Článek
V poslední době se na televizních obrazovkách objevujete v roli Ley Vágnerové v Ordinaci. Jak se vám hraje taková mrcha, jako ona je?
„Já bych ji asi nenazvala mrchou, Lea přišla o dítě, tak ji to nejspíš potrefilo, vždyť ani její bratr Darek ji nepoznává. Od té doby, co jsem se sama stala matkou, vím, že tohle je věc, která jde za hranice lidské představivosti. Člověk si umí představit, že umře sám, ale i tenhle pocit se po narození dítěte změní. Vím, že bych za svoje dítě položila život, ale zároveň sama o sebe víc pečuju, protože mě potřebuje. Leu nesmírně chápu v tom smyslu, že ona někde vidí střípek viny za smrt svého dítěte. A aby mohla dál žít, tak se ho chytí a ten její cíl – pomsta, je to, co ji drží nad vodou.“
Váhala jste, jestli roli přijmout?
„Scénáře jsem tehdy nečetla, protože ty se píšou průběžně a my je dostáváme tak čtrnáct dní předem. Ale její příběh mi vyprávěli a ani chvíli jsem neváhala. Jako postava mi Lea přišla hodně zajímavá.“
Máte spolu tedy něco společného?
„Ne, dokonce ani v nejmenším. Ale má určité vlastnosti, proč ji mám ráda, a říkám si, že by nemuselo být úplně špatné mít je taky.“
A jaké to jsou?
„Má pro strach uděláno, je sebevědomá… Umí velmi dobře pojmenovávat věci a říkat je na rovinu. Přes tu svoji negaci velmi často říká velké pravdy. Většina lidí, a mě nevyjímaje, věci nepojmenovává a neříká nahlas, aby se někoho nedotkla nebo ho neurazila. Ona to prostě říká naplno. A přijde mi, že její přístup je mnohdy lepší. Nevznikají nedorozumění, nepochopení a zmatky.“
Pokud se nepletu, tak už ale v Ordinaci dlouho nepobudete…
„Lea na nějakou dobu zmizí, ale nikdo nebude vědět, kam.“
Chystáte kromě muzikálu Tajemství něco dalšího?
„Plánovala jsem, ale v podstatě jsem ráda, že teď toho tolik nemám. Divadlo, dabingy a jednorázové akce mi zatím stačí (smích). Co jsem vstoupila do Ordinace, neměla jsem žádný večer volný, pořád jsem se učila texty. Buď jsem byla s malým, nebo v práci. Partner nás viděl jednou za čtrnáct dní na víkend. Plánovala jsem si, co všechno zvládnu, ale potřebuju být také s rodinou. Život se mi tak krásně plní, že vůbec nevím, co je to nuda (smích).“
Míša se synem RomanemFoto: Marie Votavová
Nějak jste ale relaxovat musela.
„Ne, na to opravdu čas nebyl. Dřív jsem zvládala i větší pracovní zápřah, ale s dítětem to fakt nejde. Už proto, že mám dva domovy a v tom pražském jsme s Romíškem sami. Malého jsem musela někdy dávat spát k mamince, protože jsem vstávala i ve 4 ráno, abych byla před šestou ve studiu. Kdyby tady byl někdo s námi, odskočila bych si na dvě hodinky do dabingu, a bylo by to jednoduché, ale já musím malého odvézt k babičce a zase ho vyzvednout, když večer hraju, musí u babičky spát. Když to ale jde, tak je pro mě skutečnou relaxací nějaká dobrá knížka.“
Rodila jste skoro ve čtyřiceti letech, což je i dnes na prvorodičku docela pozdě. Vy jste po dítěti dřív nezatoužila, nebo nebylo – jak se říká – s kým?
„Ono to netiká, dokud žena necítí, že má podmínky k tomu, aby mohla dítě přivést na svět. Já měla život plný problémů.“
Hodně pendlujete mezi Moravou a Prahou. Neunavuje vás mít dvě domácnosti?
