Článek
Copak jste provedl, že se najednou začalo tak moc mluvit o přeobsazení vaší ředitelské funkce?
„To mi nikdo neřekl, jak už to tak bývá. Oficiálně se celý ten proces jmenuje výběrové řízení na ředitele divadla. To ale já nejsem. Já jsem umělecký ředitel, formálně pod ním. Člověk, který je nyní v té funkci, odchází do důchodu. Znám tři jména, která jako aspiranty na tento post uvádí pražský radní pro kulturu. Z jiných zdrojů ale mám zase zprávy, že zatím se ani jeden z těch tří do výběrového řízení nepřihlásil."
Vy se o to místo chcete ucházet?
„Moje jméno je ze záhadných důvodů mezi těmi, která pan radní uvádí. Přitom já ještě nevím, zda do toho půjdu. Na jedné straně si říkám, že bych měl, už proto, že člověk má zkusit všechno, z druhé strany nechci figurovat v nějaké loutkové hře, a nepřímo tak legitimovat případný zmanipulovaný výsledek.“
Se svojí manželkou Veronikou Žilkovou, kterou znáte z našich stránekFoto: Isifa
Co vám dělá na téhle situaci největší starost?
„Kdyby výměna vedení divadla byla náležitě transparentní, neviděl bych na ní nic zlého. Koneckonců sám jsem tu už sedm let a sedm let služby je tak akorát. Odcházel bych pak jen trochu zklamaný, že jsem za tu celou dobu neměl štěstí na generační a názorovou spřízněnost ať už s nadřízeným ředitelem nebo hypoteticky s podřízeným ekonomickým náměstkem. Musel bych se smířit s tím, že se nepovedlo realizovat mnoho důležitých věcí provozního nebo jinak řečeno manažerského rázu."
V čem byl problém?
„V mnoha názorech jsme se neshodli, já nejednou překračoval svoje pravomoci, z toho plynuly konflikty, které jednou vedly už téměř k mému odvolání. Staral jsem se tedy o uměleckou stránku, zamhuřoval oči před stavem rané perestrojky, která tu panovala v mnoha jiných ohledech, a těšil jsem se na okamžik, že s ekonomem už podle svého výběru jednou ty změny rozjedeme. Protože i o tom, že bych současného ředitele jednou vystřídal, jsme se občas průběžně bavili, a nevypadalo to nereálně. Z hlediska kontinuity by to bylo i logické řešení.“
Proč myslíte, že byste do ředitelského křesla měl zasednout zrovna vy?
„Důvodů je víc: Chodím na jeviště hrát. Znám divadlo z hlediště, z jeviště i z kanceláře. Bude mi 55 let, věk akorát, ne ještě úplně vyhořelý, opotřebovaný a nevýkonný, a přitom ne zelenáčský, už se zkušenostmi, s rozhledem, se vzděláním, dovolíte-li. Myslím si, že na tak náročný úkol je to ještě na pár roků skoro ideální konstelace.“
Na jevišti Vinohradského divadla ztvárnil nejednu roliFoto: Isifa
Proč se na to nevykašlete? Proč se toho křesla tak držíte? Jste přece hlavně herec, ne úředník, ne velvyslanec, ne ministr, proč tedy nehrajete? Ostatně si myslím, že by se vám v mnohém i ulevilo.
„Vezměte v úvahu, že pro normálního mužského je z hlediska určité seberealizace lákavé pomyšlení, že může věci ovlivňovat, utvářet podle svého a svoje kroky hájit. Tak vítězí. Jako herci mu nezbývá než čekat, až ho vyvěsí na zeď, kde se dozví, že hraje Car-Cool-ku v avantgardní inscenaci Hamleta.“
Nezajídá se herci i šaškovská, služebná podstata jeho povolání, a netouží i proto po vedoucí funkci?
