Hlavní obsah

Matěj Homola: Mám se vzdát dítěte? Jsem přece otec

Foto: sony music

Wohnout spolu hrají už přes 20 let

„Jak se jmenuješ? Já jsem Laura,“ ozývalo se od dětské skluzavky ve fastfoodu, kam jsme odložili čtyřletou dceru Matěje Homoly, abychom měli klid, a jen trochu scházelo, aby člověk slyšel v jejím hlase koketérii, když se představovala svému vrstevníkovi, neznámému hošíkovi. Po kom to dítě je, říkal jsem si, když mi kladla na srdce, abych jí příště určitě koupil i barbínu, nejen kafe pro tátu. Snad jí při klouzání nezvonilo moc v uších, když jsme si povídali i o ní.

Článek

Když jsme se viděli pracovně naposledy, se svou kapelou Wohnout jsi svorně tvrdil – dokonce pak i v titulku – že „Na Cundallu chceme zapomenout.“ Bylo to dva roky poté, co tohle vaše debutové album vyšlo. Proč jste na ni chtěli zapomenout? A povedlo se?

„Ty dva roky stačily k tomu, abych v Cundalle začal vidět typické debutové album, tedy i chyby té desky. Začaly mi vadit texty. Dnes už tu desku beru bez emocí jako vývojovou etapu, přes kterou jsme se přehoupli. I když si myslím, že něco společného s ní má Wohnout dodnes.“

Je pro kapelu vašeho ražení, která by měla zůstat věčně trochu puberťácká, to znamená moc nezrát, moc nemoudřet, ale zase nezastydnout, těžké se vyvíjet?

„Věřím, že pro toho, kdo se někam cpe, chce se stát uznávaným popovým umělcem a udělá pro to všechno, ta cesta může být trnitá. Ale my, i když to zní jako klišé, děláme písničky pořád s láskou. Za texty je práce, ty jsou občas vypocené, ale hudba z nás pořád jde spontánně.“

Za rok ti bude čtyřicet. To je oproti pětadvaceti rokům rozdíl. Jde to dnes lépe? Hůř?

„Skládání jde jednoznačně líp, protože člověk nabírá zkušenosti. Ale někdy před třemi lety jsem si začal klást otázku, kterou v té tvojí taky cítím. Kam může kapela, jako jsme my, která má z počátků už doživotní stigma teenagerské kapely, kam může jít dál? Aby se člověk sám před sebou necítil trapně, když by měl i v padesáti zpívat pořád dokola Banány. Částečně mi na tu otázku odpověděla naše poslední deska. Je dospělejší, ale pořád hravá. Překvapivě se nám právě s tou deskou proměnilo i publikum. Najednou snad až čtvrtina jsou lidé nad třicet let a vidíme i dost posluchačů nad padesát, což já osobně kvituju a považuju to za dobrý stimul pro další práci.“

Desítky poskakujících a ječících puberťaček takhle snadno vyměníš za pár středňáků?

„Ti středňáci si taky zpívají naše texty a občas taky poskakujou… Dobře, patnáctky pod pódiem jsou fajn, ale… Taky mi bylo patnáct a vím, že v tom věku člověk nemá úplně jasný názor. Je tu riziko, že se mu víc než naše hudba může líbit to, že máme na sobě hadry Quiksilver.“

Jak je ti se čtyřmi křížky na hrbu na pódiu proti té pubertální mase?

„Občas se tam musím těžce dokopávat, ale to nesouvisí s pubertální masou, to u mě trvá od začátku. Nejsem rozený exhibicionista ani showman. Ale z devadesáti procent mě to i tak baví. Kdo si vyzkoušel pocit stát na pódiu a poslouchat, jak si s ním lidi zpívají jeho texty, pochopí. To svádí až k závislosti, jako na droze.“

Hraješ v kapele s bratrem Honzou, který je jen o málo mladší než ty. Trochu nepřirozená situace, když se bratři ve středním věku vidí prakticky denně. Nehrozí z toho ponorka nebo něco ještě horšího?

„Vůbec. Předně se nevídáme denně, ale dvakrát třikrát týdně. Brácha je pro mě stěžejní osoba na tomhle světě, jsem rád, že s ním hraju v kapele a nechci, aby to někdy bylo jinak. Do patnácti jsem ho trochu šikanoval, ale pak jsem ho viděl kouřit u zdi Olšanských hřbitovů, a hned mi začal být bližší. Dali jsme si první společné cigáro, sčuchli jsme se, a od té doby to trvá. Je to člověk, se kterým moc rád cestuju, protože můžeme mlčet. Ideální společník. Loni jsme spolu byli v Indii. A i v hudbě se dobře doplňujeme.“

Foto: sony musicSvoji zatím poslední desku Našim klientům vydala kapela loniKdy jsi stál naposledy na skejtu?

„Včera.“

Fakt? Tebe to ani na stará kolena nepustilo?

„Kdepak. To je záležitost, která se zřejmě stala jedním ze smyslů mého života. Já pochopil už v patnácti, že je to něco jiného než sporty, které jsem do té doby střídal a do kterých mě nutili naši. Už proto, že mám problém s autoritami a trápit se pod trenérem mi nikdy nedělalo dobře. Skejt to vyřešil. Jezdím už třiadvacet let a zase – někomu to může připadat divný, jako když postarší jedinci jezdí na dětské koloběžce. Mimochodem na Západě je to zase trochu jinak a běžní, usedlí lidé mají doma prkno a jezdí na něm třeba do práce nebo na koupaliště. Městský skateboarding, něco jako kolo pro trochu rozjetější starší lidi. To mi asi vydrží do konce života. Myslím, že mě to vychovalo.“

Tomu rozumím už proto, že to je víc než jen sport, že je to subkultura…

„Přesně tak. A mám pocit, že přitahuje podobné lidi, jako jsem já: větší individualisty, svobodomyslnější jedince. Když to porovnám s jinými prostředími, do kterých jsem se taky promítl, včetně hudby, pak musím říct, že procento zmrdů je tam nižší než jinde. Jsou tam, jako všude jinde, ale jde spíš o výjimky.“

Proměnlivá neměnnost… Ty jsi zapeklitý případ. Tak co otcovství? Říká se, že to spolehlivě změní každého chlapa. Je to pravda?