„Při práci jsem převážně tady, jinak na Moravě. A neunavuje. Nejsem ani venkovský, ani městský člověk, takže mi to vyhovuje. Miluju Prahu, můj partner Moravu. Tohle je takový kompromis. A je to moc fajn i v tom, že jak jsme si vzácní, máme i po těch letech, co jsme spolu, takový zamilovaný vztah a rádi s tím druhým trávíme každou volnou chvilku. Co je stereotyp, nevíme.“
Takže ani svatbu neplánujete?
„Ne. Já v tom nevidím žádný smysl. Jedině problémy, ale to je holt moje zkušenost. Když se od ní oprostím, samozřejmě, že je hezké dát druhým najevo, že vy dva k sobě chcete patřit, ale já už dneska ohledy na to, co si kdo myslí, brát nedovedu. Podstatné je to, co cítím. Rodinu mám díky malému, díky tomu, že chci se svým partnerem být, ne kvůli prstýnku.“
S Jiřím Pomeje jste už roky rozvedená, přesto jste s ním neustále spojovaná. Vadí vám to ještě, nebo už je vám to jedno?
„Neřeším to. Tak to prostě je, ty otázky dostávám, ale už na to neodpovídám. Pro mě je to minulost.“
Chýlí se nějak ke konci aspoň váš soudní spor?
„Bohužel ne, a může být ještě na léta. Trvá sedmým rokem, je to unavující, a bohužel s tím nic nenadělám.“
Pro své dítě by prý Michaela udělala cokoliFoto: Marie Votavová
Pojďme ale zpátky k něčemu příjemnějšímu. Dlouho jste si užívala bezstarostný bezdětný život. Je něco, co vám od narození Románka chybí?
„Uvědomuju si, že předtím bylo mnohem věcí jednodušších, mohla jsem kdykoli kamkoli jet a řadu jiných věcí. Dítě je ale taková síla… Není to žádná oběť, spíš jiná dimenze. Je to samozřejmě nepřenosný pocit, a možná to tak spousta žen ani nemá. Ale pro mě to je něco jako ochutnání božské many, bez které už pak nikdy nechcete být. Každou chvíli si uvědomuji, jaký je to zázrak, dar, štěstí, naplnění.“
Románkovi je dva a půl roku, ale máte postavu, jako vám mohou závidět o deset let mladší maminky. Přibrala jste během těhotenství hodně?
„Myslím, že kdyby mi bylo pětadvacet, tak by to bylo v pohodě. Ale já byla těhotná opravdu skoro ve čtyřiceti a byla jsem jako kolos. A ani potom to nešlo samo nebo rychle dolů. Za celé ty roky, co jsem jedla málo, si to moje tělo prostě rozhodlo vynahradit a celé těhotenství ukládalo snad každé sousto. Takže mi nezbylo než se vydat za dietoložkou a držet dietu. Tu jsem striktně dodržovala asi čtyři měsíce, pak jsem ještě asi dvě kila nabrala zpátky, ale teď jsem víceméně spokojená tak, jak to je.“
Jaký je váš osobní tip, jak se udržovat krásná i po čtyřicítce?
„To nevím. Nijak zvlášť se tím nezabývám. Používám kvalitní kosmetiku. Ráno se decentně namaluju… Nechodím ani ke kadeřnici, vždycky, když jsem experimentovala, stálo mě to pak akorát moře času. Pro herečku to není potřeba, stejně se účes přizpůsobuje až roli. Radši si zajdu na masáž. Ta mě nejen potěší, ale i mi pomůže."
Ani oblečení ráda nenakupujete?
„To jo, ráda si na sebe něco koupím, ale nijak to nepřeháním.“
Máte aspoň nějakou vyloženě ženskou neřest?
„O ničem nevím, šperkům moc nedám, bot, kabelek a všeho mám tak akorát, co potřebuju a stihnu užít. Opačný přístup ale neodsuzuju, je důležité si dělat radosti, a je jedno, jestli jsou to kabelky, cestování nebo sbírka známek. Hlavně, ať je nám všem dobře (smích).“
