Hlavní obsah

Lenka Holas Kořínková: Dřív mě málem kamenovali!

Foto: David Holas

O Lence Kořínkové si prý v New Yorku lidé mysleli, že je slavnou módní návrhářkou. Může za to její osobitý vkus

Až v závěru rozhovoru, na otázku, proč se autorovi největšího množství jejích fotek o ně musí volat, když by mu o ně snad mohla říct doma, nosíc ve svém jménu jeho příjmení, se maličko naštětila. Už je to prý moc velký zásah do soukromí. Před pár lety pustila televizní diváky do své 13. komnaty, zde jsme jich tedy prošli dvanáct a tu třináctou jsme nechali být.

Článek

Necháme si pro sebe tvé váhání, zda mi poskytneš rozhovor, nebo ne. Dlouho to vypadalo, že ne, nakonec sis to rozmyslela. Proč?

„Tvůj e-mail mi posloužil jako záminka, abych se podívala na internet, a docela jsem koukala na tu bytost, která mě tam zastupuje. Trvale opilá alkoholička, snad i trochu blázen, nevyrovnaná, frustrovaná z neúspěchu v emigraci i po návratu z ní… Pak jsem ještě chvíli uvažovala, jestli má cenu snažit se ten pohled na mě nějak narovnat, uvést na pravou míru, a i když si nejsem moc jistá výsledkem, řekla jsem si, že se o to pokusím."

Já jsem včera také na netu objevoval tu bytost, taky jsem narazil na podobné věci, ale jsou v drtivě většině čtyři pět roků staré. A co s tím naděláš, když je to pravda?

„Od první aféry, kdy mě jakýsi ,citlivý' spoluobčan udal, že ležím opilá ve škarpě, a zavolal na mě fotografy z bulváru, uplynulo už šest a půl roku. Od druhého titulu, který vyšel v jiném bulváru a popisoval mou hospitalizaci u Apolináře, uběhlo přes pět let. Mimochodem, ten článek domluvil jeden z mých ,kolegů' – jak o sobě v článku prohlásil –, herec, s nímž jsem předtím dva večery pila, ale nikdy jsem s ním v ničem nehrála, takže se prostě jen chtěl přese mě zviditelnit. Díky kvantové homeopatii se od prosince 2006 neopíjím. A přesto si autoři mých různých biografií uvedených na netu stále ukájejí své nízké pudy výraznými zmínkami o mém alkoholismu, zatímco mou práci zmiňují jen jakoby mezi řečí – psala knihy o dietách… Hmmm, takže má metoda stravování, na níž jsem pracovala deset let, která je ve své modulaci jediná svého druhu na světě a na jejíž téma jsem v zemi s populací deset milionů prodala přes sedm set tisíc knih, znamená pro autory těch příspěvků, že jsem psala ,knihy o dietách'? To to hodně zjednodušili.“

Foto: archiv

Lenka Holas Kořínková byla jednou ze slavných Holek v porcelánu (na fotografii je úplně vpravo)

Teď by psali, že učíš angličtinu. Kdyby to věděli. A taky kdyby to bylo zajímavé. Sebeúspěšnější autorka nebo učitelka je pro média málo zajímavý standard, ale když se k tomu přidá nějaká nezvládaná závislost, hned to dostává pikantní grády.

„Ano? Zvláštní povahový rys společnosti, pást se na někom, komu je právě zle, kdo trpí a pomáhá si od toho jen tak, jak dokáže. A psalo by se o mně stejně, kdybych byla prostě jen tlustá? Hodně tlustá? Protože dnes už se ví – a to už jsem doma ve svém oboru –, nejen to, že i jídlo může být droga, ale také že závislost na jídle je závislostí nejhůř léčitelnou. Jenže alibistická společnost rozhodla, že jedna droga je oukej, ať je to jídlo, nebo třeba předepsané prášky na psychiku, zatímco druhou zatratila a postavila na pranýř. Byly chvíle, kdy se mnou lidé jednali, jako kdybych snad měla lepru nebo jako s čarodějnicí za inkvizice. Česko k tomuhle inkvizitorskému postoji silně inklinuje. Když se ale tohle myšlení stane brzdou ve vnímání talentu a schopností, jak se v mém případě ze strany některých lidí bohužel stalo, je to škoda. Ne pro mě, já si našla jinou práci. Ale pro ně – tím, že mě odepsali, můžou připravit svět o spoustu hezkých věcí.“

Můžeš mi vyjmenovat pár důvodů, proč bych se neměl učit anglicky v renomovaných jazykových školách , ale měl bych jít ke Kořínkové?

