Článek
Lucka se nikdy nehádá ani nevzteká. Uráží se. Má to tak už od doby, kdy odložila plenky: jakmile nebylo po jejím, dřepla si v předsíni na botník, našpulila pusinku jako kačer Donald a trucovala. Byla vytrvalá a maminka, která se na to nemohla dívat, často povolila. „No tak dobře, tu zeleninku nemusíš, hlavně když vypiješ mlíčko.“
Já vám ukážu!
Pak Lucinka nastoupila do školky – a stejnou taktiku začala zkoušet i tam. Když si s ní ostatní děti nechtěly hrát na princeznu, otočila se k nim uraženě zády: Já vám ukážu! Všem! Až do odpolední svačiny pak seděla stranou, tvářila se načuřeně a po očku sledovala hry ostatních. Jenže smůla, ostatní děti si jí brzy přestaly všímat. Nanejvýš po ní někdo hodil posměšným: „Náfuka, ulítla jí paruka!“ Zůstala sedět sama, hrdá a nešťastná, dokud si pro ni nepřišla maminka.
Někdy jim jen hrdost nedovolí na konflikt zapomenoutFoto: THINKSTOCK
Proč se děti urážejí?
Je to jeden ze způsobů, kterým vyjadřují svoje zoufalství a bezmoc. Pro dítě je těžké, když to červené auto opravdu chce – a máma mu ho odmítá koupit. Nebo když už podruhé prohrálo v Člověče, nezlob se. I když si s ním o situaci promluvíte („Dneska nemůžeme koupit auto, neměli bychom penízky na nákup." „Neboj, vyhraješ zase příště. A vzpomínáš, jak jsi mě včera rozdrtil v Pexesu?"), ne vždycky je dítě schopné vaše vysvětlení a útěchu přijmout. S frustrací se pak vyrovnává podle svého.
„Některé v těchto situacích trochu fňukne, a pak se opravdu smíří s tím, že svou vůli neprosadí, jiné pláče nebo uraženě trucuje a poslední udělá vzteklou scénu,“ vysvětluje dětský psycholog Václav Mertin.
To, jestli bude dítě zuřit nebo spíš trucovat, záleží na jeho temperamentu. Způsob, jakým by měli reagovat rodiče, je ale podobný: dejte najevo pochopení („vím, že bys to autíčko moc chtěl"), ale neustupujte. Malý urážeč by neměl zjistit, že trucování funguje a že, pokud to vydrží dostatečně dlouho, si nakonec auto vyvzdoruje.
I malé děti mohou mít velké starostiFoto: THINKSTOCK
Puberťák? Je na zabití, ale pomozte mu!
Dnes už je Lucce dvanáct a v tom, jak všem pokazit den, je pořád hodně dobrá. Když je rodina na výletě, celé hodiny se dokáže s ublíženým výrazem ploužit dvacet kroků za ostatními. V tomhle věku je urážení projevem počínající puberty. Je na zabití, nejvíc ale trpí ona sama. I když se jí vlastní póza po čase začne zajídat, hrdost jí nedovolí „přilézt“. Sama od sebe se z bludného kruhu pýchy a ukřivděnosti nedostane.
Chcete pomoci uraženému dítěti? Zkuste to takhle:
- Dělejte jakoby nic. Nijak jeho chování nekomentujte, neříkejte „no tak se netvař jako puchejř, prosím tě, nikdo ti nic nedělá“. Pokud si ho budou všímat ostatní děti, řekněte jen: „Tomáš teď nemá moc dobrou náladu, to se občas stane každému.“ S ostatními se bavte normálně.
- Občas ho zkuste zapojit do činnosti. Úplně samozřejmě ho přizvěte ke hře, ke stolu nebo ho požádejte o pomoc („prosím tě, nemohl bys mi na chvíli míchat tou omáčkou“) a podobně. Dáváte mu tak možnost bezbolestného a čestného návratu. Pokud nereaguje, nenaléhejte a za nějaký čas to zkuste znovu.
- Pokud nechce jíst, nenuťte ho a nepřemlouvejte, ale ani za ním s jídlem neběhejte.
- Nové podněty zaberou. Jsou-li všichni zaměstnáni prohlížením fotek z dovolené nebo vymýšlením, jaké auto byste si mohli koupit, roztají i ti nejzarytější „odpírači“.
Uráží se váš potomek? A co vy sami?