„Budete asi překvapený, ale toto úskalí v herectví skutečně existuje a v teoretické rovině platí, že čím inteligentnější herec, tím víc na ně naráží. My jsme s Veronikou naštěstí docela odolní. Onehdy jsme šli na procházku se psem a spatřili jsme nádhernou, starou velikou tmavohnědou maringotku a na ní ceduli s cenou. A mě hned napadlo, protože mám jednu starší dceru, která chce hrát, druhou mladší, která nedejbůh chce nejspíš taky hrát, a pak patnáctiletého syna, který patrně taky chce hrát, a nejmladší Kordulu, která hraje, co vyšla z porodnice, že si ke dvěma psům, co máme, pořídíme ještě papouška a začneme jezdit po venkově. Proč nakonec ne? Pár měsíců by mě to určitě bavilo, a to nejsem žádný zastydlý romantik.“
Pojďme ještě o něco hlouběji, k vůdcovským principům ve smečce. Že vy jste býval předsedou třídy, nebo něco na ten způsob?
„Jistěže! Na základce jsem byl předseda třídy a taky kapitán fotbalového mužstva. A vlastně už dvacet let pořád něco šéfuju. Ale o tom se špatně mluví, protože tady se snadno podsune návyk na moc. Ne, funguje tu jediný návyk: na možnost modelovat věci podle svého. A musím si volně v té souvislosti připomínat ještě jednu zdejší krajovou zvyklost: když někdo skončí v řídící funkci, napíše se o něm něco ve smyslu obludného klišé, že skončil na smetišti dějin. Což není příjemný osud.“
Se svým synem, Matějem StropnickýmFoto: Isifa
Já bych potlesk plného hlediště za děkovný dopis pražského primátora nevyměnil…
„A v tom máte naprostou pravdu! Já teď zažívám něco až skoro neuvěřitelného při Cyranovi. Snad po polovině zatím odehraných představení si stouplo celé hlediště. Spadla první opona, zvedla se – a všichni stáli. A vy z nich cítíte energii. Dávají vám najevo, že jim bylo dvě a půl hodiny hezky. Tohle vám žádné šéfování nedá. Naopak, to vám tento doping rychle spotřebovává.“
Četl jsem nedávno rozhovor s vaší ženou, kde se vašich ředitelských kvalit plamenně zastávala. Fandí vám?
„Moje žena je žena statečná, která rovněž celý život bojuje proti větrným mlýnům. Až idealisticky, vzdor veškeré své praktičnosti. Má to nejspíš po tatínkovi, který byl takový poslední mohykán, jenž si svými postoji zvyšoval hodnotu v duchu tuším Čapkovy myšlenky, že hodnota muže se měří počtem jeho nepřátel. Je to pravý opak dnešního trendu, kdy to všichni pytlíkují se všemi a uzavírají upatlané kamaráčofty u vzájemného vědomí svých prohřešků. V tomhle s Veronikou nejedeme. A možná to někoho překvapí, ale ona si vůbec nedělá těžkou hlavu z toho, že by jí utekly nějaké role. Tomu se chechtá. Nejradši je doma, všem dětem, co máme, vaří a jako by jen mezi chody odbíhala odehrát nějakou tu premiéru.“
Fandí vám takhle ve všem, nebo jsou situace, kdy jste ve při?
„Nefandí mi v kouření. Neodpustí si pravidelně opakovat, kdykoli vstoupí do mého pokoje – k stáru jsem si vydupal v baráku takovou pracovnu –, jak je tam, bože, nahuleno. Což všichni dávno víme, a když se dostane i k tomu, že kouř uniká pode dveřmi do celého domu, vím, že nadešla situace, kdy je nejlepší jít se psem."
A nemá z vašeho pracovního nasazení po těchhle všech peripetiích pocit, že jste tak trochu workoholik?
„To samozřejmě má a samozřejmě ho ze zcela pochopitelných důvodů neschvaluje vůbec. Snaží se na mě působit, abych práci nevěnoval tolik. Ale já vím, že z ní nemluví slepičí žárlivost, ale milující žena, která chce zabránit manželově sebedestrukci.“
