Mateřská předsevzetí vs. realita: Co (ne)dělají super mámy?

Úžasné jsou matky prvničky. Nemohou se dočkat svého prvního potomka, studují všemožné příručky, chtějí být prostě dokonalé! Mají jasné představy o tom, co bude jejich dítko jíst, s čím si bude hrát, kdy bude bez plen a podobně. Jenže tato mateřská předsevzetí se s realitou jen málokdy slučují.

Dalo by se říct, že dudlík je takovým strašákem všech budoucích či novopečených maminek. Pro řadu odborníků se poskytnutí dudlíku novorozeněti rovná smrtelnému hříchu. „Vzpomínám si, jak mě v porodnici seřvala sestřička, když jsem synkovi dala dudlík. Připadala jsem si jak nejhorší matka na světě a pod náporem hormonů se rozhodla, že tenhle vražedný nástroj okamžitě zlikviduji,“ vypráví dnes sedmatřicetiletá Markéta.

Vydržela to asi měsíc. „Syn celé noci proplakal a já měla jen tři možnosti. Buď zemřít na totální vyčerpání, nechat ho celou noc přisátého k mému prsu, nebo mu po kojení dát dudlík. Po měsíci, kdy jsem skoro nespala, jsem mu ten dudlík dala. A víte co? Můj syn žije, dudlík ho nezabil,“ směje se Markéta.

Žádné drncání, houpání, prostě žádné uspávání miminka. Přece nechcete být otrokem, co celou noc prochodí s dítkem v náručí. „To mi kladla na srdce moje máma. Prostě ji polož do postýlky, dej jí pusu a odejdi. Ona usne sama. Znělo to jednoduše, ale nefungovalo to. Dcera ječela a ječela, ale já chtěla vydržet, být důsledná,“ vzpomíná třiatřicetiletá Lenka.

Jenže spánkový deficit všechna tato předsevzetí sfoukl jako vítr. „Najednou jsem skákala s dcerou v náručí na gymnastickém míči a ona spala. A já cítila obrovskou úlevu a blaho z toho ticha, které nastalo,“ dodává Lenka.

Také by podle vás hračky měly děti rozvíjet, něčemu je učit, a ne je jen obyčejně zabavit? V pořádku, edukativních hraček je na trhu spousta. „Jenže jakmile se syn ocitl v kolektivu jiných dětí, začal toužit po všech těch pistolkách a bojových figurkách. Po čase jsem podlehla. Když dítěti dáváte dárek, chcete, aby mělo radost, ne aby bylo zklamané,“ říká pětatřicetiletá Eva.

Pozor, je tu dítě! Takže žádné klení, nadávky či sprostá slova. Přece nechcete, aby vaše ratolest mluvila jako dlaždič. „Doma jsme si na to dávali pozor. Pak se ale náš tříletý chlapeček vrátil z víkendu u dědečka a bylo po všem,“ popisuje dvaatřicetiletá Lucie.

Když viděla synka, jak hrdě recituje básničku, v níž nebylo snad jediné slušné slovo a kterou chlapce naučil dědeček, dostala záchvat smíchu. „Byl tak roztomilý, jak šišlal, prostě to v tu chvíli bylo neskutečně vtipné. Od té doby se to u nás trochu uvolnilo, sem tam nějaké slovíčko zazní a přitom se žádná tragédie nekoná. Syn moc dobře chápe, co sprostá slova jsou a že se neříkají, ale že občas to tak nějak ujede. Velkým i malým,“ dodává Lucie.

A jaká předsevzetí jste měli vy? A jak dlouho vám vydržela?