„Sám jsem nečekal, že mě narození dcery bude tak moc naplňovat. Vždycky jsem děti chtěl, těšil jsem se na ně, a teď už vím, že jsem se těšil správně. Naprosto super!“

Otevři oči bezdětnému: v čem je to tak super?

„Ježišmarja! Ve všem! Zrodil se nový život. Pro mě je Laura kamarádka.“

No to jsi mi toho řekl. Kamarádek mám, a přitom se nepočurávají, nebudí mě brekem a nemám za ně odpovědnost.

„Nevím, jestli to lze popsat někomu, kdo děti nemá. Začíná to pocitem, že jsi nezmar a rozmnožil ses dělením. Pocit, že dítě je část tvého těla, ne třeba pes, kterého sis někde koupil, je hrozně silný.“

Dělením… Hezky jsi mi tím slovem nahrál. Bylo by to krásně bezproblémové, kdyby se člověk opravdu množil dělením. Jenže vy jste na množení byli dva a po rozchodu se teď dělíte o Lauru. Jak to funguje? Na základě střídavé péče?

„Žádný soudní verdikt, který by stanovil střídavou péči, zatím neexistuje, takže to funguje domluvou. Někdy líp, někdy hůř. Čas ukáže, co dál. Zatím v tom lítá spousta emocí a moc tomu neprospívá ani to, že je v tom zapletená veřejnost, kterou to straaaašně zajímá. Že? Jenom kvůli Wohnoutu bychom tu asi spolu neseděli, viď? Je to permanentní tlak, nic příjemného.“

Foto: sony music

„Skládání mi jde po těch letech jednoznačně líp, protože člověk nabírá zkušenosti," říká Matěj Homola

Co holčička? Není z toho tumpachová?

„Doufám, že se jí to dotkne co nejméně. Já jsem dokonce přemýšlel i o tom, abych ji co nejvíc ušetřil možných následků, že přijmu návrh protistrany a vzdám se jí. Opravdu jsem o tom uvažoval. Ale – jsem přece otec. K tomu si myslím, že střídavá péče je správná. Nemůžu asi jednat jinak.“

Hodně lidí z řad takzvané veřejnosti by zrovna tohle uvítalo.

„Nechci si hrát na žádného donkichota, ale ta spousta dehonestačních článků, které o mně vycházejí, je drtivá. Neustále pod drobnohledem, každá bába po nás kouká, jestli je Laura dobře oblečená, jestli nemá náhodou naruby ponožky. Je to hnus. Normální pavlač.“

Ale promiň, na to sis trochu sám naběhl. To tě to tvé prkno zavezlo trochu divným směrem. Jak přijde rockový skejťák k tak vrcholové celebritě, jako je Darina Rolins?

„Odpovím vtipným citátem, který platí pro všechny rozvrácené vztahy – prostě jsem byl tak hloupý, že jsem se do ní zamiloval a sbalil ji. A ona byla tak hloupá, že se dala.“

Tak pak se tomu nediv.

„Já se nedivím. Nanejvýš občas žasnu. Netušil jsem do té doby, jak to tady přes bulvár funguje. Nikdy jsem ho nečetl. Pak se tam člověk objeví, jednou, dvakrát, a začne to najednou vnímat, všímá si symbiózy mezi umělci a bulvárem, jak se to krmí, jak se vrtí psem… Vypěstoval jsem si k tomu pořádnou averzi, skoro se mi v tom směru vrátila punková léta. Nepochopím, jak lidi může zajímat, co se děje v nějaké cizí posteli, že demonstrují, když se o pár korun zdraží vajíčka, ale jinak nelitují investovat denně sedm korun do Blesku. Jak silná musí být ta touha znát cizí soukromí.“

Měl jsi to zapotřebí? Nenadával sis do blbců?

„Hele, to by byl alibismus. Samozřejmě, že čím je člověk starší, tím je mu jasnější, že je lépe, řeknu-li to básnicky, když o některých věcech rozhoduje rozum, a ne srdce. Srdce se může mýlit, kdežto k rozumu, když ho člověk pěstuje a ví, že ho málokdy v životě zradil, je dobré se přiklánět. Ale to neznamená, že toho, co bylo, budu litovat.“

Že umíš být milující otec, to jsi už dal svými reakcemi najevo. Umíš být i stejně milující partner?

„Samozřejmě že ano. Jen vedle mě musí stát milující partnerka. Musí to být rovnocenný vztah, kdy jeden druhého neponižuje, kdy oboustranně funguje silné přátelství. Tohle je choulostivé téma, a zvláště pro ženy. Ale popravdě – za svůj život jsem měl čtyři podstatné vztahy a v zásadě všechny dospěly do stadia, kdy se netěšíš domů. Na počátku je všechno bezvadný, ale po roce nastává tohle. Nechce se ti domů, protože tě tam čeká psychoteror. Bude tam sedět naštvaná ženská, která tě bude jen trápit. Ale to může být i moje chyba, že já ji vytáčím svými vlastnostmi. Je nutné si umět přiznat chybu. Dokážu být milující partner, ale když to dospěje do tak neblahého stadia, přestávám jím být a začínám zlobit.“

ynezorPumanzeSaNyknalC