Hlavní obsah

Uštvaná matka: Jsem křičící matka hluchých dětí!

Foto: Petr Makovička

Hodněkrát za den mám pocit, že jsou mé děti nahluchlé...

Taky máte někdy pocit, že neděláte nic jiného, než že jenom křičíte? Jsem rodič, který lpí na svých zásadách a požadavcích a jejich dodržování vyžaduje bezpodmínečně, a někdy i hlučně.

Článek

Jakmile se objeví případ, že jsem svými dětmi ignorována, začnu se zlehka zahřívat na vyšší teplotu, až nakonec vybouchnu jako přetlakovaný papiňák. Co mě totiž dokáže vytočit nejvíc ze všeho, je dětská hluchota. Děti jsou hluché zhruba ze dvou důvodů. Buďto vás neslyší, protože doufají, že když vás budou dost dlouho ignorovat, tak to vzdáte, anebo vás slyší, ale je jim úplně jedno, co jim chcete sdělit. V obou případech je výsledkem většinou křik rodiče, který se snaží být slyšen.

Pakliže se mě mé děti rozhodnou ignorovat, postupuji stále stejným způsobem. To, co po nich žádám, zopakuji dvakrát poklidným hlasem. Potřetí lehce zvyšuji razanci tónu, kterým požadavek sděluji. Počtvrté přidám na obrátkách a obohatím jednostrannou konverzaci o nějaké varování. Popáté mi stoupá rapidním způsobem tlak a krev se valí do mozku jako stoletá voda, a začínám křičet. Když svůj požadavek opakuji pošesté, tak už v podstatě ječím a začínám mutovat. Posedmé ztrácím hlas, tep mám jako novorozenec, začínám vyhrožovat a svému požadavku dodávám důležitost neústupným postojem s rukama v bok.

Pokud je někdo přítomen, když sděluji dětem úkon již poosmé, pak si v duchu plánuje rozdělení mého majetku v případě mého skonu, neboť mi z hlavy stoupá pára a v podstatě už ani nekřičím, ale jen zoufale sípu a rozhazuji rukama. Osmička je do jisté míry „krajní nouze“, kdy nakonec dosáhnu svého. Pravděpodobně mě děti nakonec poslechnou jen ze strachu, že by přišly o matku. Dokážu být zkrátka hodně drsná.

V minulosti jsem zkoušela i praxi jiných rodičů, kterou jsem si soukromě pojmenovala „chabá trojka“. Určitě ji někdo z vás taky používá. Jde o způsob, kdy rodič počítá do tří, a dítě tak má čas dlouhé tři sekundy na splnění úkolu. Osobně jsem ještě neviděla, co by se stalo po trojce, ale pokud to na vaše ratolesti funguje, pak vám gratuluji. Výsledkem „chabé trojky“ je dokonalá znalost dětí v počtech od jedné do tří, což je pro vstup do školky ideální, ale dlouho si s tím nevystačí. Navrhuji tedy počítat minimálně do deseti.

Když jsem přemýšlela nad tím, jak omezit křik a nemuset u toho počítat, protože na počty fakt nejsem zrovna dobrá, dostala jsem naprosto sebevražedný nápad. Naplánovala jsem si jeden den, kdy zkusím nekřičet, ale pokusím se jen vysvětlovat. Jelikož zvyšování hlasu již používám zcela nevědomě a automaticky, podpořila jsem svůj plán o donucovací metodu. Přichystala jsem si pokladničku a obsah své peněženky. Dala jsem sama sobě úkol. Za každé zvýšení hlasu, kdy přesáhnu zvukový limit běžného hovoru dvou tet na návsi, uložím minci ze své peněženky do pokladničky. Měl to být pro mě takový trest a finanční obnos nashromážděný v pokladničce bych pak druhý den využila na nákup něčeho dobrého pro děti.

Nastal den D. U budíku jsem měla samolepicí štítek s nápisem „Dnes nekřič, jinak to bude drahý“. Vstala jsem poměrně svěží a rozhodnutá dodržet svůj plán. V době oběda jsem ovšem již byla na mizině. Vysypala jsem tedy obsah pokladničky zpět do peněženky a sbírala jsem znovu. K večeru jsem musela konstatovat, že kdybych za peníze vhozené do pokladničky měla dětem koupit něco dobrého, byl by to dobrý základ pro vznik cukrovky.

Bez křiku to u mě prostě nejde. Jsem vřískající matka, co místo facek používá svůj hlas, z čehož jednoznačně vyplývá, že už mě možná ty děti skutečně ani neslyší, neboť z mého jekotu mohly docela dobře ohluchnout.

Až tedy potkáte v supermarketu běsnící saň, co se snaží zkrotit své dvě děti s mrkví v ruce, tak to jsem já. Pokud mi budete chtít podat pomocnou ruku, zaveďte mě do oddělení lihovin, tam se vždycky uklidním.

ynezorPumanzeSaNyknalC

Reklama

Sdílejte článek