Hlavní obsah

Lucie Koňaříková: Letuška už nebudu

Foto: časopis Uzlíček

Lucie Koňaříková-Salamé je dnes moderátorkou

Exkluzivně! Lucie Koňaříková-Salamé a její dcera Lilly. Jak maminka Lucie říká, zbožňuje ji od narození se vším všudy a její pocity jsou ještě intenzivnější, než si kdy předtím dokázala představit. Je zkrátka šťastná!

Článek

Časopis Uzlíček

Je to sice »maminkovský« rozhovor, ale když dovolíte, vrátil bych se nejprve k vašemu dětství. Prý jste chtěla být letuškou. Je to pravda? A proč z tohoto snu nakonec sešlo?

Odmalička mě lákalo létání, což bylo dané tím, že jsem vyrůstala v generaci, která příliš možností k cestování neměla. I proto jsem se rozhodla studovat střední hotelovou školu zaměřenou na cestovní ruch, ale paralelně jsem začala dělat modeling. V té době jsem poznala řadu lidí, kteří mě od lítání odrazovali, a když přišla nesmírně lukrativní nabídka práce pro kuvajtské aerolinie, odmítla jsem ji. Jednak se u nás v rodině stala jistá nepříjemná událost, a navíc bych si v těch devatenácti letech vůbec neuměla představit, že bych třeba celý rok nebyla doma.  A také, pokud bych si zvolila práci letušky, neseděli bychom zde spolu, celý můj život by se vyvíjel jinak.

To byste možná neměla ani malou Lilly…

To je pravda. Třeba bych měla nějakého Maxe s bůhvíjakým pilotem. Kdo ví.

Věříte na osud?

Myslím, že tragická událost v blízké rodině měla nějaký důvod. Fakt je, že všechno má asi své důvody. Každý zřejmě máme ten svůj osud někde napsaný, a to i přesto, že se ho všichni snažíme ovlivňovat správným směrem.

Takže co byste chtěla, aby měla ve svém osudu napsáno vaše dcerka?

Štěstí, zdraví, dlouhá léta (smích)! Přála bych si, aby byla spokojená a našla něco, v čem se realizuje a co ji bude dělat šťastnou. Nemusí to ale nutně být úspěch, který se měří na peníze. Vidím kolem sebe spousty lidí, kteří nabyli velké majetky, a štěstí jim to nepřineslo.

Je nějaká činnost, kterou byste nechtěla, aby vaše dcera dělala? Napadají mě třeba adrenalinové sporty…

Tak to bych si určitě nepřála! Ale jinak bych ráda byla otevřený rodič, který umožní svému dítěti zkusit všechno. Na druhou stranu bych moc nepřivítala, kdyby Lilly dělala modelku jako já. Mám pocit, že jsem měla velké štěstí, že se mi nic nepřihodilo. Že vše proběhlo, jak mělo, a že mě to nijak nepoznamenalo.

Co konkrétně myslíte těmi věcmi, které by se mohly přihodit?

Setkáváte se s všelijakými lidmi. Existují například podvodné agentury, které v mladém věku ještě neumíte rozeznávat. Proto mluvím ve svém případě o štěstí! I já jsem sháněla práci v zahraničí, kde vás pošlou na určitou adresu, a vy nemůžete vědět, kdo tam na vás čeká.

Bylo vaše první dítě plánované? Tikaly vám biologické hodiny?

Nedá se říci, že bychom to plánovali, ale hodiny mi určitě tikaly. Vždycky jsem k mateřství inklinovala. Vždy jsem věděla, že chci mít svoje, jen byla otázka kdy. Ve třiceti to vyšlo a já si myslím, že to bylo ideální načasování. Do manželství jsme vstupovali před pěti lety, a tak jsme si před narozením Lilly užili i partnerský život. Když jsem otěhotněla, byli jsme oba moc šťastní.

