Krize středního věku v pětadvaceti?!

Jakožto vaše pravidelná čtenářka bych se ráda svěřila se svým trápením. Je mi sice „pouhých“ pětadvacet let, ale nemyslím si, že bych se kvůli svému věku měla nějak stydět za to, nad čím uvažuji. A nepřipadá mi to ani nevhodné.

Mám pocit, že celý můj život je k ničemu a že mnoho věcí je ztraceno a promeškáno. Pocházím z neúplné rodiny, svého otce jsem nikdy nepoznala. Když jsem nastoupila na vysokou školu v Praze, našla si matka nového přítele a odstěhovala se k němu do Rakouska. Po stránce finanční mě zajistila dobře. Přes školní rok jsem bydlela na koleji a letní prázdniny trávila buď v Čechách na brigádě, anebo u matky a jejího drahého v rakouských Alpách. Alespoň jsem si tak procvičovala němčinu.

Jenže nijak dál mě to neposunulo. Školu jsem byla nucena prodlužovat, takže teď, když má spousta mých vrstevníků hotové státnice, já se stále ještě potím nad učivem posledního ročníku. A to mě trápí. Vedle toho se neustále snažím pracovat a přivydělávat si. Jenže studenta vysoké školy, který předtím studoval na všeobecném gymnázium a nemá tudíž žádnou praxi, nikde moc nechtějí. Už pátým rokem rozdávám v ulicích letáčky, dělám telemarketing anebo vypomáhám na nočních směnách v pekárně. Jinam se prostě nedostanu. Chodím od jednoho pohovoru k druhému a vždy mi odpoví, že „dávají přednost někomu, kdo má více praktických zkušeností“. Nedovedu si vůbec představit, jak za rok, až budu po škole, seženu práci v ekonomickém oboru. Mnoho mých spolužáků ji nesehnalo ani do roka po absolvování.

S prací souvisí i můj další problém – peníze. Od matky sice dostávám pět tisíc na měsíc, z čehož zaplatím kolej i nějakou základní stravu. Ale abych si mohla koupit něco pěkného na sebe, musím pracovat. Kolikrát spím čtyři hodiny denně a jinak jen pracuji nebo studuji.

Lituji teď toho, že jsem jako třináctiletá holka nesměla zůstat u modelingu. Dařilo se mi, ale matka to zakázala. Bála se, že nedostuduji. Teď vzpomínám, že to bylo možná to jediné za celý život, v čem se mi dařilo. Byla jsem totiž vždy hodně vysoká a přirozeně štíhlá. Nepotřebovala jsem žádné diety a dodnes můžu jíst hodně a nenaskočí mi ani kilo. Jenže teď je na kariéru modelky už pozdě.

Nyní už se spíš jen bojím, co dalšího promeškám. Bydlení pořádné nemám, peníze a práci také ne. Matku v zahraničí. A pokud jde o partnera, jsem momentálně sama. Hodně mi záleží na věrnosti a krátkodobé vztahy rozhodně nejsou nic pro mě. Ale vyloženě vybíravá také nejsem. Nechci být sama, ale bohužel, ani to se nedaří. Jsem ze svého života zoufalá. Chodím pravidelně k psychologovi, protože se u mě objevují mírné známky depresí. Mám hrůzu ze svého života a z toho, že nic nemá smysl. Tolik se snažím a žádné výsledky.

Podle psychologa Vojtěch Bendy trpí Evženka zvláštní formou krize středního věku, která se projevuje dříve. „Většinou lidé mívají tyto pocity až o deset let později. To, že je nyní prožívá mladší Evženka, může souviset i s tím, jak rychleji byla nucena dospět, když ji opustila matka a odešla do zahraničí. Je možné, že Evženka podvědomě postrádá rodinné zázemí a pohodu. A proto se tolik trápí. Návštěvy psychologa jsou dobrou volbou,“ říká doktor Benda.

Chcete Evženku nějak podpořit nebo jí poradit? Pište sem do diskuze nebo na info@prozeny.cz