Mentální anorexie mi ukradla mládí!

Když mi bylo 12, musela jsem přejít na novou školu. Těšila jsem se na nové kamarády, ale nakonec to dopadlo úplně jinak. Byla jsem často napadána, kvůli tomu, že jsem ošklivá. Trápily mě uhry a celkově jsem dospívala dřív než ostatní.

Neustále jsem poslouchala, že jsem se rodičům nepovedla, že tak ošklivou holku ještě neviděli a že jsem tlustá (dnes už vím, že to nebyla tak úplně pravda). Doma jsem měla zakázáno se líčit, přitom jsem ve skutečnosti chtěla jen zamaskovat ty uhry. Byla jsem zoufalá. Měla jsem ve třídě jen jednu kamarádku, kterou mimochodem taky terorizovali. Ona byla naštěstí psychicky odolnější než já. Dospívala jsem dřív než ostatní a poznala, že lišit se strašně bolí. Svých 177 cm už mám od dvanácti. V té době jsem ve třídě vypadala spíš jako učitelka.

Řešila jsem to po svém. Přestala jsem jíst a dokázala docela rychle zhubnout. Nejdřív mě několik starších holek obdivovalo, jak jsem to dokázala. Za pár měsíců ale vyvstal problém. Z původních 64 kg jsem zhubla na 44 kg. Jezdila jsem po doktorech a nakonec skončila na dětské psychiatrické klinice v Praze. Diagnóza: mentální anorexie.

To peklo bych nepřála nikomu. Je to nepsaný boj s lékaři o to, jestli se budete léčit, nebo ne. Vy samozřejmě přibírat nechcete, oni ví, že jinak zemřete. V Praze to chodilo tak, že holky, které nepřinutili jíst, prostě dostaly jídlo sondou. Nesměly na vycházky ani telefonovat domů. Nenáviděla jsem je za to vydírání. Dnes už vím, že to jinak nešlo.

Domů jsem se dostala na Vánoce 2003. A začal boj doma... Další tři roky jsem střídavě přibírala a hubla, naštěstí nikdy ne tak, abych musela zpátky na léčení (některé holky tam byly i podruhé nebo potřetí). Celou tu dobu jsem nechodila nikam mezi lidi, neměla jsem ani kamarády. Nikomu jsem nedokázala věřit.

Až v 17 letech jsem začala chodit se sestrou a jejími kamarádkami na zábavy. Už jsem nechtěla být pořád sama.

Postupně jsem zjišťovala, že o mě mají kluci zájem. Poprvé v životě jsem si připadala hezká. Nikoho jsem si ale blíž k sobě nepustila. Až později přišly dva nevydařené vztahy a třetí vydařený :-)) Nejvíc mě mrzí, kolik času mi nemoc vzala. Když slyším sestru a kamaráky, kolik toho za tu dobu prožily. Ten čas už mi nikdo nevrátí.

Teď se karta obrátila. V současnosti naopak slýchám, jak mám snazší život, protože jsem hezká, že blondýny jako já se všude dostanou přes postel. Na akcích mě často otravují dotěrní muži posilnění alkoholem. Prostě ženy na vás nenechají nit suchou a chlapi vás nenechají na pokoji. Už jsem se párkrát dostala do situace, kdy jsem si přála být ošklivější.

Já už ale na všechny, kdo mi nepřejí, kašlu. Navíc už dva roky mám přítele, se kterým jsem šťastná a se kterým chci zůstat. A i kamarádky, kterým můžu věřit.

Tohle není pohádka s dobrým koncem. I teď mám spoustu problémů a starostí. Ale dokážu jim čelit. Letos jsem v psychické pohodě zvládla maturitu a ta dává zabrat i „normálním" lidem.

Díky za vaše ohlasy na téma Krása - dar, nebo prokletí? Od příštího týdne vyhlašujeme nové téma, na které už teď můžete reagovat svými příspěvky a názory na info@prozeny.cz. Tentokrát to bude vysvědčení - odměna a trest. Jak to vidíte vy? Je lepší slovní ohodnocení, nebo známkování? Jak se vyrovnáváte se stresem, který s sebou vysvědčení přináší? Čekáme na vaše podnětné příspěvky.