Foto: časopis Uzlíček

S dětmi jsou stále nové zážitky

Těhotenství i porod bývají spojené s řadou bolestných chvil pro ženu. A příroda to prý zařídí tak, že maminky po čase zapomenou a pamatují si jen to dobré. Jak je tomu u vás?

Bylo by hezké, kdyby to takhle černobíle fungovalo. Ale platí to jen na nějakých osmdesát procent. Zbylých dvacet procent vám v hlavě pořád zůstává. To jsou všechny ty nutné komplikace, které jsou ale v porovnání s následným štěstím malé. Vzpomínám si na svoje neduhy v těhotenství a ani ta následná cesta na svět se nedá zapomenout, ovšem nebylo to až tak tragické, že bych už druhé dítě nechtěla.

Vím, že mi řeknete, že nejste plánovací, přesto bych se vás rád zeptal, jestli se Lilly dočká bratříčka nebo sestřičky?

Druhé dítě určitě někdy bude. Ale neplánujeme kdy.

Říká se, že opravdová mateřská láska nepřichází hned po narození potomka, ale vyvíjí se teprve časem a všechno se utužuje až tehdy, kdy se z dítěte pomalu stává skutečný partner. Bylo tomu u vás stejně?

Já jsem opravdovou mateřskou lásku cítila ihned! Hrozně jsem se na dcerku těšila a po jejím narození jsem nezažila jediný negativní pocit. Ano, některé ženy to mají složitější, trápí je poporodní deprese, ale já si nějak hned uvědomila, že Lilly je maličká, křehká, na mně zcela závislá a já tu pro ni musím stoprocentně fungovat. A tak mezi námi od začátku vzniklo pouto, které jsem si v těhotenství vůbec nedokázala představit.

Co jste vnímala jako největší skok, který za dva roky svého života vaše dcera udělala?

Nikdy nezapomenu na první cílený úsměv. Díky němu už má člověk jistotu, že ho dítě začalo vnímat, a cítí odezvu na to, co dělá. Strašně hezké období bylo i to, když objevila lezení a přestala být na mě závislá… Já mám takové individualistické dítě. Kdyby tady v restauraci s námi Lilly byla, nebude se bát chodit na druhou stranu místnosti. Ona mi odsud neuteče, ale je zvídavá a chce všechno vidět. Prostě se nám vyklubala.

V co se vyklubala?

Do jednoho roku byla hodňoučká. Dlouho se plazila a neměla tendence chodit. Bez problémů vydržela v kočárku a chodila se mnou po městě. Po roce života se to výrazně změnilo: už měla chodítko a začala se hodně prosazovat. Je v dobrém slova smyslu intenzivní. Umí projevit radost, ale dokáže taky pořádně dát najevo, když se jí něco nelíbí.

Je v tomhle ohledu po mamince?

Řekla bych, že ne. Já byla klidnější, zatímco Lilly je dítě, které na pískovišti nepřehlédnete. Je jí zkrátka všude plno. A to se u ní projevuje až od toho jednoho roku.

Říká se, že dítě, které je do jednoho roku hodné, se pak změní v čerta, a naopak takové, které bylo jako malé lumpík, se pak po dvanáctém měsíci života zklidní.

No tak to vidíte (úsměv)! Ale ne, tohle je blbost. Děti se mění neustále. Sleduju to i na Lilly, jak je jiná i teď, ve dvou letech. Mám to načtené z literatury a z internetu, a vím, že teď přichází období vzdoru. Děti si dokazují, co můžou, a zjišťují, kde jsou hranice. Čekají odezvu, kam až vy je pustíte. Tohle zkouší každé dítě.

A umíte být přísnou matkou?