„Uč se, kde ti to vyhovuje. Já mám už od narození tendenci všechno, na co sáhnu, dělat po svém. Automaticky, není v tom úmysl. Když jsem v 90. letech začala záskokově učit angličtinu, příměry a teorie, které jsem na place vlastně improvizovala, u studentů zabíraly. ,Vy to vysvětlujete tak jednoduše, jinak, ne jako v knihách, kterým nerozumíme,' říkali mi. Tak vznikl základ. Na dlouhý čas jsem toho pak nechala, protože přišly knihy, úplně nová etapa života, a když jsem se k výuce někdy kolem roku 2005 zase rozhodla vrátit, pustila jsem se do toho mého předělávání systematicky, opravdu do hloubky, byly to měsíce příprav, analýz jazyka a nalézání skrytých principů jazyka a gramatiky. Hodně lidí si myslí, že můžu bez problémů angličtinu vyučovat proto, že jsem skoro deset let žila v Austrálii. Omyl – anglicky jsem se pořádně naučila až tady.“

Foto: Isifa

Lenka je autorkou vlastní diety, vydala několik velmi úspěšných knih, kde se jí věnovala

Když se od tebe důvodů nedočkám, zkusím jeden říct sám. Lze chodit na tvoje lekce proto, abych se pak mohl chlubit, že mě učila Kořínková. Funguje to tak? Vědí tvoji studenti, kdo je učí?

„Nezkoumám to, takže nevím. U těch hodně mladých bych skoro pochybovala, starší možná vědí, ale žádnou váhu tomu nepřikládají. S hodně studenty jsme naladěni na podobnou vlnu – vím o některých, že taky nesledují televizi, štítí se bulváru. Měla jsem za tu dobu snad dva studenty, u kterých jsem vypozorovala, že ke mně chodí proto, kdo jsem. A nedopadlo to dobře. Brzo toho nechali. Jinak u mě lidé studují rok a půl, dva, i déle… Ač byla má orientace na angličtinu z existenčního hlediska krok do neznáma, vyšlo to.“

Knihy… Přišly, odešly, lakonicky shrnuto. Někde mezi tím leží skoro tři čtvrtě milionu prodaných výtisků. Když jsme spolu dělali rozhovor naposledy, sršela jsi sebevědomím, že z tebe na věky věků bude autorka. Proč už je konec?

„Na to údobí nikdy nezapomenu. Absolutní svoboda! Konec, zatím, je proto, že jsem řekla všechno, co jsem říct chtěla. Omílat už jednou řečené nanovo a jinak by se jistě dalo, ale to není můj styl. Skončila jsem jakýmsi souhrnem, knihou nazvanou Dieta pro megajedlíky, přidala ještě román Andělé spásy a začala jsem se věnovat jiným věcem, zkoušela jsem divadlo, trochu zpívala… a zjišťovala, že po těch šesti letech absolutní tvůrčí svobody už nedokážu dělat nic, čemu nevěřím.“

V menší míře jsi to nedokázala ani předtím. Hlavně to, zdá se, je příčinou, proč jsi po návratu z emigrace naplno nenavázala na svoji hereckou kariéru. Byl to tak nepřekonatelný problém?

„Ano, pro mě byl. Když mi nabízeli role, které byly podobné tomu, co jsem dělala v 70. letech, i když třeba zrcadlově převrácené, ale postavy stejně blonďaté, prsaté a blbé, začala jsem říkat ne s tím, že si myslím, že mám na víc. A nejspíš došlo k nedorozumění – někteří režiséři si moje odmítání vyložili tak, že nechci hrát. Ale tohle já nikdy nevyslovila. Film miluji, ale jsem schopna hrát pouze věci, které mě baví a zajímají. Naštěstí to ale nemusím příliš řešit, protože s tím, jak jsem začala vydávat knížky, herecké nabídky prakticky ustaly. Což pořád neznamená, že nechci hrát. Jenže ne vždy mám příležitost vysvětlit to tak, jak jsem to mohla vysvětlit třeba panu režiséru Jirešovi, když se mi ozval, že by mě chtěl obsadit.“

Foto: archiv

Lenka Kořínková hrála také v televizních inscenacích a pohádkách, například O hruškách ušatkách a jablíčku parožátku

Jaromil Jireš?!? Do kterého filmu?

