Článek
Jak došlo k průniku tak odlišných světů, hokejového a vašeho, sice showbyznysového, ale ve vašem výjimečném případě i vrcholně intelektuálního?
„Já jsem možná jedna z mála intelektuálek v showbyznysu a Tomáš je jeden z mála sečtělých hokejistů. Takže bylo o čem si povídat, debatovat, a bylo to tak zásadní, že to přerostlo ve vztah.“
Musím vám věřit. Řekla jste nicméně „sečtělých“, nikoli „intelektuálních“…
„Myslím si, že po vrcholových sportovcích, kteří se sportu věnují odmalička, člověk ani nemůže chtít, aby chodili do divadel, na koncerty, aby četli dvacet knih do měsíce. Na to nemají čas. Já naopak jejich svět obdivuju, tu dřinu a vytrvalost. Líbí se mi pokora, jaká v něm vládne. Dokonce bych řekla, že v něčem se to podobá našemu, divadelnímu světu.“
Prý jste v manželově knihovně objevila knihy, které máte i vy ve své. Jaké například?
„Například oba máme rádi Murphyho Moc podvědomí. A našlo by se jich víc, knihy, které mají vztah jak k herectví, tak ke sportu, které souvisí s řešením různých životních situací. Jinak máme literární záliby rozdělené: on rád čte o tom, co se událo, nebo by se alespoň udát mohlo, taky biografie a autobiografie, kdežto já mám ráda sci-fi, s chutí si létám ve fantazii.“
Kolik Shakespearových her jste tam našla?
„Je pravda, že do divadelních her, kterých mám skutečně hodně, Tomáš proniká až teď se mnou. To souvisí s tím, o čem jsem mluvila. Vstával ve čtyři hodiny ráno. Kdo by za takových okolností chodil večer do divadla? Jsem ráda, že mu můžu představit některé autory nebo díla, na které prostě neměl čas.“
Takový obdiv jste k hokeji pociťovala odjakživa?
„Hokejem jsem nijak nežila, v mém okolí se nikdo nezabýval vrcholovým sportem. Avšak jak jsme si tak s Tomášem povídali, nacházeli jsme víc a víc spojitostí, které mohou vzájemně jednomu i druhému pomoct. Ale vždycky mi připadalo, že hokejisti jsou hrozně pěkní chlapi. Za to hodně můžou jejich ohromné mundůry, které z nich v mých očích dělaly až jakési bohy na bruslích. Olymp sestoupil na led.“
Že to Lucce s manželem Tomášem sluší?Foto: isifa
Přitom zrovna pan Plekanec měří „jen“ nějakých 180 centimetrů, píše wikipedia…
„Ale pokud si vezme na ruku našeho malého Matyáše, když se za ním přijdeme podívat na trénink, ta disproporce je ohromující. A v Matyášových očích je znát nesmírný obdiv. Vidí obrovského člověka, o kterém už ví, že je jeho táta, a je v úžasu.“
A vy taky.
„Já v jiném, ženském.“
Neplive vám doma na zem?
„To jistě ne, ale máte pravdu, že jak hokej nikdy moc nesledujete a je zřejmé, že ani vás nijak netáhne, to byla jedna z věcí, které zaujaly i mě. Připadalo mi, že plivou zuby, zvlášť když se pak někdy usmáli a zuby jim opravdu v puse chyběly. Mají na plivání nějakou speciální techniku a já doufám, že ji Tomáš brzy Matyáše naučí. Kluk by měl umět dobře plivat. Jinak by to mohlo dopadnout, jako když v Titaniku učil DiCaprio plivat Kate Winslet. Moc mu to nešlo.“
Kdesi jsem se dočetl třeskutou moudrost, že hokejista je pro ženu vrcholný cíl citového snažení. Je to tak?
„Já měla cestu za láskou trochu složitější. A prorokovali mi, že budu s lékařem. Nebo s architektem. Se sochařem. Ale člověk míní… Dopadlo to úplně jinak.“
Prý to bylo o fous, o pár minut, a tohle štěstí vás minulo.
„Ano, byla jsem na akci, kam se mi moc nechtělo, a Tomáš byl na téže akci, a už tam být neměl. Rozhodly skutečně asi tak dvě minuty.“
Mateřství a spokojený vztah s manželem Lucku Vondráčkovou nabíjí neuvěřitelnou energiíFoto: Vendula Fantová
S jakými pocity se díváte na to, když do vašeho muže soupeři mlátí, když skutečně létají zuby a teče krev, byť zatím třeba ne jeho?
„Dvakrát se skutečně stalo, že zůstal ležet. Shodou okolností jsem u toho v obou případech byla. A to je šílený pocit. Nemůžete dělat nic, nic nevíte – v televizi by vám aspoň něco řekl komentátor, tady nikdo. Můžete se jen modlit. Ale Tomáš naštěstí není bitkař, ti ho naopak chrání. Jeho síla je v rychlosti. Hraje hlavou, umí číst hru a já věřím, že s rizikem počítá a do zlých situací se nehrne.“
Vím, že jste si zakládala na své angličtině. Jak dnes bojujete s francouzštinou?