Snažím se. Jsou zásady, přes které jsem nešla, a teď se mi to vyplácí. Moje dítě například umí usínat samo a nepotřebuji ho uspávat. Když tak poslouchám svoje kamarádky, je to opravdu vzácnost. Dám malou do postýlky, přečtu jí pohádku a pak od ní odcházím. Usne krásně sama! Naučila jsem ji to hned, když byla ještě hodně malá - sice zpočátku trošku brečela, ale jinak než trochu tvrdší metodou to asi nešlo. Nikdy nespala s námi, aby si zvykla na svoji postýlku. A je to tak dobře, protože i děti mají rády svůj klid. Celý den na ně někdo mluví, něco jim ukazuje, a ony potřebují ty myšlenky vstřebat. Navíc je to rituál a děti rituály milují. A všechno je pak jednodušší i pro mě, co si budeme povídat. Ona každý den chodí spát ve stejnou dobu, konkrétně do osmi hodin večer. Jsem ráda, že mám čas na sebe, nebo na partnera.

Foto: časopis Uzlíček

Lilly je dítě, které nepřehlédnete

Když jsme si dohadovali schůzku kvůli tomuto rozhovoru, tvrdila jste, že budete mít objednanou paní na hlídání. Takže - jak často ji využíváte a kde jste ji našla?

Bohužel mám obě babičky mimo Prahu, takže jsem si musela najít paní, kterou využívám, když mám pracovní schůzky. Moderování většinou připadne na večer, kdy je doma manžel, takže všechno zvládne on, ale přes den jsem to potřebovala nějak řešit. Tahle paní mi byla doporučená, ale nepoužívám ji zas tak často, jak by se zdálo. Například když vím, že mám tři dny v kuse akci za akcí, přijede moje mamka, která to má k nám sto kilometrů, tak ji nemůžu využívat pravidelně den co den. Ale musím zdůraznit, že pro každou maminku, která zprvu tráví s dítětem 24 hodin denně, je důležité, aby si našla hodinu pro sebe. A neznamená to, že sedí doma a dítě vedle spinká, ale že jde někam sama. Pro psychiku ženy to má obrovský význam.

A už jste si s manželem někdy někam vyrazili bez malé? Že by třeba na víkend byla u prarodičů nebo se o ní starala chůvička...

To jsme nikdy neudělali. A ani jsme tuhle potřebu neměli. Když cestujeme, vždycky ji bereme s sebou. Lilly toho na svůj věk hodně nacestovala. Několikrát ročně létáme za manželovou rodinou do Libanonu. Ono se to nezdá, ale do Libanonu létají přímé linky, takže za tři hodiny tam jste. To je stejné, jako kdybychom jeli z Prahy do Brna… Už jsme ale cestovali i do Thajska nebo do Ameriky - a to malé bylo teprve osm měsíců. Asi jsem odvážná matka, ale my jsme tím typem rodičů, kteří nechtějí být bez své dcerky. Neuvažovali jsme o tom, že bychom někde měli být jen ve dvou.

Vím o vás, že jste v těhotenství cvičila jógu. Doporučila byste ji všem budoucím maminkám?

Já jsem vždycky provozovala nějakou pohybovou aktivitu a v těhotenství toho člověk moc provozovat nemůže. Takže jsem přešla na jógu, ještě den před narozením Lilly jsem cvičila a domnívám se, že i díky ní jsem měla relativně dobrý porod. Trval tři hodiny a možná že právě moje kondice pomohla, aby všechno šlo docela dobře.

Takže jóga je dobrá jako recept pro bezproblémový porod?

Ona je především dobrá pro vás. Buduje vám vnitřní svalstvo, které je důležité, aby se vám tělo nezbortilo. Těhotenství samozřejmě představuje nesmírný nápor na organizmus. Přiberete tolik kilogramů do jednoho místa, pak je to najednou pryč a s každým tělem tohle pochopitelně zamává. Jóga vám to umožní zvládnout ve vysoké kondici, což mohu potvrdit.

Cvičila jste i po porodu?