„Do Učitele tance. Do té role, kterou pak hrála Zlata Adamovská. Nabídl mi ji, já mu vysvětlila, že takové postavy, které mi nic neříkají, hrát nechci, že kvůli tomu jsem odtud utíkala – léty mi došlo, že jsem neutíkala před totalitou, nýbrž před mentalitou, a že totalita vyrůstá právě z ní – a že děkuji. On mě ale do toho filmu asi hodně chtěl, a tak mě požádal, abychom se sešli. A u kávy jsme spolu mluvili o kdečem a on mi na závěr řekl: Víte, já vás dosud neznal, ale teď je mi jasné, že jste inteligentní žena, že víte, co chcete, a já už rozumím, proč tu roli odmítáte. On, inteligentní člověk, to pochopil, u jiných režisérů jsem ale vnímala za stejný postoj odsudky. Jako by říkali: Copak jí nejsme dost dobří? Na to odpovídám, že pokud mě jako herečku vnímají a národu chtějí předkládat jen jako prsatého vampa, pak mi opravdu dost dobří nejsou.“

No neusnadňuješ si to… Neměla jsi někdy chuť to tady zase zabalit a vrátit se do Austrálie?

„Spíš se mě zeptej, ve kterých vzácných chvílích mě ta chuť přešla. Denně mě to přepadá. Dvacet let odjíždím. Moc ráda bych žila v Austrálii, ještě radši v New Yorku, ale teď mám práci tady, svobodnou, která mě baví. Tak to bylo vždycky, vždycky mi do odjezdu něco vlítlo. Už jsem měla sbalený kufr, přišly knihy. Znovu jsem měla sbaleno, objevila se angličtina. Nenalhávejme si, že dostat v Austrálii místo jazykového lektora s vlastní metodou výuky by bylo snadné. Nebylo. Takže zůstávám tady.“

Navrátilci z emigrace to tady po roce 1989 až na pár výjimek obecně neměli moc snadné, v tom nejsi sama.

„To mi povídej! O tom bychom mohli udělat zvláštní rozhovor. Nejednou se mi při práci v showbyznysu jako odpověď na nějakou námitku dostalo věty: ,Tady nejsme v Austrálii'. Tohle si hodně lidí v sobě ještě nevyřešilo, moji emigraci, a pak hlavně návrat s tím, že si žiju, jak chci, říkám, co chci, dělám, co chci. A je dost takových, které tím – čtenáři prominou – seru.“

Nota bene když se před panem režisérem zjevíš postrojená jako dnes, martensky každá jiné barvy…

„A víš, že pozoruju obrat k lepšímu, což mě naplňuje mírným optimismem? Nemusím ti jistě vykládat, co jsem si zde kvůli oblékání vytrpěla: pokřikování na ulici, urážky, nescházelo moc ke kamenování. Tohle jako by přešlo. Jako by tady v tomhle směru začala ožívat jakási tolerance.“

Museli jsme náš rozhovor odložit, protože jsi minulý týden měla nějaké fotografování, právě něco s módou. Co to bylo?

„Oslovila mě šéfredaktorka jednoho stylového módního časopisu, kterou údajně zaujal způsob mého oblékání. Ostatně, i podle mých studentů, když se dnes řekne moje jméno, lidem se prý nejvíc vybaví angličtina a oblečení. Paní šéfredaktorka vnímá ve způsobu, jakým se oblékám, určitý smysl, odkaz, a tak jsme se dohodly udělat foto editorial s mým oblečením a mými stylingy. Nabídka mě potěšila, ale vlastně až tolik nepřekvapila – když jsem byla například v New Yorku, nejednou se mi stalo, že mě lidé oslovili a ptali se, zda jsem návrhářka, že je zaujalo, jak jsem oblečená.“

Takže styling, až skončí tvá pedagogická inkarnace?

„Je to možné, uvidíme.“

ynezorPumanzeSaNyknalC