Je to podivín, ale miluju ho!

Jak se žije s muži s poruchou osobnosti? Těžko. Přestože můžou mít zdánlivě normální vztahy, rodinu, často jsou úspěšní v zaměstnání, není s nimi něco v pořádku. Ubližují svým nejbližším, aniž by chtěli. Jsou divní. Naděje na změnu se přitom ztrácí kdesi v budoucnosti a je značně nejistá.

S jakými poruchami se můžete setkat?

Benedikt Lucii nikdy nepřinesl kytku, nedal najevo, že se na ni těší, neprojevil zájem o to, co dělá. Seznámit se s jejími přáteli? Ani náhodou! „Nikdo nechápal, proč s ním jsem. Mám chlapa do nepohody, který na řečičky není, říkala jsem. Uměl se o spoustu věcí postarat. Vždycky jsem ale měla pocit, že mě vlastně nepotřebuje,“ vypráví osmadvacetiletá Lucie. Důvodem k rozchodu byl nakonec tikot jejích biologických hodin. „Dítě? Prý: zatím ne, nevím, uvidí se.“

Benedikt trpí schizoidní poruchou osobnosti, pro kterou je emoční chlad typický. Tihle muži nechápou, proč by s partnerkou (s kýmkoli!) měli sdílet radost nebo smutek. Mnohdy mívají samotářského koníčka, kterému věnují většinu volného času. „V době namlouvání často dokážou partnerku zaujmout svými svéráznými nápady. Zdá se, že život s nimi nebude fádní,“ vysvětluje psycholog Tomáš Novák, jak je možné se do schizoida zamilovat. Život s nimi je ale jako vlézt sama do studené postele.

Druzí lidé jsou proti mně a chtějí mi uškodit. Musím být ve střehu! To je základní životní pocit člověka s paranoidní poruchou osobnosti. Ve vztazích se často projevuje jako neoprávněné podezřívání z nevěry: Já to vím, že je mi nevěrná, i když se na to ještě nepřišlo!

Paranoici často ze začátku působí příjemně. Bývají pečliví, pracovití, zodpovědní a milí – dokud si ovšem neuvědomí, že i vy patříte do „zlého světa“, mezi ty, kdo je klamou. Všechno překroutí: v přátelském špičkování vidí urážky, když se někdo směje, směje se jim, kolegové usilují o jejich pozici. A není možné je přesvědčit, že se mýlí.

Zločinci, násilníci, podvodníci a „hajzlíci“ všeho druhu jsou většinou disociálové (používají se i názvy asociál nebo psychopat). Hnacím motorem je pro ně jejich vlastní prospěch. Zájem o potřeby druhých? Soucit nebo svědomí? Společenské normy a závazky? Nic takového asociál nezná. Ostatní lidé jsou pro ně jen prostředkem k uspokojení vlastních potřeb. Když od vás budou něco chtít – třeba sex, domácí servis nebo reprezentaci – dokážou být okouzlující. Ovšem jakmile vás potřebovat přestanou, odkopnou vás bez nejmenších skrupulí. Nejhorší je, že na tom nevidí vůbec nic špatného.

„Na základě současných poznatků víme, že poruchy osobnosti lze léčit pomocí farmakoterapie a psychoterapie,“ uvádí psychiatr Ján Praško. To je dobrá zpráva.

Problém je, že postižení si většinou nepřipouštějí, že je s nimi něco v nepořádku – problém vidí u ostatních. I když si uvědomí, že jim nějaký jejich povahový rys způsobuje problémy, věří, že se nedá změnit. A pokud už najdou cestu do ordinace, většinou je tam přivedou doprovodné problémy jako poruchy příjmu potravy nebo záchvaty paniky. „Protože jsou pro ně typické hluboce zakořeněné postoje a vzorce chování, každá změna vyžaduje dlouhodobé úsilí,“ doplňuje docent Praško. A „dlouhodobé“ znamená spíš roky než měsíce.

Pokusili byste se někoho takového přemluvit k léčbě? Výjimečně se to povede. Bohužel, poruchy, o kterých dnes byla řeč, patří k těm hůře léčitelným.