Hned ne. Pravidelně jsem začala cvičit až někdy po půl roce. Nic velkého, jen jednou týdně na hodinu. Měla jsem štěstí, že těhotenské kilogramy šly dolů docela dobře. Potýkala jsem se snad jen s posledními třemi kily, ale to se dá v oblečení dobře zamaskovat.

A co vaše ratolest? Navštěvuje již nějaké kroužky?

Chodí na dva kroužky. Plavání navštěvuje už od půl roku, kromě pauzy, kdy byla nachlazená, něco jí to dá, vybije se a naučí se mít ráda vodu… No a druhý kroužek, který navštěvujeme, je muzicírování. Tam jsme začali docházet v roce a půl, přičemž kromě zpívání a tancování si děti vyprávějí básničky, lepí, malují a tak dále.

Foto: časopis Uzlíček

Lilly je zvyklá odmalička cestovat

Zastavme se ještě u toho negativního - u nemocí. Měla Lilly kromě tradičních nachlazení nějaký zdravotní problém, nebo jste měla štěstí, že se jí vážnější neduhy vyhnuly?

Když jí bylo osm měsíců, dostala jednu ošklivou chorobu. Šlo o šestou nemoc, která bývá charakteristická vysokými horečkami. Vůbec jsem na to nebyla připravená, vždyť Lilinka do té doby neměla teplotu a najednou ji trápily čtyřicítky horečky! Tahle nemoc se chytne ze vzduchu, je to infekce, a musí přejít sama. Výhodou je, že podruhé už ji dítě nechytne, ale ty tři dny s vysokými horečkami, to bylo děsivé a nikomu bych to nepřála. Lilly ani neplakala a byla hrozně odevzdaná... Každá noc byla strašně dlouhá, počítáte každou minutu a máte pocit, že musíte udělat něco navíc oproti tomu, co vám řekne doktorka. Ještě že existuje internet a já jsem si tam vyhledávala další metody, jak na horečku. Tak jsem nasadila ještě zábaly na ruce a nožičky, a ty nakonec zabraly.

Zjišťovala jste si tímhle způsobem cenné informace i tehdy, když jste byla v jiném stavu?

Jistě. Moc jsem se těšila a pořád jsem si předčítala o tom, že jsem v tolikátém a tolikátém týdnu, a to už má děťátko vyvinutý ten a ten orgán. Našla jsem si jistý americký server, kde jsou nakreslené 3D vizualizace a člověk si může udělat jasný obrázek, jak plod aktuálně vypadá. Vzpomínám si, že mě to moc bavilo. Já vůbec trávím na internetu dost času…

To znamená, že jste dopředu věděla skoro všechno. Bylo vůbec něco, co vás překvapilo?

Spíš jsem došla k tomu, že nejde dělat závěry, když člověka vidíte pět minut a jeho dítě po celou tu dobu strašně brečí. Někdo si řekne, že je to nezvladatelný fracek, ale já už tohle neudělám. Den s dětmi je dlouhý, fáze se střídají, a přestože si říkáte »tohle já bych nikdy nedovolila«, pak to kolikrát stejně dovolíte. Člověk si to všechno musí zkusit na vlastní kůži, aby mohl mentorovat nad cizími dětmi. Neřeknu o nějakém dítěti, že je hrozné, protože existují i maminky, kterým to tak vyhovuje a své děti rozmazlují záměrně. Tohle je každého věc a já jsem se v mateřství naučila, že nikoho neposuzuju a radši ani nikomu neradím.

Když to tedy shrneme, jaký okamžik pro vás v uplynulých dvou letech znamenal úplně nejvíc? Ten první vědomý úsměv? Nebo ještě něco docela jiného?

Tohle neumím porovnávat. Každý velký pokrok pro mě byl neobyčejně silným zážitkem. V tomhle je mateřství jedinečné. Připravuje vám další a další nádherné věci, a který ze zážitků je nejvíc, to nedokážu říct, protože ten nový vždy přebije ty předchozí.

Časopis Uzlíček červen 2010

ynezorPumanzeSaNyknalC