba velmi tolerantní a na věcech se velice rychle domluvíme. Není to taková ta Itálie, kdy lidé na sebe řvou a snaží se prosadit svůj vlastní zájem. Něco takového jsem nikdy nezažil. Nicméně si myslím, že platí rčení: Za každým úspěšným mužem hledej úspěšnou ženu. Takže pokud by mě někdo bral za úspěšného muže, pak to souhlasí." (smích)

„Máme. Já vařím, Karolína pere. Musím ale přiznat, že v poslední době jsme oba dost časově vytížení. Ona je navíc v osmém měsíci těhotenství, a přesto chodí ještě do práce. Já mám teď také dost napilno, a tak se vidíme dost málo. Večer, když přijdu, tak už většinou spí, opravdu to nyní potřebuje, setkáváme se vlastně jen u snídaně, ale díky za to. Předpokládám, že až ten volební maraton skončí, vrátíme se brzy do normálu."

„Byl jsem dost zaměstnaný, takže jsem o tom moc nepřemýšlel, ale dá se říct, že je to takový systém padajícího z dvanáctého patra. Ještě si říkám: ‚Je to v pohodě, je to v pohodě‘, jednou to ale přijde. Informoval jsem se u svých přátel a ti mi říkali, že je to úžasný, že vás to jakoby vystřelí na měsíc, nakopne kupředu. Uvědomuji si, že je to velká změna. Ale tím, že zkušenosti jsou nepřenosné, počkám si, až tu změnu uvidím a ucítím sám."

„Chtěl bych. Na žádném předporodním kurzu jsem nebyl, ale chystám se příští týden podívat se do nějakých knih, abych věděl, co mě čeká."

„Zatím ho snáší perfektně. Slyšel jsem hororové příběhy o hysterických scénách v důsledku hormonů a podobně. To u nás nikdy nenastalo. Jestli to v sobě zadržuje, pak je úžasná herečka. Jinak je úplně v pohodě. (smích) Můj denní režim se změnil v tom, že se skoro nevidíme. Doufám, že se ta intenzita časem sníží. Jinak by takový život neměl smysl."

„Já vám to řeknu, až se mi narodí to první. (smích) Vždycky jsem to nechával na přírodě. Jsou lidi, kteří se prostřednictvím dětí snaží dokázat věci, kterých sami nebyli schopni. To není můj případ."

„Myslím, že musí být nějaký rozumný kompromis mezi tím americkým způsobem, kdy dovolíte dítěti úplně všechno a tím prototypem neustálého napomínání a zakazování. Dětem se musí vštěpovat nějaké morální zásady, které jsou v naší kultuře dané, a na druhou stranu se jim musí dát určitá míra svobody, aby si mohly na některé věci, jak se říká, sáhnout. Takže zlatá střední cesta.Já sice patřím k těm rozkazovacím typům, ale okolí mě přesvědčuje o tom, že až budu mít to své dítě a podívá se na mě svýma smutnýma očima, podlehnu a budu naměkko."

„Absolutně ne. Měli bychom dětem dát informace. Řídím se tím, co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Je to sice fráze, ale v rámci zábavy, když ty děti nemají zatěžovaný mozek vším okolo, jim lze vštěpovat různé prospěšné věci. Třeba jazyky. To je podle mě úžasná věc. Je ovšem důležité jim nechat prostor pro hraní, stejně jako je učit, aby se nějak rozvíjely. Mě třeba fascinuje, když nějaké dítě hraje ve dvanácti letech virtuózně. Je to hotový člověk. Jaká traumata mu to ovšem přináší, to nedokážu posoudit."

„To jste si vypočítala? To je dobrá informace, to si budu pamatovat. (smích). No tak vše se prodlužuje, medicína je na vysoké úrovni, stravovací návyky se lepší, myslím, že v 66 mohu vést plnohodnotný život. Otázkou je spíš to, jak se budu cítit mezi těmi dvacetiletými maminkami a tatínky na třídních schůzkách. Myslím, že takhle je to lepší. Když mi bylo dvacet, byl jsem totální trdlo. S těmi dětmi třeba člověk rychle dospěje, nevím."

„To nedokážu posoudit, protože ho ještě nemám. Člověk je ale podle mě vyspělejší a má filtrované informace, které může dítěti předat. Říká se také, že starším lidem se rodí geniální děti. Je to podle mě dané tím, že jim jsou schopní předat tyto informace. Těžko je může předávat dvacetiletý člověk, který sám ještě v mnoha případech neví, co chce."

„Bojím. Ale myslím, že je to o managementu. V hudbě jsem si ho dělal 30 let sám. Dával jsem si různé priority a věnoval se jim naplno. Doufám, že to tak bude i nadále."

„Všechno se vším souvisí. Jakákoli aktivita, kterou děláte, je důležitá pro rozvoj člověka. Čím víc máte takových poznatků, tím víc vás to doplní. S tou školou to byl nějaký vnitřní pocit, že bych si měl dodělat vzdělání."

„Nebylo to těžké, bylo to zajímavé. Bylo nás tam několik v mém věku. Většinou když se rozhodnete studovat v tomhle věku, ne kvůli diplomu, ale kvůli zájmu, je to v pohodě. A já tohle všechno měl. Chodil jsem na denní studium, i když jsem měl individuální plán. Hraní jsem měl večer, tak se to dalo skloubit. Byla to dobrá zkušenost a dá se říci, že bez té vysoké školy bych se nevrhnul do politiky."

„Je pravda, že maluji, i když ne nějak často. Začal jsem s tím na škole při studiu architektury. Pak jsem měl dlouhou pauzu, po které přišla nečekaná nabídka, něco namalovat pro nadační aukci. Zjistil jsem, že malování mi dává neskutečnou tvůrčí svobodu. Neživí mě to, takže nemusím poslouchat galerijníka, že teď je v módě růžová. Je to rozdíl, než když píšu třeba texty. Musím o nich přemýšlet, zda to jde do rádia, nebo která slova bych neměl používat a tak, což je svazující."

„Momentálně v rámci předvolebních aktivit žiju jen tím, ale těším se na to, až ten kolotoč polevía budu moct vzít do ruky třeba ten štětec nebo se jít projít do lesa nebo do města. Mám rád design, ale baví mě i různé sporty jako třeba cyklistika. Jen mě mrzí, že jsem se tři roky na kolo nedostal. Asi deset let hraju golf a přál bych si mít lepší výsledky. Kromě toho občas běhám. Ale sám, protože rád běhám svým vlastním tempem. Pročistím si u toho bezvadně hlavu a často přicházím na zajímavé nápady. Když teď budeme mít dítě, tak to asi nebude tak jednoduchý."

„Žiju poměrně zdravě, i když posledních 14 dní je to docela tragédie. Přijdu třeba v noci v jednu a udělám útok na zimní palác (smích). Snažím se ale nestresovat. Naučil jsem se stres kontrolovat a usměrňovat. Pokouším se řešit věci v klidu a s pozitivním přístupem. Kdybych to řešil negativně, vyvolalo by to negativní reakce – to se řídí zákonem akce a reakce. Troufám si tvrdit, že se ze mě stává optimista. Možná, že je to životním poznáním."