„Francouzštinu jsem měla od páté třídy, kdežto angličtinu od třetí, takže v tom není problém. Naopak, ocitla jsem se v zemi, která mi naprosto vyhovuje, protože tam existují oba jazyky vedle sebe v harmonii, jakou jsem si nikdy neuměla představit.“
Jak vaše partnerství funguje logisticky? Přesuny z kontinentu na kontinent, ale i v rámci amerického světadílu…
„Není to tak složité, jak to vypadá. Odjedeme odtud, když začne sezona, a vrátíme se, když skončí. Letošek je výjimečný, protože je výluka – jinak bychom byli pomalu už čtvrt roku pryč, ale zpravidla to bývá od září do konce sezony. Během ní jezdí hokejisté hrát po celé Kanadě a USA, ale manželky s nimi nejezdí.“
Není to sice tak složité, ale vaši práci to stejně musí narušovat, ne?
„Například včera už to vypadalo, že konečně odjedeme. To pak probíhá tak, že za tři dny nato, co to hráčům oznámí, se už letí. Takže naplánovat si byť jen třeba dabing na dva týdny dopředu je vlastně trochu riskpodnik.“
Takže konec kariéry?
„To zase ne. Do tří čtyř měsíců, na které sem přiletíme, toho prostě musím jen napresovat třikrát tolik, než se zdánlivě vejde. Bývá to hodně vypjaté. Proto mě teď výluka poměrně zaskočila, protože o moc déle než čtvrt roku se takové tempo nedá držet, nechce-li člověk zkolabovat. Ostatně tohle se týkalo loňského roku. Letos je díky Matyášovi všechno jinak.“
Lucčin svět je nyní syn MatyášFoto: isifa
Vy jste ale přece měla i dříve tendence najednou všeho nechat a na půl, tři čtvrti roku někam odjet. Vyplynulo mi z toho, že vám na kariéře zase až tolik nezáleží. Pletu se?
„Tohle je takové volné pokračování tehdejších tendencí. A vychází to tak zvláštně, že čím méně mi na kariéře záleží, tím hezčí nabídky dostávám. Ráda ten názor od vás slyším, mimochodem, protože jsem se o sobě tu a tam dozvídala, že jsem cílevědomá a kariéra je pro mě vše. Nic není dál od pravdy. Pravda je, že mě vždycky bavilo, co jsem dělala, mohla jsem dělat, co jsem chtěla, protože to lidi zajímalo, a vždycky jsem chtěla všechno dotáhnout do konce. Z toho ten pocit nejspíš pramenil, protože znám spoustu takových, kteří měli zářně našlápnuto k úspěchu, ale nikdy nedali dohromady desku. Proste práci nedokončovali.“
Zabere vám Matyáš veškerý čas?
„Nezabral by, ale mně samotné vadí každá hodina, kdy jsem bez něj. Jako bych nebyla celá. Úplně mi proměnil život. Všechno se uklidnilo. Na práci to zanechalo jeden podstatný efekt: pečlivěji vybírám. Například i podle toho, jestli si Matyáše můžu vzít s sebou. Což platí třeba u natáčení filmu.“
Už ale ne u divadla…
„Zrovna teď jsem řešila nabídku na muzikál. Chtěla jsem tam být, protože se mi to líbilo, a lidí, kteří za tím stojí, si vážím. Pak jsem si ale uvědomila, že půjdu na jeviště v sedm, zrovna když jde Matyáš spát. A mně je přednější u toho být, a tak jsem nabídku odmítla.“
Muzikálu nelituju, ale klasickému divadlu podle mě chybíte. Ani z toho teď nic nebude?
„Zatím ne, a to ještě i z jiného důvodu. Měla jsem ho až nad hlavu. Možná pět let jsem hrála pětadvacet i třicet představení za měsíc. Řekla jsem si, že už taky musím začít někde něco brát, abych ze sebe zase něco zajímavého mohla dostat.“
Po narození syna Lucka přijímá méně pracovních nabídek, ale další desky se jistě dočkáte...Foto: Lenka Hatašová
Berete tedy asi i od Matyáše. A ta těžká přivázanost snad přejde, až trochu povyroste, ne?
„Nevím. Zatím je to čím dál intenzivnější a zároveň krásnější. Jsem tu teď pro něj a nemíním ho šidit. Mluvila jsem nedávno s jedním tatínkem, který mi objasnil, že tátové to mají jinak. On rád třeba i na pár dnů vypadne, aby se pak zase s radostí vrátil.“
Necítíte to jako omezení?
„Spíš zpomalení než omezení. Vydala jsem jedenáct cédéček, což bych určitě s Matyášem nemohla. Protože, co předtím bylo naprosto jednoduché – zajela jsem do studia, nazpívala písničku, všechno zprodukovala, a ještě šla hrát do divadla –, se teď musí poměrně komplikovaně vymyslet.“
Přesto se jedna nová deska ve studiu zrovna rodí. Nabila vás mateřská zkušenost po pracovní stránce něčím, co vám dříve chybělo?
„Myslím si neskromně, že deska bude právě o to hezčí. Natočila jsem třeba nedávno písničku pro pixarský film Rebelka a od lidí, kterých si vážím a kteří mě znají, jsem slyšela, že se v mém hlase objevilo něco, co tam dřív nebylo. Hlas je prý vřelejší, hebčí, větší samet. Z toho mám radost.“
A co takhle nové dítě s každou novou deskou, která by tím pádem každá byla něčím obohacená a neslýchaná? Někde ostatně psali, že zrovna takhle nějak to plánujete.
„Někde psali? V bulváru psali. Zeptali se nás jednou, jestli chceme další děti, a my jsme odpověděli, že ano, ještě jedno, že dvě jsou tak akorát. Tak vám odpovídám stejně, že dvě děti jsou fajn a dodávám, že to rozhodně není otázka příštího měsíce. Všechno je, jak má být.“
